Pamětníci o Broumovsku: Létání byl celý náš život - díl 2.

Michaela Mašková, foto archiv Aeroklubu Broumov

Neděle, 29. října 2023

Sdílet na:

Pokračování rozhovoru o historii Aeroklubu Broumov... Ze zasklené terasy domu v Martínkovicích je krásně vidět na přistávací plochu letiště. Čas od času se nízko nad zemí objeví plachtící letadlo. Jaroslav Šefc st. se zahledí do dálky. Společně listujeme ve starých kronikách a vzpomínáme na počátky létání na Broumovsku. Je jedním z těch, kteří ještě pamatují zakládající členy Aeroklubu Broumov a byl u rozkvětu letiště v 70. a 80. letech.

Létání je přece jen nákladný sport a ani za komunismu to nebylo zadarmo. Jak jste si vydělávali peníze na létání?

Svazarm nám dal prakticky letadla, ale na ostatní provoz jsme si museli vydělat. To je úplně jiný koncept než dnes. Vždycky jsme si sehnali nějakou brigádu a všichni jsme chodili společně pracovat po víkendech. Z toho jsme pak měli peníze na činnost aeroklubu. Holky navařily, byli jsme tam od rána do večera. Byl to celý náš život, naše děti na letišti vyrostly. Dávali jsme do toho všechno.

Fungovala v těch letech spolupráce mezi aerokluby v okolí?

Ano. Hronov už byl zase zrušený, ale spolupracovali jsme s aeroklubem v Jaroměři (tam létali Hradečáci), velká spolupráce byla s Novým Městem nad Metují a se Dvorem Králové.

Zásadní však byla spolupráce s Poláky. Aeroklub Broumov s nimi jako jeden z mála navázal spolupráci, konkrétně s aeroklubem ve Valbřichu. Oni měli kancelář, ale neměli letiště, což je dost blbé, když chceš létat. Takže měli hangárované éro u nás a jezdili sem na soustředění a létali. Já jsem byl prakticky jediný instruktor na polské letadlo Puchatku, a když přijeli Poláci, cvičil jsem s nimi. My jsme na oplátku jezdili k nim. To bylo za komunismu opravdu něco! Hranice s Polskem byla pevně uzavřená. Už před 60. rokem se otevřelo Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, Východní Německo, ale do Polska a Ruska se nesmělo, jen na pozvání. Obrovským zážitkem bylo, když jsme ještě před revolucí byli létat v polském Lešně. To je celonárodní středisko, kde byla polská reprezentace. Nestačili jsme se divit – my jsme tu mohli létat na pěti letadlech a u nich v hangáru jsme najednou viděli třeba 50 letadel! Každý den nám přidělili letadlo, na němž jsme mohli letět.

Zažil jste nějaký výjimečný let, na který nemůžete zapomenout?

Záleží na tom, co je výjimečné… No, jednou jsem udělal takový průšvih, přistál jsem v Krkonoších na Strážném na sjezdovce. Povedlo se mi přistát do kopce. Potom nebylo jasné, jestli mám dostat medaili, nebo mě mají potrestat… Nakonec mě radši potrestali.

Proč to bylo na medaili?

Kvůli tomu, že jsem přistál do takového kopce, to vůbec není jednoduché. Vlastně jsem tam přistál proto, že jsem se nedokázal trefit na letiště ve Vrchlabí. Asi bych tam zvládl doletět, ale neviděl jsem ho. Svítilo mi sluníčko do očí a letiště nebylo vidět, tak jsem radši přistál.

Jak jste odtamtud to letadlo potom dostal?

Zavolal jsem do Vrchlabí, kde však neměli transportér, tak přijeli naši s Avií. Éro jsme rozložili, naložili ho a odvezli. To se běžně stává, když třeba letadlo přistane někde v poli. Dřív jsme se dost najezdili, protože nebylo motorové letadlo, které by nás dostalo z pole pryč.

A jak jste se tedy dostávali do vzduchu na letišti?

Navijákem. To je naviják, který má dlouhé lano, třeba 800 metrů. Zapřáhne se za větroň, začne navíjet a když má rychlost, dostane větroň vztlak, vzlítne a letí vzhůru. Někdy ve 200 či 300 metrech se odpojí od navijáku. Druhou možností je pomocí motorového letadla, to jsme však neměli. Dneska už se naviják používá tak dvakrát do roka.

Jaké jste tehdy létali vzdálenosti?

První bylo, že každý musel uletět 50 kilometrů, aby získal stříbrné C. Pak už se létalo 100, 200, 300, 500 kilometrů. My jsme neměli tak dobrá letadla, jako byla dnes. Rozdíl je například v klouzavosti – tehdy jsme měli klouzák 1:28. Tzn., že z 1 kilometru, když nefouká moc vítr, lze doletět 28 kilometrů. Na dnešních nových letadlech se uletí z 1 kilometru třeba i 50 kilometrů. To se vůbec nedá srovnávat.

Řekl byste, že tehdy bylo létání nebezpečnější?

To ne, ale bylo to náročnější. Museli jsme mít na kolenou mapu, abychom věděli, kde jsme. Pořád jsme to museli kontrolovat, abychom se neztratili. Taky se mi stalo, že jsem přistál a musel se zeptat, kde přesně jsem. Bylo to tehdy mnohem větší dobrodružství. Také nebyly mobily. To jsem někde přistál, šel do vesnice shánět telefon, odkud bych mohl zavolat zpět na letiště. Nejhorší bylo, když jsem tam přistál a oni řekli, že nejdou telefony. To mě pak kluk naložil na pionýra a vezl do druhé vesnice, kde telefony fungovaly.

Vy jste prý vychoval spoustu letců?

No jo, měl jsem instruktora, tak jsem musel se žáky létat.

Kolik let jste létal?

Já moc ne. Asi dvacet let. Skončil jsem v roce 1993.

Dostanete se ještě dneska do vzduchu?

Už mě to tak netáhne. Sice mě mladí lákají, ale já říkám, že až někdy… Občas si zajdu na letiště na pivo.

Řekl byste, že jste zažil období rozkvětu zdejšího letiště a létání vůbec?

Pro mě osobně bylo takovým vrcholem, když jsem udělal zlaté céčko. Mám na něm číslo 563. To se muselo uletět 300 km na větroni. Vzlétlo se třeba v Broumově, obletělo se 300 km v takovém trojúhelníku zpět na místo vzletu. K tomu patří zvládnout 3000 metrů převýšení – nastoupá se do 1000 metrů, tam se člověk vypne a nastoupá do 4000 metrů. Já jsem tehdy vystoupal až do 5000 metrů, to se povedlo jen čtyřem lidem z Broumova.

To zní jako výjimečný let. Jak se Vám to podařilo?

Tehdy jsme se dozvěděli, že je v Krkonoších vlna – to je druh stoupání, kdy se vítr vlní přes kopce a stoupá to strašně vysoko. Některý rok není vlna vůbec, některý rok je několikrát. Tenkrát se vlna v Broumově ještě nelétala tak jako dneska. Létala se jen v Jeseníkách a Krkonoších. Když jsme tedy zjistili, že v Krkonoších je vlna, hned jsme si z Nového Města půjčili vlečnu. Jeden den letěl Vašek Kultů a Janečková, druhý den jsem letěl já a Ota Prikner. Neměli jsme s tím zkušenosti, šli jsme do neznáma. Já jsem si myslel, že přistanu ve Vrchlabí a tam mi všechno vysvětlí. Jenže jsem přistál a nenechali mě ani vystoupit. Hned mě odtlačili na start a letěl jsem. Čekal jsem, že mi vlekař zamává, kdy se mám vypnout, ale on nic. Tak já blbec jsem se vypnul až v 1100 metrech nad letištěm. To jsem potřeboval ještě do 4100 metrů. Šel jsem tedy asi malinko výš, abych měl jistotu, asi do 4300 metrů. Tam jsem zahlásil dolů, že mám splněno, ať mi povolí přelet do Broumova, že nebudu ani přistávat. Než to zařídili, byl jsem 4800 metrů nad letištěm. Nad mořem už to bylo tedy 5300 metrů. Samozřejmě jsem byl bez dýchacího přístroje, který má mít pilot ve skutečnosti už od 3000 metrů nad mořem. No, ještě jsem si tam zakouřil. Pak jsem doletěl do Broumova, jen jsem ho nemohl z té výšky nalézt. Ono ze vzduchu je totiž najednou všechno strašně blízko.

Vzdušný prostor na Broumovsku nepatřil jen plachtařům. Někdy v 80. letech startovali rogalisti z Koruny, kde měli rampu. Jaké jste s nimi měli vztahy?

To si pamatuju. Nebylo to přímo z Koruny, ale o kousek vedle. Pak jim to CHKO zakázalo. Žádné vztahy jsme s nimi neměli, to byla konkurence.

Řekl byste rád něco závěrem?

Rád bych přidal takovou perličku z roku 1958. Jednou Franta Kroulů nepřišel na letiště, a tak jsme my kluci vytáhli Bejbinu. To bylo staré éro, které už nelétalo, nebyla v něm ani sedačka. Dovnitř jsme dali židli, které jsme uřízli nohy. Tehdy se na letišti létalo gumocukem. K tomu je potřeba, aby několik lidí táhlo a někdo vzadu držel ocas, aby letadlo neulétlo. Když už je to napnuté, pustí ho a letadlo vystřelí jako z praku. Letí se tak metr, nejvýš dva metry vysoko, do dálky maximálně 100 metrů. My kluci jsme za sebou měli pár startů, já jsem tehdy měl asi 7 startů, zatáčku a přistání. Když tam tedy Franta nebyl, tak jsme ten gumocuk všichni vyzkoušeli. A Šoltis to vytáhl nahoru asi do 10 metrů, spadl a Bejbina se celá rozsekala. Naštěstí se mu nic nestalo. Všude ale byly třísky, a tak jsme Bejbinu podpálili a bylo uklizeno! Franta Kroulů byl pak z toho divnej…! Dneska se vlastně divím, že nás do toho ty starý chlapi pustili!

Pozn.: Aeroklub Broumov za dobu své existence vychoval stovky pilotů a stále cvičí nové letce bez omezení věku. Letecká škola je otevřena všem, kdo by si chtěli splnit své sny ve vzduchu, či se již  stali  držiteli pilotní licence na motorových letadlech či větroních.

Jaroslav Šefc st. v současnosti na první fotografii zleva.