Pořád mám rád střídmost

Martina Frydrychová, grafiky Jiří Samek Středa, 13. srpna 2025

Sdílet na:

První samostatná výstava předního českého grafika Jiřího Samka v Polici nad Metují s názvem Mezi okamžiky je až do konce srpna k vidění v Pellyho domech. „Výstavy v Polici si moc vážím. Obzvlášť, jak to dopadlo. Když jsme se v zimě poprvé k výstavě sešli i s panem architektem Viktorem Vlachem na sále v Pellyho domech a bavili se o možnostech, připadalo mi to skoro jako utopie,“ říká náchodský rodák, který od roku 1987 žije v Polici nad Metují. Právě dnes, 13. srpna je od 18 hodin možné se s Jiřím Samkem na výstavě setkat.  

Vaše tvorba je pro českou grafiku ojedinělá. Jak jste dospěl k tomu, že jste klasický linoryt přetvořil v techniku hlubotisku z lina?

Je to postupný vývoj. Původně jsem začínal s klasickým linorytem, ale časem jsem hledal větší možnosti struktur. Hlubotisk z lina zkoušeli i jiní, třeba Ondřej Michálek s ním experimentoval v Olomouci v 70. a 80. letech nebo už Pablo Picasso v 50. letech. Někteří mladší autoři dnes zkouší různé kombinace, ale v té šíři a rozsahu, jak kombinovaný tisk používám já, to myslím nedělá v České republice nikdo jiný. Právě propojení tisku z hloubky a z výšky, kdy můžu docílit reliéfu mě baví nejvíce. Někdy si řeknu, že zkusím nějakou jinou techniku a pak nakonec zjistím, že to vidím už v tom hlubotisku.

Můžete přiblížit, jak tento kombinovaný tisk probíhá?

Základ je stále v linu, ale používám ho jinak. Převládá hlubotisk, tedy tisk z hloubky, kdy barva ulpí v prohlubních, a kombinuji ho s tiskem z výšky. Důležitá je i práce s nástroji, rád používám široká dláta, která vytvoří velký, plastický řez. Technicky mě to začalo naplno bavit, když jsem si před pětadvaceti lety pořídil větší lis s šíří 80 cm. To mi otevřelo cestu k velkoformátovým grafikám.

Vaše práce je známá nejen technickou originalitou, ale také velkorysými formáty, které se vymykají běžnému pojetí grafiky. Vnímáte velký formát jako přirozené vyústění své tvorby?

Určitě. Mám rád, když grafika přeroste do rozměrů obrazu. Malířka Alena Kučerová to umí nádherně. U velkého formátu reliéf ožívá jinak, působí monumentálněji. Někteří tvrdí, že grafika má být malá, ale já dávám přednost velkému formátu.

Ve vašich počátcích dominovala černobílá linie a subtilní práce s odstíny šedi, což dodávalo grafikám silně kontemplativní a minimalistický charakter. Od 90. let jste začal postupně vpouštět do svých děl barevné akcenty – nejprve jemné, později i syté tóny, jako byla zralá žluť nebo tlumené odstíny kukuřičných klasů, až po výrazné barevné kompozice z posledních let. V čem pro vás tento přechod od čistě černobílé k barevnější škále spočívá? Bylo to vědomé rozhodnutí, nebo spíše přirozený vývoj? A jak podle vás barva proměnila nejen vizuální působení, ale i významovou rovinu vašich prací?

Nad barvou nepřemýšlím koncepčně, spíš se v určité době možná shlédnu v nějakém tónu. Začínal jsem černobíle, pak přidával i šedou a postupně další barvy. Ale pořád mám rád střídmost.

„Krása se často skrývá v nepatrnostech. Stačí zpomalit, dívat se pozorněji – a svět začne vyprávět.“
— Jiří Samek

Vaše tvorba se vyznačuje tím, že se k určitým motivům opakovaně vracíte – ať už jde o patníky, stromky, střechy či traviny. Tyto cykly často nevznikají najednou, ale v průběhu let, kdy se k tématu vracíte s novými zkušenostmi a pohledem. Jak tento proces „znovuobjevování“ probíhá? Co vás vede k tomu, že se k určitému motivu vrátíte, a jak se při každém návratu proměňuje jeho výtvarné zpracování?

Je to přirozené. Například patníky, vracím se k nim i po letech. Některé motivy si prostě říkají o další zpracování. Nápadů, jak téma zpracovat mívám víc, tak se k nim vracím.

V řadě vašich pracích se objevuje motiv sněhu. Je pro vás symbolem ticha?

Určitě, zvlášť ten první sníh. Po rušném létě a podzimu přijde zklidnění, ticho, plocha je bílá a jen občas z ní vykoukne nějaký předmět. To mě inspiruje.

Cesta k výtvarnému umění pro vás nebyla přímá. Co vás k němu přivedlo?

Na základní škole v Hronově mě oslovil učitel pan Jirásek, ne přes praktickou výuku, ale přes teorii. Promítal nám moderní umění, třeba Marca Chagalla, to si pamatuju dodnes. To mě nadchlo. Začal jsem si půjčovat knihy, hlavně životopisy malířů. Velké povzbuzení přišlo pak od malíře Jaroslava Uiberlaye, kterému jsem ukázal své oleje. Řekl mi, že je to na akademii, a to bylo obrovské povzbuzení. Později jsem začal ve volných chvílích na vojně s linem.

Jakou roli sehrála ve vašem životě práce v Náchodské galerii…

Ano, pracoval jsem tam v ateliéru, který vedl Zdeněk Halíř. Znal jsem se s ním z náchodského výtvarného kroužku, který jsem navštěvoval, když jsem byl na gymnáziu. Náchodská galerie neměla vlastní prostory. Dělali jsme výstavy pro nemocnice, školy, instalovali jsme expozice v Jaroměři, Josefově, všude v regionu. Každý měsíc jsme dělali výstavu v centru města pro tzv. Malou výstavní síň. Úžasné byly začátky Jízdárny, kdy to ještě byly sklady a tělocvična. Pamatuji si úplné začátky a první návštěvy Jízdárny stavitele Zdeňka Jirky a ředitele Jindřicha Roubíčka. Pamatuju si, že jsem jeden rok pracoval se zedníky a třeba natíral depozitáře. Člověk měl pocit, že pomáhá něco budovat od nuly.

Jak jste se stal členem Hollaru?

V 90. letech jsem si přečetl výzvu v časopisu Ateliér, že hledají nové členy. Napsal jsem a neodpověděli. No a po výstavě v Náchodě mi přišel dopis od předsedy, pana Vladimíra Suchánka s pozváním. To bylo milé uznání.

V roce 2006 jste měl samostatnou výstavu v Českém kulturním centru v Římě – událost, která představila vaši tvorbu zahraničnímu publiku. Pokud se nemýlím, osobně jste se vernisáže ani výstavy nezúčastnil. Jaké to je, vědět, že vaše práce žije vlastním životem na tak prestižním místě bez vaší přímé přítomnosti? Sledujete, jak jsou vaše grafiky v zahraničí přijímány, nebo pro vás samotná účast díla na výstavě znamená naplnění, i když nejste na místě?

Je to tak, místo mě do Říma odjel Pavel Pekar. Vystavuju rád, ale nemusím na výstavě být přítomen. Jsem moc rád za každou grafiku, která je vystavená, ale nepotřebuju u toho být. Jel jsem se podívat jen na jednu zahraniční výstavu, do Krakova. Tam jsme s manželkou jeli. Po roce 1990 byl člověk natěšený, že může a grafiky jsem posílal, dnes už to moc nedělám. Dřív jsem se o to hodně zajímal. Loni už to byla jen jedna zahraniční výstava na Taiwanu.

Vaše aktuální výstava Mezi okamžiky je první samostatnou výstavou ve městě, kde žijete. Jaké to je, vystavovat doma?

Je to paradoxně těžší než kdekoli jinde. Všichni vás znají, očekávání jsou různá. Výstavy v Polici si moc vážím. Obzvlášť, jak to dopadlo. Když jsme se v zimě poprvé k výstavě sešli i s panem architektem Viktorem Vlachem na sále v Pellyho domech a bavili se o možnostech, připadalo mi to skoro jako utopie. Žasnu. Všechny nápady se dotáhly. Je to úžasné, že město tuto výstavu takto podpořilo, toho si moc vážím. A dopadlo to nad moje očekávání.

Výstava Mezi okamžiky je k vidění do 27. srpna v Pellyho domech. Co byste chtěl, aby si z ní návštěvník odnesl?

Možná právě to zastavení mezi okamžiky. Aby se člověk na chvíli zklidnil, zahloubal do detailu a struktury. Ať už v ní uvidí sníh, reliéf nebo jen barvu a rytmus – ať je to jeho osobní okamžik.

Rozhovor vedla kurátorka Martina Frydrychová u příležitosti výstavy Jiřího Samka nazvanou Mezi okamžiky v Pellyho domech v Polici nad Metují (7.-27. 8. 2025). Dílo Jiřího Samka, předního českého grafika, jehož technika hlubotisku z lina nemá ve své šíři obdoby, je známé doma i v zahraničí. Výčet domácích i zahraničních ocenění, která Jiří Samek během své umělecké dráhy doposud získal, svědčí o jeho výjimečném postavení na současné výtvarné scéně. Stejně působivá je i jeho schopnost oslovovat široké spektrum publika – od odborné veřejnosti přes sběratele až po milovníky umění napříč generacemi. Během své dosavadní kariéry se zúčastnil více než 170 kolektivních výstav v České republice, přes 100 výstav v zahraničí a uskutečnil doposud 40 samostatných výstav. Doma, v Polici nad Metují, vystavuje samostatně poprvé.