Nejlepší je jít vlastním příkladem

Michaela Plchová, foto archiv P. Hauka

Středa, 31. května 2023

Sdílet na:

Od textilní výroby ve 30. letech přes výrobu shrnovacích dveří a bytových doplňků v letech 90. k výrobci dílů pro automobilový průmysl. Společnost HAUK s. r. o. s obratem přesahujícím dvě miliardy korun a více než šesti sty zaměstnanci patří k největším firmám v regionu. O překonávání krizí v nejisté době, obrovské zodpovědnosti a chuti zlepšovat podobu regionu jsme hovořili s jejím spolumajitelem a jednatelem Petrem Haukem.

Společnost Hauk byla založená už v roce 1928, patří tedy k původním českým firmám v regionu. Chtěl byste se podívat do historie a stručně ji představit?

Původně firma začala jako textilní výroba, bohužel díky nástupu komunismu byla celá výroba zkonfiskována a můj dědeček, který ji založil, dělal ve vlastní firmě vrátného a ve svém vlastním domě platil nájem. Přišel o všechno. Do roku 1989 se tedy nedělo nic a podnik od textilní výroby přešel na výrobu shrnovacích dveří. Po Sametové revoluci přišla mému otci a tetě nabídka objekty zrestituovat, ale bez výrobního programu, vybavení mělo být odvezeno do Červeného Kostelce. Nakonec se podařilo dohodnout, že výrobní program v továrně zůstane a bude odkoupen novými vlastníky. Otec s tetou si vzali na tu dobu poměrně vysokou půjčku ve výši 3 milionů, technologie odkoupili a v roce 1990 začala výroba shrnovacích dveří.

Jaký byl vývoj po roce 1990?

Výroba se poměrně dařila a obrat stoupal. V roce 1995 došlo pro neshody k rozdělení firmy na dva subjekty, na Hauk a syn a další subjekt. Obě firmy vyráběly to samé, a jak to tak bývá, ani jedné firmě se úplně nedařilo. Postupem času se firma Hauk a syn vyprofilovala v oboru dílů pro automobilový průmysl a upozaďovala výrobu shrnovacích dveří a dalších bytových doplňků. Naším hlavním odběratelem byla Škoda Auto, které se začalo dařit a vyráběla čím dál více modelových řad. Spolu s ní tedy začala růst naše firma. V roce 2004 jsme zakoupili nový objekt od společnosti VEBA, kde jsme začali s výrobou autodílů ve větším objemu než doposud v menších objektech roztroušených po Polici.

Významným milníkem je rok 2011, kdy se postavila první nová hala a od té doby se už prakticky každý rok stavěla další. Postupně se k výliskům přidaly svařence a interiérové díly. To už ale z firmy odešel můj otec, který v roce 2000 předal vedení mně a mému švagrovi Tomášovi Řehořovi. Tak je tomu až dosud. Dalšími milníky byly krizové roky 2008 a 2009 a covidové roky. Musím říct, že krizemi let 2008-9 se firmě podařilo projít bez ztráty kytičky, a to především díky velkým zakázkám na nový projekt s automobilkou v Kvasinách, kde se vyráběl model Yetti. Díky tomu jsme navyšovali podíl na trhu, objem zakázek a obratu.

V roce 2020 zasáhly firmu hned dvě těžké situace – první vlna covidu a požár výrobní haly. Jak jste se s nimi vyrovnali?

Druhá krize, která začala v roce 2020, tam už nebylo úniku – postihla téměř všechny sektory a řekl bych, že automobilový průmysl snad úplně nejvíce. Došlo k úplnému uzavření výroby, roztrhaly se dodavatelské řetězce, ať už mezinárodní či tuzemské. Zhoršila se platební morálka, výroba klesala o desítky procent. Byly to opravdu krušné časy. Do toho nám v květnu 2020 shořela větší část nově zakoupeného výrobního areálu. Kromě toho, že se nevyrábělo, jsme ještě měli starosti, jak zajistit sjednané zakázky, neboť jsme se pustili do nového segmentu – výroby náhradních dílů. Konkrétně kapoty a dveře pro osobní automobily. Uprostřed covidu jsme tedy museli zbourat shořelé haly a postavit je kompletně znova. Naštěstí se to podařilo v rekordním čase a my jsme mohli dodat první díly a stabilizovat veškeré dodávky dle uzavřených smluv.

Následující rok 2021 byl vzhledem ke covidu to samé. Když už to vypadalo, že covid ustupuje, přišel rok 2022 a válka na Ukrajině. Pro našeho hlavního odběratele Škodu Auto to znamenalo citelnou ztrátu ruského trhu a samozřejmě rapidní snížení dodávek a celkového objemu výroby. Od konce března 2023 se začínáme dostávat na podobná čísla, jaká byla v roce 2019. Výroba v závodě Kvasiny jede v šestidenním výrobním režimu a závod Škoda Auto Mladá Boleslav jede od pondělí do pátku na tři směny.

Je společnost Hauk pro Škodu Auto zásadní dodavatel? Jaký je váš sortiment?

Máme čtyři základní divize – největší z nich je svařovna, kde vyrábíme svařence pro několik typů vozidel Škoda, které dodáváme přímo na výrobní svařovací linky do obou závodů. Druhou divizí je lisovna, máme zde více než 40 lisů a největší počet pracovníků. Obrat lisovny neustále roste, masivně jsme zde v minulých letech zainvestovali. Třetím střediskem jsou interiérové díly – vyrábíme tu koberce, brašny, zvýšené podlahy, koloběžky a další. Nejnovější středisko, které vzniklo po roce 2020, je výroba náhradních dílů a lakovna. Zde se vyrábějí dveře, kapoty, výřezové díly a lakují se zde díly pro automobilový průmysl.

Netroufám si hodnotit, jestli jsme zásadním dodavatelem. K dnešnímu dni však máme téměř 600 zaměstnanců a obrat 2,3 miliardy korun ročně. Dostali jsme se nad hranici, kterou nám škodovka kdysi vytyčila, abychom pro ně byli zajímavým partnerem. Kvůli covidovým rokům obraty samozřejmě klesaly, letošní rok vypadá – byť pořád ještě nejsou stabilizované dodávky čipů – že by se mohlo dosáhnout výrazně lepších čísel než v minulých letech.

Když jsme se viděli naposled, zmínil jste, že výrobna jede na plné obrátky…

Jak se to vezme… Za poslední tři roky jsme si trochu odvykli, jaká je porovnávací základna. Vracíme se tedy do roku 2019, který byl posledním normálním rokem. Ve vztahu k tomuto roku tedy jedeme na podobná čísla, ale samozřejmě, máte-li pokles 40 nebo 50 procent, jsou pěkná čísla, i když je pokles dvacetiprocentní.

Jakým způsobem se dotýká Vaší firmy současná situace v souvislosti s růstem cen materiálů, energií, válkou na Ukrajině atd.?

Pořád nás to ovlivňuje. Zdraží-li se jakýkoli vstup, je v automobilovém řetězci obrovský problém promítnout to do koncového výrobku. Ceny jsou totiž dojednané na celou životnost projektů, tzn. většinou se jeden model vyrábí pět, šest let. Už na začátku projektu, respektive rok či dva před zahájením výroby, se zavazujete ke garanci stále stejné ceny. Jakékoli promítnutí energií, zvýšení cen materiálů, mezd… je vlastně nemožné. Jediné, co se podařilo je, že došlo k navýšení cen ocelových svitků a jedná se o kompenzacích za energie. Vždy je to však zpětně a jsou to tvrdá jednání. My samozřejmě nemůžeme ceny promítnout do koncového produktu tak jako škodovka, která zdraží auta ze dne na den. Musíme tedy klást důraz na automatizaci a robotizaci a ve výrobním procesu ušetřit náklady tak, abychom byli konkurenceschopní.

Dnes patříte k hlavním zaměstnavatelům v regionu. Je složité získat a udržet zaměstnance?

Už jsme si za ty roky zvykli, že inzeráty nemá smysl dávat a sháníme pracovníky takřka, jak se dá. Už máme desítky stálých polských pracovníků a využíváme agenturní pracovníky z Ukrajiny. Vzhledem k tomu, že je zde velmi nízká nezaměstnanost a nabídka volných pozic je obrovská – všechny firmy shánějí dělníky, skladníky, manipulanty, elektrikáře, lidi ochotné chodit na směny – tak je to velká výzva. Bohužel po zahájení války na Ukrajině, kdy jsme si mysleli, že nás zaplaví tisíce uprchlíků a situace se změní k lepšímu, se naopak ještě zhoršila. Agenturní pracovníci, kteří sem dojížděli před válkou, byli muži a ti sem už dnes nejezdí. V drtivé většině to jsou ženy a těm nejsme schopni nabídnout například na svařovně pracovní místa.

Uplatní se u vás také vysokoškoláci, odborné profese?

Určitě. Máme poměrně stále se rozšiřující velký tým vývoje. Zaměstnáváme lidi, kteří se zabývají tvorbou nových linek, programováním robotů, kreslením přípravků a nástrojů, CNC obráběním, důležité jsou také vedoucí pozice atd. Tam všude potřebujeme kvalifikovanou sílu, které se zde nedostává.

Přitom se tu často hovoří o tom, že mladí lidé se sem nevracejí po studiu na vysoké školy z obavy, že nenajdou práci… Co vy na to?

Práci by zde určitě našli. Já osobně vidím spíše problém v bydlení. Byty volné nejsou, a pozemků je nedostatek, nebo jsou časově nedostupné. Nyní v Polici nad Metují sice nějaké stavební parcely jsou, ale to je po několika letech. Navíc s dnešními cenami hypoték a stavebních materiálů… Zcela chybí startovací byty pro mladé.

V Polici nad Metují jste, tuším, nevyrostl. Přišel jste sem až později. Věděl jste, že budete součástí rodinné firmy, jaké bylo Vaše osobní směřování?

Můj otec pocházel přímo z Police and Metují, ale díky nevhodnému kádrovému posudku v době komunismu měl problém vystudovat a najít práci. Dostal umístěnku do Škoda Kvasiny, kde pracoval řadu let manuálně na lisovně. Bydlel v Rychnově nad Kněžnou, kde jsem vyrostl. Bylo mi 12 let, když jsme se přestěhovali do Police nad Metují. Z počátku se mi tady nelíbilo a stýskalo se mi po kamarádech.

Když byla firma ještě rodinného charakteru a měli jsme do 40 zaměstnanců, mělo to zcela jinou atmosféru a řada procesů fungovala naprosto jinak. Se švagrem Tomášem jsme však firmu přebudovali v menší kolos, a to už se nedá hovořit o tom, že se každý zná s každým a věci se dají vyřešit snadno a rychle. Dnešní optikou to bylo z hlediska zachování výrobního programu firmy jediné správné rozhodnutí, kladu si však otázku, zda bych chtěl, aby v tom můj syn pokračoval, byť mu je teprve devět let.

Jde jednak o zodpovědnost za všechny zaměstnance a jednak rizika. Ekonomika je dnes tak globalizovaná, že nikdy nevíte, zda vám za domem nějaká nadnárodní firma nepostaví haly a nezahájí výrobu ve stejném oboru. Doba je hrozně zrychlená a turbulentní, nejsou žádné jistoty. Vzhledem k tomu, že nemáme svůj výrobek, vidíme sice zakázkovost na roky dopředu – to je výhoda – ale zároveň jsme si nikdy nemysleli, že to dojde tak daleko, že „garantované“ množství výroby v nominačních dopisech se může klidně ponížit o 40 procent, nebo taky na nulu, jak jsme zažili během covidu.

A vy jste covidové období přežili díky pomoci od státu?

Ne. To bych rád zdůraznil, že Evropská unie ani stát nám v ničem nepomohli. Museli jsme si pomoct sami a pomohl nám náš odběratel Škoda Auto.

Jak Vy osobně vnímáte Broumovsko? Jsou zde podle vás lidé spokojení? Co by se zde mělo změnit?

Nad tím dost často přemýšlím! V první řadě přístup lidí k práci. Nemyslím tím jenom zaměstnání, ale vůbec zvelebování svých domů, zahrádek, zkrátka majetku a prostředí, kde žijí. Mám pocit, že se lidé často vymlouvají na nedostatek času a peněz. Kolikrát je to však více o vůli a chuti dokázat něco změnit. Byl bych rád, kdybychom tady nebyli na periferii vnímáni jako výběžek, kde se lidé o nic nestarají a jsou lhostejní. Máme ještě co dohánět oproti městům mimo příhraniční pásmo. Police sice nebyla součástí Sudet, ale když se podíváme o kus dál k Broumovu, tak všichni cítíme, že těch majetků a budov, které roky chátraly a chátrají dodnes, je spoustu. S tím souvisí i úbytek obyvatel, nebo neochota se sem stěhovat, byť je tady krásně a máme zde úžasnou přírodu. Spokojenost obyvatel s tím, kde žijí, bude velmi záležet na tom, z jaké jsou obce, jak šikovné mají starosty. Konkrétně u nás v Polici nám nic zásadního nechybí.

Druhá je dopravní dostupnost. Už jen díky dálnici do Jaroměře se to nyní hodně zlepšilo. Je však potřeba dořešit obchvat Náchoda, to je pořád tragické. Pociťujeme to dnes a denně, neb také zdejší výběžek zatěžujeme dopravou.

Třetím bodem je podnikavost lidí. Místo, aby šli něco zkusit změnit, tak naříkají. Chybí mi dobré ubytování, větší výběr dobrých restaurací a řada služeb. Region je svým způsobem jedinečný, co se týká přírodních a architektonických krás, ale lidé na to moc neslyší a dělají, že se jich to netýká. Skoro mám pocit, že je zvýšené počty turistů obtěžují.

Jak zvýšit podnikavost, či kreativitu lidí?

To úplně netuším. S manželkou jsme vybudovali sportovní areál a snažíme se zvelebovat výrobní haly a další objekty. Nejlepší je jít vlastním příkladem. Když se někdo přidá, budeme rádi. Podnikavců v regionu není tolik. Samozřejmě pozitivně vnímáme pana Školníka – i díky němu a jeho spolupracovníkům dochází k tomu, že náš region se vylepšuje. Stále tu jsou však velké rezervy a také místní samospráva má co dělat. Budeme také zvědaví, co se bude dít, až se utáhnout kohoutky rozpočtů měst a obcí, které nebudou mít tolik peněz na investice a podporu městských organizací a spolků. To bude velká výzva.

Letos jste otevřel sportovní centrum Artamon. Proč jste se rozhodl právě pro takovou obrovskou investici?

Není mi lhostejný osud sportovců a sportovišť v Polici nad Metují a blízkém okolí, to může potvrdit místní spolek fotbalistů Spartak Police, tak i tenisový oddíl z Bukovice a další spolky. Chtěl jsem také ukázat, že zde může existovat sportovní centrum na úrovni i mimo velká sídla.

Máte v plánu něco dalšího?

Ne (smích). Musíme zde v Artamonu dokončit etapy, které máme rozpracované a budeme rádi, když to vše zvládneme. Dokončení zahrnuje wellness, adventure golf 36 jamek a fotbal golf. Poté můžeme uvažovat o dalších nápadech, záležet bude samozřejmě na návštěvnosti.