Nejdůležitější je kamarádský duch

Michaela Plchová, foto archiv Turisti Police

Čtvrtek, 8. prosince 2022

Sdílet na:

O Zimním táboření na Hvězdě jako tradiční akci, která by neměla zaniknout, neboť do kraje stále přitahuje množství příznivců, jsme si povídali s Petrem Scholzem, vedoucím Klubu přátel turistiky v Polici nad Metují.

59. ročník Zimního táboření na Hvězdě – nepřijde Vám to neuvěřitelné?

Přijde mi to uvěřitelné, neboť mně je 59, narodil jsem se v prvním roce táboření…

Jaký byl devětapadesátý ročník? Zrovna nasněžilo…

Skvělý!

Měli bychom se zmínit o tom, jak celé zimní táboření vzniklo…

První, ještě neoficiální táboření proběhlo v roce 1963 na Ostaši. Tehdy se skupina turistů z TJ Slovan Broumov rozhodla přespat v zimě ve stanu u chaty pod Křížovým vrchem v Adršpachu. Byli to Helmut Hejnyš, Manfréd a Václav Cvikirschovi a Jiří Kopecký. O rok později se konal 1. oficiální ročník Zimního táboření na Ostaši, pořádali ho členové OTTJ Meopta Hynčice – Jirka Kopecký z Broumova, Gerhard Streubel a další. Vzorem jim tehdy bylo první táboření na Klíči v Lužických horách. Po čtrnácti letech, v roce 1978, se akce předala turistům z Police a ti ji začali pořádat na Hvězdě. Šlo o partu asi 15 lidí, kteří na jaře dělali Polickej vandr a v prosinci Zimní táboření. Pod hlavičkou Spartaku Police tomu tehdy šéfoval můj táta Olda Scholz. V těch letech to bylo řekněme dobrodružnější, neboť se sem sjížděli hlavně trampové a těm komunisté úplně nepřáli… Oni si také více vážili svobody a měli blízký vztah k lesu, prostě v tom byl duch trampingu. Dnes už je to do určité míry jiné.

Jste pořád stejná parta kamarádů, nebo se k vám přidávají i mladší lidé?

My partu držíme. Nejstaršímu je 80 a nejmladšímu – což jsem shodou okolností já – je 59. Pravda je, že se úplně nenabízíme. Z mého pohledu je to hodně o spolehlivosti. Potřebuji lidem okolo sebe věřit, že když jim řeknu, co je potřeba udělat, tak to tak bude. Naštěstí takové pořád znám. Jinak zimní táboření jako takové mladé lidi přitahuje, každoročně jich přijede spoustu. To je fajn, přijde mi, že ta naše mládež zase není tak špatná.

Zimní táboření na Hvězdě je nejstarší akcí svého druhu?

Ne, první nejstarší je táboření na Klíči v Lužických horách, tam se naši zakladatelé inspirovali, pak jsme my – Zimní táboření na Hvězdě a třetí nejstarší jsou Beskydy – zimní táboření Klondajk. Tam je to celkově o dost drsnější. U nás je to, jak rád říkám, sportovně-společenská akce. (smích)

O čem je zimní táboření, tedy kromě toho, že spím v zimě venku v lese?

Jsou taková dvě specifika – od samého počátku je pátek věnovaný přednáškám. Dříve se dělalo promítání diapozitivů, to, když se někomu podařilo vyjet třeba do Pamíru. Tehdy to pro lidi bylo dost atraktivní, dnes už musíme přemýšlet, co pustit, protože lidé jsou nasyceni. O promítání už je tedy menší zájem, ale patří k tradici. Druhým specifikem je tradiční hranice, která se zapaluje vždy v sobotu v 16:30. Stavíme ji dost pečlivě, má to svá pravidla, kolikrát jsme si brali i vodováhu… (smích). K sobotnímu večeru patří hudba a taneček. Dříve tu pravidelně vystupovala Polická pětka, Pevná vůle, nebo jako nyní Slaveňáci. Neděle už patří balení, rozloučení a hlavně úklidu. Kromě toho žádný program nikomu neplánujeme. Spoustu lidí si však dělá výlety.

Máme obrovskou výhodu, že na chatě Hvězda je Honza Novák. Jeho a moji rodiče byli kamarádi. Když můj otec umřel, šel jsem za ním a jeho první otázka byla, kdo tomu bude dál velet. Když jsem řekl, že já, hned mi potvrdil, že pojedeme dál jako za mého táty. Bez rodiny Novákových by to tedy nešlo. Spolupráce funguje bezvadně, vždy nám připraví jídlo za velmi vstřícné ceny.

Rád bych též zmínil, že spolupráce s CHKO je dobrá a vždy nám dají na pět let výjimku. Jsme taky rádi, že máme nějaké sponzory, kteří nás podporují.

Spoustu lidí si neumí představit, že by vyrazila spát v zimě do lesa. Jak to zvládáte?

Při dnešním vybavení to je o mnoho lehčí, než když s tím kdysi chlapi začínali. Například, když to kdysi zkoušeli ve Vlčí rokli v Adršpachu, tak měli vatované spacáky a bylo minus 25 stupňů… Tamty chlapy obdivuju. V dnešní době už ani nejsou takové mrazy, ani moc sněhu, a navíc je vážně dobré vybavení, takže se to dá. Vydrží to i děti.

Před 10 lety na 50. ročník napadlo tolik sněhu, že se musela vyhrnovat cesta nahoru. Neznalí lidé zajeli na pole, museli jsme je tahat. Byl také takový vítr, že jsem musel vyhlásit náhradní tábořiště pro případ, že by ještě zesílil. V neděli všechno roztálo a za celou zimu to byl první a poslední sníh. (smích)

Vy jste ale určitě jako malý kluk táboření ve sněhu zažil.

Jako malý kluk jsem to tátovi bojkotoval, už tehdy jsem byl vzpurný. Ale táta mi ukazoval, jak borci spali, jak se zahrabávali do sněhu. Tehdy žádné žďáráky neměli. Teď už je mají, taky se spí v hamakách, trampíci často spějí pod kapličkou, pod bufetem… spí se všude. Jsou ale i fotky, jak se chlap ráno probouzí na verandě chaty Hvězda a je zavalený sněhem. Táty vyprávěl, že někteří borci byli vážně odhodlaní, to člověk žasne. Ještě větší divočina to byla v počátcích na Ostaši, tehdy v těch vatových spacácích…

Kdo na zimní táboření vlastně jezdí. Máte přehled?

Vyhodnocujeme nejmladšího účastníka a nejstaršího, dále nejvzdálenějšího a nejpočetnější skupinu. Zajímavostí je, že Český Brod nevynechal ani jeden ročník táboření. V praxi to znamená, že od lidí, kteří jezdí dnes, jezdili už jejich dědové. V rodinách si to prostě předali. Jezdí jich pravidelně okolo pětadvaceti. Podobně jezdí stálá parta z Týnce nad Labem a berou s sebou děti z turistického oddílu. Za zmínku taky stojí parta, která vyráží už v úterý, naplánují si třeba trasu přes Polsko a končí u nás na Hvězdě. Celý týden čundrujou a několikrát přišli v hrozném stavu, protože odmítli veškerou civilizaci… (smích). To jsem před nimi smekal. Pravidelně jezdí i parta z virtuální osady. Vždycky v pátek přijdou v trampském oblečení na Hvězdu a v sobotu přejdou na Ostaš, kde to všechno začalo, a jednu noc tam přespí.

Je fajn slyšet, že k tomu mají lidé takový vztah, který ještě dokázali předat svým dětem. Co myslíte?

Ano, to se málokdy vidí.

Jezdí tedy i děti?

Ano. Například přes čtyřmi roky přijela na táboření mladá těhotná žena z Týnce nad Labem. Další rok přijela s tím děckem, kterému nebyl ještě ani rok. Měli jsme tedy nejmladšího účastníka pod jeden rok věku. Dneska jsou mu tři a už tam má taky bráchu. Nebo máme třeba v kronice vyfoceného nejmladšího účastníka tady z Police, pár let uplynulo a on nám dělal přednášku z Himálají… Jak se říká, dobří holubi se vracejí a nějaká tradice tam je. To nás těší, i ve vztahu k těm, kteří celou akci založili.

Máte tu akci rád?

No, ještě když to dělával táta, tak se mi do toho moc nechtělo. Když pak táta umřel, převzal jsem to po něm. Řekl jsem si, že když je to taková tradiční akce, neměla by zaniknout, to by byla škoda. Ze stejného důvodu dělám i Polickej vandr. Vzal jsem to s tím, že já tomu budu velet a chlapi budou makat, ale teď, jak se postupně kvůli věku početně zmenšujeme, musím už i makat. (smích)

Co je pro vás nejdůležitější?

Tíhnu víc k trampingu než k turistice, tak jsem si dovolil udělat jednu malou změnu. Když se zapaluje vatra, prosadil jsem, aby kapela vždy zahrála Vlajku a dvě tři trampské tradiční písničky, aby lidé u ohně chvíli vydrželi. Nejdůležitější je pro mě kamarádský duch, a ten v tom prostě je.

Víte, mě fascinuje, že přijedou opravdoví trampíci. Fascinuje mě také, že vždycky v sobotu dopoledne přijde parta z Jaroměře, ze Rtyně a částečně z Náchoda, podáme si ruce a společně pokecáme. Je to rok, co rok, i kdyby měli přijít dva. Na to docela koukám. Díky tátovi znám historii trampingu a na Policku, od mala nám hrála doma trampská muzika, i když v dospívání jsem na just začal poslouchat bigbeat. Cizí mi to však není a když přijdou na táboření trampové, mám radost, že to neberou jako masňáckou akci. Dokud je zájem, mělo by se Zimní táboření dělat. I když nám fyzické síly ubývají.

Chtěl byste na někoho zavzpomínat?

Zmínit by se měl jako průkopník Gerhart Streubel, Jirka Kopecký, můj táta Olda Scholz, Vašek Krb, Míra Matějec. Já se teď spoléhám na Pavla Duchatse, Luboše Andrejse a nesmím zapomenout na Jardu Vtípila. Ti mají příprav na táboření za sebou hrozně moc. Já mám za sebou teprve 18. ročník.

Příští rok budete slavit 60. výročí. Už víte, co připravíte?

No, teď začínáme přemýšlet… (smích). Něco v hlavě máme, určitě uděláme almanach, lidé to mají rádi a je dobře, je-li to někde zapsané. Šedesát let není jen tak.

Petr Scholz na první fotografii zleva.