Naděje je neviditelná síla, která nám dává chuť existovat

Michaela Mašková, foto archiv

Čtvrtek, 24. října 2024

Sdílet na:

Spisovatel, publicista a básník Miloš Doležal, autor knihy 1945: Léto běsů a mnoha dalších publikací o trýznivých příbězích minulosti, bude jedním z hostů 11. Broumovských diskusí. „Je třeba tyto příběhy přijmout jako součást našich dějin, nevytěsňovat je, ale mluvit o nich. Učit o nich, upozorňovat na ně, na zlo přítomné v každém z nás. Smíření na Broumovsku je dlouhodobý proces,“ říká v rozhovoru pro Naše Broumovsko.

Vy jste už v Broumově pobýval na literární rezidenci, proč jste se rozhodl přijmout pozvání na letošní Broumovské diskuse?

Mám k Broumovsku – právě díky pracovnímu pobytu na jaře 2021 – osobní vztah, tedy každý návrat do té krajiny má pro mě význam jakéhosi „znovučtení“. A také – od kamaráda prof. Tomáše Petráčka jsem slyšel pozitivně vyprávět o Broumovských diskusích – jako o místu setkávání, tříbení názorů, přemýšlení „nahlas.“ Tedy když přišlo pozvání, neváhal jsem a vděčně přijal. 

Kde (jak) se Vás osobně dotýká letošní téma Smíření a naděje?

Tématem smíření, úsilí o smíření, se zabývám v řadě svých dokumentárně historických textů, které se dotýkají nenávisti, pomsty, zla. Už samotné vyprávění, popsání příběhů naší nedávné minulosti, ve kterých došlo k řadě krutostí, nespravedlností a vražd, je důležité. Pomáhá pochopit, nahlédnout, rozhrnout temnotu. Mělo by vést k nějaké katarzi, i když je to často obtížné. A naděje? Bez ní by bylo žití jen úmorným plahočením. Naděje je neviditelná síla, která nás pozvedá a dává nám chuť existovat. Pomáhá nebát se žít. Před nedávnem mi náhle zemřela manželka. Kde v tom objevit naději? Pokusil jsem se té drtivé síle vzdorovat přinejmenším psaním, v odkazu předků... Ale současně to předpokládá, že naději musím každého rána budit a prosit ji, aby mě neopouštěla.   

Myslíte si, že schopnost smíření, přijímání událostí, je nám jako lidem dána, nebo ji musíme hledat, pěstovat?

Řekl bych, že o ni máme usilovat. Není to automatismus. Často nám brání sobecké zájmy a egomanství. Když jsem před chvílí říkal, že popsat „chování“ zla v konkrétních příbězích má význam už tím, že tím cosi pojmenujeme, ještě bych to trochu rozvedl. Domnívám se, že by to mělo vést ještě dál – v těch, kteří ty texty čtou a budou číst. K reflexi a také k nějakým, třeba i malým skutkům, které mohou pomoci ke katarzi. Namátkou konkrétně – označení místa zla cedulí či křížem, modlitba, poutí smíření, zasazením stromu atp. Sám jsem to zažil v příběhu faráře Josefa Toufara, umučeného v roce 1950 komunistickou Státní bezpečností. Po 65 letech od jeho smrti se nám podařilo nalézt jeho hrob a důstojně ho pohřbít. Kruh zla jako by tím byl přeťat.

V knize 1945: Léto Běsů se Broumovsko objevuje hned ve dvou příbězích tragických událostí. Řekl byste, že už uplynulo dostatek let, abychom se s nimi dokázali smířit?

Vlastně nevím, zda je možné se s těmito hrůznými vraždami smířit, zvlášť když hlavní aktéři-vrazi neprojevili žádnou lítost, nikomu se neomluvili, nikdy nebyli potrestáni a někteří z nich pobírali slušné důchody i po roce 1989. A ještě bych dodal, že dodnes někteří ze zamordovaných (nemohu použít slovo popravených, neboť se nedělo po právu, ale bez soudu) jsou zahrabaní jako zvířata a nemají důstojný hrob. Je třeba tyto příběhy přijmout jako součást našich dějin, nevytěsňovat je, ale mluvit o nich. Učit o nich, upozorňovat na ně, na zlo přítomné v každém z nás. Smíření na Broumovsku je dlouhodobý proces. A chvála všem těm, kteří k němu přispívají. Třeba jen malými skutky – položením kytky na místo vraždy.

Ve svých knihách píšete často o trýznivých událostech, které se udály v minulosti. V čem nacházíte naději, že se nebudou opakovat?

Měl jsem možnost se několikrát setkat s Rudolfem Vrbou, kterému se v roce 1944 podařilo utéct s kamarádem z Osvětimi a vydat o tom pro celý svět svědectví (i když pro mnohé v té chvíli neuvěřitelné). Napsal také knihu Utekl jsem z Osvětimi, usvědčoval v padesátých a šedesátých letech před soudy německé dozorce a po celém světě přednášel o hrůzách holocaustu. Když jsem se ho ptal, zda se může Osvětim opakovat, odpověděl přímočaře: „Je jasné, že když se vynašlo kolo, tak se potom užívalo. To, že se to Němcům povedlo udělat a že se z toho dostali na svobodu poměrně lehce, jak dnes vidíme, znamená, že tato metoda holocaustu je v principu použitelná.“ Tehdy jsem se té představě bránil. Jenže přišla válka na Ukrajině s nesmírnou bestialitou, vraždění Židů na Blízkém východě a mohl bych pokračovat dál a dál. Obávám se, že pokud se lidé nedostanou vlastním úsilím na nějakou vyšší duchovní rovinu a nebudou-li žít v intenzivnější lásce, tak se vše bude vracet, opakovaně variovat.  

Chystáte se na Broumovsko ještě někdy vrátit v souvislosti s literární tvorbou, případně za nějakým jiným účelem?

Tuze bych si to přál. S Janem Školníkem promýšlíme jeden důležitý projekt – nalezení a důstojné pohřbení zavražděných občanů ze Zdoňova v červnu 1945. Domnívám se, že je to naše lidská povinnost, a současně se mi jeví, že doba dozrála k takovému vážnému kroku. Je třeba nebát se rozličných protivenství a kruhy zla roztínat. A kde zlo je nuceno vyklízet pozice, tam je najednou více světla.  

Miloš Doležal bude hostem druhého panelu Broumovských diskusí, který se koná 7. listopadu od 15 do 17:30. Více informací ZDE.