Nebát se a jít do toho po hlavě
Sobota, 7. května 2022
.jpeg)
Studentka Michaela Škopová se vydala v loňském roce na stipendijní pobyt do Ghany díky podpoře Amos - Vzdělávací fond Broumovska. Jak sama říká, tato cesta jí dodala odvahu, aby se nebála v životě realizovat své sny.
Míšo, Vy jste díky Vzdělávacímu fondu Amos vydala sama na stipendijní pobyt do Ghany. Co bylo tím impulsem a chtělo to velkou odvahu se rozhodnout?
Cítím, že tato cesta do Ghany mi byla určena. Byla to nezapomenutelná zkušenost, která se paradoxně zrealizovala kvůli mým nezdarům. Prvotně jsem stipendium Amos měla využít na kurz architektury na Cambridge, který však kvůli covidu nevyšel. Následně jsem se měla zúčastnit tropické architektury na Bali, avšak i ten kvůli další vlně covidu nedopadl. Začala jsem mít pocit, že cestování mi není souzeno. Až jednou v létě jsem si řekla: A dost! Když nemohu peníze investovat do sebevzdělání v mém oboru, pokusím se jít jinou cestou. A to pomoci těm, kteří mou pomoc potřebují. Myšlenku být dobrovolníkem jsem měla již před tím, ale vycestovat jsem chtěla až po střední škole. Jenže u srdce jsem cítila, že toto je příležitost, kterou bych měla využít. Neváhala jsem a začala jsem hledat varianty, které by byly nejlepší. Bylo málo času, a tak nebyl čas na obavy.
Proč jste si vybrala zrovna Ghanu?
Popravdě, zprvu to byl žert. Afriku jsem totiž zpočátku vyškrtla ze seznamu, protože sluníčko mě nemá moc v lásce. Také se jednalo o moji první samostatnou cestu a Afrika zrovna nepatří k vyspělým kontinentům. Je to jiný svět, ale míst pro dobrovolníky je zde dostatek.
Hledala jsem na stránkách pro dobrovolníky a občas se zdálo, že inzeráty jsou spíše nabídky dovolené než práce. Vše krásně vyfocené a načančané. Až jsem narazila na inzerát, který mě hned na první pohled zaujal. Jednalo se o nabídku být dobrovolníkem v Ghaně pro organizaci Teach On The Beach. Šlo o pomoc při stavbě bezpečného místa pro děti, kde by se mohly vzdělávat a trávit volný čas.
Portfolio organizace se skládalo z pěti fotek, na kterých byly vyfoceny listy keřů a bylo skoro těžké určit, co je na fotce přes mastnou skvrnu vyfoceno. To mě celkem pobavilo. Poslední fotka byla fotka dětí s úsměvy od ucha k uchu. Z fotek jsem se sice vůbec nedověděla, jak místo vypadá a co mám očekávat, ale fotka dětí mě zaujala natolik, že jsem si přečetla krátký článek, co byl pod fotkami. A to byl ten moment, kdy jsem si uvědomila, že toto je to místo, které jsem hledala. Zpětně přemýšlím, zda jsem v letadle vůbec tušila, jak místo, kde budu téměř tři měsíce žít, vypadá.
Jaké to je pro mladou dívku z Evropy přijet sama do Afriky? Jací jsou místní lidé?
Zprvu to byl šok. Ano, byla jsem připravená na všechny scénáře, co mě může potkat, avšak představa je jedna věc a realita druhá. Po čase si člověk zvykne a začne si všímat těch krásných věcí, co v sobě Ghana skrývá. Seznámila jsem se se spoustou zajímavých lidí, kteří mě provázeli celou Ghanou. Lidé jsou zde hodně komunikativní, a tak se nemusíte bát, že byste někdy byli sami. To mi občas scházelo, chvíle, kdy bych mohla být sama.
Ale lidé jsou tu skvělí. Jsou spokojeni s málem co mají a jsou vděčni za to, že mají velkou a početnou rodinu. Láska, přátelství a smích je pro ně vším. V některém směru bychom se měli přiučit.
V Busua jsem žila mezi místními a díky tomu jsem se mohla podívat do zákulisí života v Ghaně. Pomáhala jsem s výukou dětí a sbírala jsem informace, jaké stavební materiály a metody výstavby v Ghaně mají. Díky tomu jsem pak mohla vytvořit návrh budoucí školy pro děti.
Ovlivnil desetitýdenní pobyt v Ghaně nějak Váš život?
To každopádně. Poznala jsem spoustu lidí s pestrobarevnými životními příběhy a zkušenostmi, které mě v určitých směrech ovlivnily. Začala jsem přemýšlet jinak a celkově tato cesta změnila moje představy o budoucnosti. Nyní se již tolik nebojím, dokážu více riskovat a překonávat sama sebe. Když si vzpomenu na mé mladší já, kdy jsem se ještě před třemi roky bála jet sama vlakem do Hradce Králové, tak si myslím, že jsem ušla celkem pěkný kus cesty. Člověk potřebuje dostat ten první impulz (malé postrčení). Jsem ráda, že tím prvním impulzem byl právě Amos, který mi dodal naději a odvahu k tomu, abych mohla zrealizovat své sny.
Jakým jazykem jste se domlouvala a zlepšily se Vaše jazykové znalosti?
Celý pobyt jsem využívala pouze angličtinu, avšak někdy se hodila i pantomima. V Ghaně je přes osmdesát jazyků, takže domluvit se s místními je občas nemožné i pro Ghaňany. Člověk ujede třicet kilometrů a jazyk je rázem jiný.
Po jazykové stránce to byl ten nejlepší jazykový kurz, který mě naučil myslet anglicky. Popravdě, angličtina nikdy nebyla moje silná stránka. Stále není perfektní, ale vím, že už s touto úrovní se ve světě domluvím. To je za mě nejdůležitější. Nebát se a jít do toho po hlavě.
Jela byste znovu? Zpátky do Ghany, nebo někam jinam?
Ráda bych Ghanu opět navštívila. Už proto, abych se podílela na výstavbě školy, kterou jsem pro organizaci navrhla, a setkala se opět s dětmi, které jsem vyučovala. Také tam mám kamarády, kteří mi přirostli k srdci a s nimiž jsem stále v kontaktu. Mou vysněnou destinací je Indie. Uvidíme, zda se tato cesta v budoucnosti uskuteční.
Čemu se právě nyní věnujete?
Momentální prioritou je pro mě právě teď maturita. Ráda bych předvedla, co ve mně je a udělala maturitu tak, abych byla s výsledkem spokojená. Chci dále pokračovat ve studiu na vysoké škole, musím však zvládnout zkoušky.
V létě bych ráda zrealizovala výstavu na téma Ghana, kterou bych více představila celou moji cestu. V Ghaně jsem se totiž seznámila s člověkem, který v Busua působí jako fotograf. Pohybuje se mezi místními lidmi a na kameru zaznamenává jejich životy. Společně máme v plánu natočit dokument, který by obsahoval rozhovory s tamními lidmi a dětmi. Vše si musím ještě pořádně promyslet, ale už by bylo na čase s přípravou galerie začít. Uvidíme, kam mě osud zanese příště.
Pokud Vás tato možnost zaujala, více informací o programu najdete na: https://www.aprb.cz/nase-cinnost/vzdelavani/amos-vzdelavaci-fond-broumov. Až do konce května je možné se do programu přihlásit.
