Pamětníci o Broumovsku: Létání byl celý náš život

Michaela Mašková, foto archiv Aeroklubu Broumov

Sobota, 28. října 2023

Sdílet na:

Ze zasklené terasy domu v Martínkovicích je krásně vidět na přistávací plochu letiště. Čas od času se nízko nad zemí objeví plachtící letadlo. Jaroslav Šefc st. se zahledí do dálky. Společně listujeme ve starých kronikách a vzpomínáme na počátky létání na Broumovsku. Je jedním z těch, kteří ještě pamatují zakládající členy Aeroklubu Broumov a byl u rozkvětu letiště v 70. a 80. letech. 

Vy jste byl u počátku broumovského letiště a vůbec létání na Broumovsku?

Ne, na úplném počátku jsem nebyl. Letiště v Broumově vzniklo těsně po 2. světové válce, skupina nadšenců se sešla již ke konci roku 1945. V naší kronice je první zápis od pana Kubína, který dal dohromady skupinu zakládajících členů. Nebyli to váleční piloti, byli to nadšenci pro letectví. Některé z nich jsem ještě znal, létali i později. V té době tu byl jediný člověk, který uměl létat. Byl to Ríša Hubner z Jetřichova, vojenský pilot, jenž však přišel o nohu, nikdo další neměl zkušenosti. Ustavující schůze se konala 29. listopadu 1945 za účasti Karla Horkého, Richarda Hubnera, Franty Kroula, p. Berky, Ládi Kubína, p. Panklíka (Parklíka?), p. Horkého, V. Šebesty, p. Mecnera, p. Pohla a p. Žůrka. Už ke konci roku 1945 měl zdejší aeroklub 30 členů. První, kdo si jako první udělal zkoušky A-B na plachtařském kurzu na Rané, byl Franta Kroul.

A to už tehdy měli nějaká letadla?

Létalo se na německém letadle. Nejsrandovnější bylo, že to letadlo bylo poskládané z různých kousků. V roce 1946 se našla v jedné hájovně část kluzáku Grunau a v klášteře křídla Zogling. Zákony aerodynamiky a aerostatiky tehdy nikoho netrápily, převrtala se pyramida Grunau pro křídla Zoglingu, sehnala se ocelová lanka a tam, kde lanka nestačila, použil se „cukršpagát“. To stačilo, aby se začalo co nejdříve alespoň se smyky po zemi a balancováním po větru. Také tu bylo jedno letadlo přivezené z Polska.

Jak to bylo s letištěm v Martínkovicích? To bylo vybudováno až později, nebo ne?

Původně se létalo V Ráji. Dřevěný letecký hangár, který dodnes stojí na letišti v Martínkovicích, byla původní výletní restaurace a tančírna, jež stála V Ráji. Odtamtud se v roce 1947 převezla a znovu postavila tady. Koho to napadlo, si už nepamatuju. Plocha v Martínkovicích byla schválena tehdejším ministerstvem dopravy jako platné letiště Broumov v roce 1947.

Kdy a jak jste se k létání dostal Vy?

K létání mě to táhlo už ve škole. Tehdy byly k vidění různé letecké filmy a mě to děsně zajímalo. Do Svazarmu jsem vstoupil, když jsem byl v osmé třídě, v roce 1956. To mi bylo 15.

Jaké byly počátky létání na Broumovsku?

Počátky byly v jistém smyslu dost divoké. V 50. letech byla na malém kousku země poměrně hustá síť letišť, a to se „nahoře“ nelíbilo. Letiště bylo v Broumově, Náchodě, Hronově, Polici nad Metují, Novém Městě nad Metují a Jaroměři. Bylo jasné, že nezůstanou všechna. V polovině 50. let se pak létalo nějaký čas jen v Hronově a Novém Městě. V Broumově však vznikal kolektiv, který tlačil na to, aby se létalo dál. Tady byl okresní výbor Svazarmu, a i já jsem tam dost často chodil a pořád jsem na ně tlačil. Na Svazarmu seděl Mirek Kyrijev a on taky chtěl létat, takže někde zařídil, aby se letiště obnovilo. Nakonec v roce 1959 ministerstvo dopravy povolilo provoz na letišti v Broumově. Ovšem v roce 1965 se znovu bojovalo o to, aby letiště nebylo zrušeno. Kluci z letiště hlídali hangár, aby neodvezli éra, takže to tu zůstalo. Dokonce tu hlídali i policajti, byli domluveni s úřadem. Byly to divoké roky. Naštěstí se podařilo vybojovat, aby letiště nezrušili a v roce 1966 se provoz znovu rozběhl.

Můžete zavzpomínat na Vaše začátky?

V roce 1957 jsme měli jenom teorii, létat jsme začali až v roce 1958, tehdy ještě v Hronově. První lety byly seznamovací – přímé lety, zatáčky… To jsme létali na motorovém letadle. Tehdy jsem létal s Bůnou. Při prvním letu se mě zeptal, kde bydlím. Tak jsem mu řekl, že na Lachově a on mě tam nasměroval. Letěli jsme k nám nad dům a kroužili nad ním. Na dvorku stála máma s malým bráchou, oba měli vyvrácenou hlavu vzhůru.

Jaké to bylo, když jste byl poprvé ve vzduchu?

Pěkný!

Kolik lidí tady s Vámi začínalo? Vzpomenete si?

Bylo nás určitě přes dvacet. Jenže ke konci 50. let byla čistka a více než polovinu letců vyhodili. Mě taky.

Proč? To byly nějaké prověrky?

Myslím, že někdo uletěl přes hranice. Už ale nevím kdo, možná Bezák. To byl akrobat na motorovém letadle. On tehdy létal někde v Ostravě, ale pocházel odsud. Uletěl z Hradce Králové. Přiletěl do Hradce, do dvoumístného motorového letadla naložil čtyřčlennou rodinu a ulítnul do Rakouska. Když někdo ulítnul, byl pak zákaz létání a prověrka.

Mně řekli, že mám příbuzné v zahraničí, takže nemůžu létat a vyhodili mě. O žádných příbuzných jsem nevěděl. Pak jsem zjistil, že mámina sestřenice se v roce 1920 odstěhovala do Kanady. Ani jsme ji neznali… Ve skutečnosti šlo ale asi o něco jiného – vyhodili nás totiž oba, co jsme do aeroklubu chodili z Lachova. Den předtím jsme očesali třešně předsedovi KSČ a on na nás napsal posudek. Oba jsme tedy vypadli.

Takových čistek bylo v 50. letech hodně, že?

Ano, mnoho. Poslední čistka byla v 70. letech za normalizace. Třeba Frantu Kroulů, který nám dělal instruktora, protože jiný instruktor tady v Broumově v roce 1958 nebyl, také vyhodili. Ještě se k němu zachovali vážně sprostě. Nejdříve ho tam dva roky nechali, aby vycvičil nové piloty, a pak ho vyhodili. Přitom Franta Kroul je zásadní jméno broumovského aeroklubu, celé to tady držel. Byl instruktorem, náčelníkem, motorářem, zkrátka všechno… On byl opravdu persona, duše místního aeroklubu.

Jak dlouho trvalo, než jste znovu do aeroklubu vstoupil?

Asi dvanáct let. Po vyhazovu jsem začal chodit na průmyslovku, tak jsem neměl tolik času. Až v době, kdy jsem se přestěhoval sem do Martínkovic a každý den jezdil kolem letiště, jsem se i s bráchou znovu vrátil. To bylo v roce 1971.

Jaké to bylo v 70. letech na letišti? Posunulo se to někam od druhé poloviny 50. let?

Klub se samozřejmě rozrostl. V 70. letech jsme také vybudovali vlastními silami letiště. V sedmdesátém prvním se vybudoval ten novější hangár, který na letišti stojí dodnes. Éra jsme však měli jen čtyři bezmotorová. Jediné motorové letadlo zde bylo po válce, to se ale pak odstěhovalo. V roce 1971 tu byly dva Blaníci, Šohaj a Orlík. Bylo nás asi 40 až 50 a měli jsme čtyři letadla. Dneska je na letišti 20 letců a mají 15 letadel. Je to zkrátka jiné.

Zdejší letiště se nachází v těsné blízkosti polských hranic, hranice byly tehdy uzavřené, hlídané. Jak to vůbec fungovalo?

Vždycky ráno jsme museli zavolat vojákům, že chceme zahájit provoz a oni nám řekli, jestli je nějaké omezení. Večer jsme jim zase museli zavolat, že končíme, že máme všechny doma a nikdo neulítnul. Samozřejmě se nesmělo létat za hranice. Třeba se stalo, že na letiště přijel policajt a řekl, že letadlo bylo jedním křídlem v Polsku, že prý ležel na hranicích a viděl to… Ve skutečnosti chtěl, abychom ho svezli. Tak jsme ho svezli. Někdy v 80. letech se stalo, že někdo od nás přistál neplánovaně v Polsku a celkem z toho nic nebylo. Vzali jsme bednu piva a jeli jsme na hranice. Tam nás pustili a éro jsme přivezli. Jinak obecně tehdy byly zákazy létání vystavovány každou chvíli. Kdykoli měli něco vojáci, nesmělo se. Když přilétl nějaký papaláš, tak se také nesmělo. Zákazy platily plošně.

Konec první části. Pokračování rozhovoru vyjde v neděli 29. 10. 2023

Jaroslav Šefc st. v současnosti na první fotografii zprava.