Nemaluju proto, že musím. Maluju proto, že chci
Josef Rýdl je broumovský elektrikář, který se stará o to, aby lidem svítilo světlo a měli teplo. Vedle technické profese se věnuje i výtvarné tvorbě. Jeho obrazy jsou plné světla, barev a optimismu. V rozhovoru přibližuje svou cestu k malování, sny, které se promítají do jeho obrazů, i plány na další výstavy.
.jpg)
Jaká je Vaše profese?
Jsem elektrikář a zachraňuju lidi tady na Broumovsku. Když jim nejde elektřina, nesvítí a netopí. Začalo to už v dětství. Jako malému klukovi se mi rozbilo rádio, takové to tranzistorové, a já se ho snažil opravit. Bylo to někdy v šesté třídě. Tím jsem začal bádat. Rodiče mi pak koupili pájku. To rádio jsem sice nikdy nespravil, ale tím to celé začalo. Už tehdy bylo jasné, že tímhle směrem půjdu.
Kdy jste začal malovat?
Co si pamatuju, tak už od školky. Bylo mi možná pět let, možná i míň, klidně tři. Už tehdy jsem hodně maloval a okolí si toho všímalo, dokonce to obdivovali. Talent tam byl vidět už tenkrát, asi jo. Maloval jsem výrazně líp než ostatní děti. Na základní škole to pokračovalo. Vlastně už od první třídy jsem maloval opravdu dobře. Ostatní děti moje obrázky obkreslovaly. A pak to tak nějak se základkou víceméně skončilo, protože dál už nebyla daná výtvarná výchova. Jeden rok jsem chodil do ZUŠ, ale musím říct, že mě to absolutně nebavilo. Vůbec mi to nesedělo. Pak už to bylo spíš jen technické kreslení nebo malování do kroniky.
Na vojně jsem kreslil portréty podle fotek z průkazek na autobus. Musím říct, že tehdy byla jejich kvalita opravdu příšerná, i když byly pořízené u profesionálního fotografa. Dnes si to už člověk ani neumí představit. Vlasy jsem vůbec nedokázal definovat. Nebyly tam vidět jednotlivé prameny, jen shluky připomínající mraky na obloze. Neměly žádnou strukturu, byly to spíš skvrny. Nebyl tam žádný detail, kterého by se dalo chytit. Dnes jsou fotografie úplně jinde a mnohem dokonalejší. Tenkrát jsem navíc ani netušil, jak mají být vlasy správně učesané. Malovalo se tedy jen něco, co připomínalo oblohu s oblaky, měkké shluky a fleky. Konkrétní tahy vlasů jsem tehdy vůbec neuměl. Po vojně jsem zase s tvorbou přestal.
Co se stalo, že jste se po letech znovu pustil do malování?
Zlom přišel až někdy v období, kdy jsme vstupovali do Evropské unie. Začal jsem malovat doma i v práci v mezičasech, protože provoz už byl malý. V tu dobu se rušily hranice. Pracoval jsem totiž na celnici, proto to mám se vstupem do unie spojené. V práci jsem si pak kreslením dělal legraci. Vznikaly takové humorné věci. Maloval jsem vtipy o vstupu do EU.
V roce 2014 mě kamarádka přihlásila do ZUŠ v Broumově. Tam jsem docházel několik let. Poté jsme založili Art klub v Ulitě Broumov, kam chodím do dnes. S Art klubem vystavujeme každý rok obrazy v Městské knihovně. Svou první výstavu obrazů jsem zrealizoval letos v lednu. Výstava stále probíhá.
Na vernisáži jste mluvil o snech jako o zdroji inspirace. Jak takový obraz vzniká?
Je zajímavé, že některé obrazy si vlastně řekly samy, že je mám namalovat. Ve snu mě překvapily, a dokonce mi ukázaly, jak přesně je mám ztvárnit, včetně detailů. Takové obrazy jsou pak přímou projekcí snu. Nevkládám do nich tolik vlastní fantazie, zachycuji to, co se mi ukázalo. A z těchto snů často čerpám i dál. Inspirují mě k dalším obrazům na podobné téma. Ve snech se mi někdy objeví věci, o kterých vůbec nevím, a přesto se ukáže, že jsou skutečné.
Co vás motivuje malovat?
Hlavně radost. Radost z barev a z tvorby samotné. Když mě někdo požádá o něco, co neumím, posune mě to zase o kousek dál. Objevuju věci, které jsem dřív nedělal. Ale základní motivací je prostě ta radost z malování. Nemaluju proto, že musím, ale proto, že chci.
Obrazy působí vesele a vyzařují pohodu. Je to záměr nebo projekce vaší osoby?
Rád maluji obrazy, které jsou plné světla a kontrastu. Úplně záměr to není, mám toto ladění rád. Jsem i rád, když jde z obrazů pohoda. Všimnul jsem si, že ty obrazy předávají pohodu lidem. Každý obraz si nese informaci, která na lidi působí. Mám rád ostré barvy. Zkalené nebo míchané barvy nepoužívám. Některé obrazy provokují k zamyšlení, k hledání detailů nebo významu symboliky. Většinou maluji obrazy do páru, což znamená, že když dokončím jeden obraz, namaluji ještě druhý, který s ním tematicky nebo barevně souvisí.
Jak poznáte, že je obraz hotový?
Obraz je hotový na devadesát procent. Když mě něco napadá, tak ho domalovávám. Kupu obrazů jsem domalovával nebo měnil i po třech letech.
Co jste maloval naposledy?
Kreslil jsem na kroužku cvičný obrázek tužkou. Byl to portrét bez přenášení proporcí. Prostě kreslení od oka. Obrázek tu nemám. Nechal jsem ho ve třídě dětem, co tam mají taky kroužek malování.
Ovlivňuje vaši tvorbu místo, ve kterém žijete?
Asi ano. Kolem sebe mám spoustu přátel a žiji v krásném prostředí. Když je člověk spokojený, odráží se to i na tvorbě a obrazy podle toho vypadají.
Máte kromě malování i jiné koníčky?
Rád se toulám na kole v létě a chodím plavat, ale spíš jen tak pro radost. Nevěnuju se tomu nějak cíleně nebo vrcholově. Je to hlavně o tom, že mě to baví a dělám to rád. Jezdím rád do Polska. Českou republiku mám také sježděnou hodně. Ve volném čase sestavuji reprobedny a zesilovače, baví mě práce se zvukem a jeho kvalita.
Jaké máš další plány?
Plánuji výstavu v LokArtu. To je výstavní síň na náměstí v Broumově. S kroužkem budeme mít společnou výstavu jako každý rok. Měl bych také radost, kdybychom uspořádali výstavu v altánu v městském parku. Kolemjdoucí by měli náhodný přístup k umění. Všimli by si toho i lidé, kteří za uměním běžně nechodí. Obrazy mají veselý a optimistický náboj a dnes je potřeba ukazovat krásno. Lidé si často nevšímají drobných krás. Třeba pavučiny v dešti, kytičky, rozkvetlou louku nebo plující mraky. Většina lidí to ve shonu přehlédne, ale když jim dáme do cesty hezké obrazy, věřím, že se na chvíli zastaví a podívají se.
Více o výstavě Josefa Rýdla jsme psali ZDE.
Autorka je spolupracovnice redakce.
