Nejdůležitější jsou příběhy jednotlivých lidí

Michaela Mašková, foto archiv M. Moravcové Úterý, 12. srpna 2025

Sdílet na:

„Při práci se vzpomínkami je zásadní rozlišovat, co je možné doložit a co se člověk jen tak někde dozvěděl. Je nutné být opatrný a poctivý,“ říká v rozhovoru badatelka a bývalá archivářka Miroslava Moravcová z Teplic nad Metují, kterou veřejnost zná především jako autorku přednášek a článků o místní historii.

Miroslava Moravcová na oblíbeném místě na Libné.

Vy jste se tady narodila a pochází odsud také Vaše rodina. Představila byste Vaše kořeny?

Pochází odsud rodina mé maminky, naši předci žili v Teplicích, Adršpachu i ve Zdoňově. Co se týče rodokmenu, jsem trochu kovářova kobyla – pomáhám sice jiným lidem sestavovat rodokmeny, ale svůj jsem ještě celý neposkládala. Snad k tomu tedy někdy dojdu.

Každopádně moje maminka se narodila v Teplicích nad Metují v roce 1931 a pocházela ze smíšeného česko-německého manželství. Dědeček Viktor byl napůl Němec, jeho tatínek Jan Vaněk přišel do kraje z Nového Města nad Metují ještě za Rakouska-Uherska na konci 19. století. Byl malířem pokojů a maloval také obrázky. Zřejmě se tu dobře zavedl a oženil se s místní Němkou. Vždycky mi přišlo, že to musela být veliká láska. Měli spolu deset dětí, a co je zajímavé, všechny děti byly zdravé a dožily se dospělosti a stáří. To je výjimečné, protože hodně dětí většinou zemřelo ještě v kojeneckém věku.

Moje babička Anastázie přišla z Moravy. Pracovala jako kuchařka v různých rodinách, naposled v Broumově-Olivětíně, kde vařila u rodiny obchodníka Brignona pocházejícího z Francie. Tehdy si jí dědeček namluvil.

A vy jste se narodila přímo v Teplicích nad Metují?

Ano, ale v jiném domě, než teď bydlím. Tehdy bylo běžné, že se děti rodily doma. Narodila jsem se v čísle popisném 16 v bytě mých prarodičů Anastázie a Viktora v centru Teplic, tam, kde je dnes bývalý pivovarský dvůr.

Dlouhé roky jste byla zaměstnaná v náchodském archivu jako archivářka. Čemu ještě jste se věnovala?

Ano, pracovala jsem tam 27 let. Byla jsem však často nemocná a ukázalo se, že mám silnou alergii na plísně a roztoče, s nimiž jsme ovšem v archivu přicházeli do styku běžně. Archivní depozitář tehdy sídlil v přízemí náchodského zámku a plíseň tam byla cítit. V roce 1987 jsme se sice přestěhovali do novostavby v Náchodě na Brance, ale můj zdravotní stav se nezlepšil. Měla jsem zároveň potřebu udělat v životě nějakou změnu. Rozhodla jsem se tedy nastoupit do teplické základní školy, měla jsem v sobě touhu předávat dětem znalosti. Byla jsem asi trochu naivní, po třech letech jsem došla k tomu, že to není úplně ono. Chvíli jsem byla i na úřadu práce, protože jsem zrovna nemohla najít práci. Nenesla jsem to špatně, potřebovala jsem si srovnat, co chci dělat dál. Naskytla se mi pak příležitost učit na střední hotelové škole v Teplicích, kde jsem učila hlavně základy společenských věd a němčinu. Tehdy byla škola hodně orientovaná na Německo.

Vždycky mě nejvíc bavilo dělat přednášky.

Kdy jste se stala badatelkou a začala pracovat na různých publikacích a vůbec věnovat se paměti?

Na publikacích jsem začala spolupracovat v době, než jsem odešla z archivu. Tehdy náchodský archiv začal vydávat archivní sborník Stopami dějin Náchodska. Před tím jsem publikovala různé drobné články z historie Teplic a podobně. Vždycky mě nejvíc bavilo dělat přednášky. Těšilo mě, když přišli lidi, kteří měli zájem o určité téma. Postupně jsem se v tom zdokonalovala. V archivu jsem navíc měla vždy dveře otevřené, mohla jsem tam kdykoli při pátrání přijet. Také jsem se podílela na instalaci výstav archivních dokumentů a historických fotografií u příležitosti různých výročí měst a obcí. V Teplicích se uskutečnilo hned několik výstav s archivními dokumenty nebo jejich kopiemi. Například v roce 1999 jsem připravila a instalovala v prostorách radnice výstavu k čtyřstému výročí postavení Horního zámku a spolupracovala s tehdejší starostkou Věrou Vítovou na odhalení pomníku opernímu pěvci Josefu Ticháčkovi, jehož život a dílo bylo na této výstavě také prezentováno.

Jaké téma vás nejvíce zajímá? Je to místní historie?

Ano, místní historie. A zřejmě hlavně díky dědečkovu původu mě postupně začala zajímat česko-německá otázka. V naší rodině se tradoval příběh dědečka, babičky a mé maminky, který se odehrával mezi roky 1934-1938 v Horním Adršpachu a končil dramaticky druhou mobilizací a „Mnichovským diktátem“ na podzim roku 1938.

Příběh Vaší rodiny velmi dobře ilustruje, na jak složitém území se nacházíme. Popisujete ho třeba v knize Pomnichovské osudy Čechů. Je to tak?

Ano. Dědeček měl s tím, že byl napůl Němec, celý život problém. A to přesto, že se považoval za Čecha.

Jak se pátrá po historii na území bývalých Sudet, kde především kvůli poválečným událostem mnoho pramenů zmizelo?

Člověk si musí pomáhat různým způsobem. Zatím jsem si vždycky poradila. Naštěstí například v Teplicích nezmizelo všechno, zůstalo torzo. Měli jsme štěstí, že sem po válce přišel Vratislav Ruth, který byl před tím mnoho let zaměstnán jako zámecký tajemník a archivář na Sychrově a uměl tedy s dokumenty pracovat a rozpoznat jejich důležitost. Přistěhoval se do Teplic v době, kdy ještě doznívala poválečná hysterie a byl odpor ke všemu, co bylo německé. Nechci to však soudit, byla to složitá doba.

Naštěstí část dokumentů na radnici zůstala zachována, pan Ruth je uspořádal a začal podle nich psát kroniku. Mimochodem město ji vydalo asi před třemi roky na CD. To je tedy například úžasný pramen o Teplicku, jsou v tom cenné věci.

Jaká je to práce?

Mravenčí a časově náročná. Je potřeba mít trpělivost a představu, kde pátrat, jak si poradit…

V mé generaci je stále hodně lidí, kteří to mají v sobě uzavřené a nechtějí se tím zabývat. 

Co nám může přinést poznání místní historie, nejen té hluboké, ale i té nedávné, kam ještě prostřednictvím pamětníků dohlédneme?

Nejdůležitější je pochopení. Pořád to vidím kolem sebe. V mé generaci je stále hodně lidí, kteří to mají v sobě uzavřené a nechtějí se tím zabývat. Mají na to samozřejmě právo, ale když jsem byla mladší, tak mě to vždycky trápilo, bralo mi to dost energie. I tady v Teplicích jsem zažila dvakrát úplné nepochopení a neznalost nebo jen povrchní názor na předválečnou historii pohraničí, příkladem může být kauza okolo sochy Trubače (část veřejnosti v Teplicích se postavila proti restaurování pomníku padlým z první světové války – sochy Trubače sochaře Emila Schwantnera a jejího vrácení zpět na místo, kde stála, pozn. red.).

Řekla byste, že neschopnost změnit perspektivu pohledu je daná zkušeností války?

Myslím, že tam roli hraje více věcí. V lidech hodně přetrvává 40 let totality, kdy se to na ně ze všech stran valilo. Hlavně je to však důsledek druhé světové války, a pak ještě porevoluční strach ze zrušení Benešových dekretů. To určitě hraje také roli. Právě na příkladu sochy Trubače se ukázalo, že s některými lidmi o tom nelze vůbec mluvit a nepřijímají argumenty, nebo si je překrucují. To se ale ukazuje obecně v dnešní době, kdy spoustu lidí naskakuje na dezinformace a jsou velmi manipulovatelní.

Vaší poslední velkou prací byla spolupráce s překladatelkou Dagmar Heeg na vydání knihy Teplice nad Metují / Wekelsdorf ve vzpomínkách pamětníků. Čemu se nyní aktuálně věnujete?

To byla moje největší práce za celý život! Už jsem si to dříve vyzkoušela v menším rozsahu při práci na prvních dvou číslech archivních sborníků a edici rukopisu Jana Karla Hrašeho Dějiny Náchoda 1620-1740 s kolegy archiváři, ale nyní jsem to dělala vlastně sama jen s Dagmar Heeg. Až když mi to začalo přerůstat přes hlavu, přizvali jsme ke spolupráci Martina Mráze a Janu Jelenovou. Díky této knize jsem ovšem narazila na tolik zajímavých informací, které se do ní nevešly. Ráda bych se jim nyní dál věnovala.

Plánujete tedy další knihu?

To bych si asi sama netroufla. Ale určitě nějaké články a přednášky, to by mě těšilo!

Specializujete se jen na Teplicko a Adršpašsko, nebo máte záběr v regionu širší?

Teď už ne. Navíc tady je toho tolik zajímavého a pořád jsou bílá místa. Baví mě jít po konkrétních osudech, nejvíce mě přitahují různé osobnosti a rodiny. Například jsem při práci na knize narazila na rodinu Springerů, která sem přišla v polovině 19. století a zanechala tu po sobě stopy, které můžeme dodnes najít – jako třeba bývalý hotel Eisenhamer u vstupu do Teplických skal (dnešní sídlo hotelové školy, pozn. red.) nebo malířka Sidonie Springer, která vzešla z jejich rodu (její grafiky instaloval do starých oken Petr Bergmann u Skalního mlýna, pozn. red.) a našla jsem i další stopy.

Co jsou ta bílá místa, která jste zmiňovala? Třeba tady na Teplicku?

Teď jste mě trochu nachytala! Velmi zajímavý je například příběh fotografa Antona Schmitta. Dostala jsem se k němu díky spolupráci s Dagmar Heeg na knize jeho fotografií Krajiny lidských osudů, ale nyní to má pokračování. Nedávno jsem byla na setkání v Bad Kisingenu, kde se kniha o něm prezentovala. K našemu stolu si ještě před prezentací přisedla starší paní, Němka, a začala si se mnou povídat. Ukázalo se, že na setkání přijela záměrně, protože je nepřímým potomkem Antona Schmitta. Byla jsem z toho velice překvapená, jak to funguje, že si ke mně přisedla, aniž by věděla, že se o něj zajímám. Nejsou to tedy velká bílá místa, ale spíš takové jednotlivé nitky. Takových mám víc.

Historii tvoří příběhy jednotlivých lidí. Díky nim dokážeme pochopit jejich dobu.

Vy tedy jdete spíše po detailech?

Ano. Naplňuji tím takové moje motto, na které jsem si kdysi přišla, a to že „historii tvoří příběhy jednotlivých lidí. A když začneme od příběhu konkrétního člověka, dokážeme si pak dohledat souvislosti a pochopit dané období, v kterém žil.“ Dějepis se pořád učí obecně, hlavní jsou fakta a data a lidé a jejich příběhy se v tom ztrácejí.

Jak pracujete s tím, jak se lidské vzpomínky na události i lidi přetvářejí?

Při práci se vzpomínkami je zásadní rozlišovat, co je možné doložit a co se člověk jen tak někde dozvěděl. Je nutné být opatrný a poctivý. Mě třeba přijde hodně zajímavé, jak existují různé úhly pohledu na nějakého člověka. Jsou o něm například dochované záznamy jeho činů, a pak se objeví pamětník, který si ho pamatuje i jinak. Napadá mě konkrétní osoba – bývalý učitel a předseda poválečné místní správní komise Miroslav Rýdl, který nechal v červnu 1945 spolu s kpt. Václavem Svobodou zastřelit skupinu lidí na Bukové hoře. Rýdl přišel do Teplic ve 30. letech a učil na české menšinové škole. Byl také členem spolku, který pomáhal zakládat české menšinové školy tam, kde převládal německý živel, jmenovalo se to Národní jednota severočeská. I tady se Češi cítili utlačovaní, Němci jim skutečně dávali najevo, že jsou v menšině. Miroslav Rýdl se znal s rodinou mého dědečka a zřejmě se s nimi před válkou přátelil, protože když moje rodina po záboru v roce 1938 odešla do Rosic nad Labem, potřeboval dědeček prokázat, že i když je německé národnosti, smýšlením je Čech. Rýdl mu poslal potvrzení, že byl členem Národní jednoty severočeské a aktivně vystupoval ve prospěch Čechů.

V určité době tedy Miroslav Rýdl vykonal dobré skutky a pak v létě roku 1945 se jeho vlastenectví změnilo v nacionalismus a fanatismus a projevily se jeho negativní vlastnosti, když dostal na chvíli téměř neomezenou moc. Svědčí to hlavně o tom, že nikdo není jen černý, nebo bílý a že jeho osobnost je komplexnější. Důležité je samozřejmě to, jak se kdo zachová v mezní situaci.

Na druhé fotografii shora je rodina Vaňkových ve 20. letech 20. století, dále kolorovaná pohlednice Teplic nad Metují a fotografie pomníku obětem 1. světové války se zmiňovaným Trubačem sochaře Emila Schwantnera. 

Fotografie dole: maminka paní Moravcové jako dítě na zastávce v Horním Adršpachu, kde rodina bydlela před záborem Sudet; Miroslava Moravcová v Německu a obraz Jana Vaňka.