Představuji si, že podhoubí v temnotě pod zemí září

Jakub Gruss, foto archiv Dětská galerie Lapidárium

Úterý, 4. února 2025

Sdílet na:

Ráda se noří pod zem a pozoruje „teplou temnotu“, ráda se setkává s bytostmi hub, jejichž svět ji fascinuje. Tuto fascinaci přenáší do svých obrazů, pro které volí přírodní a experimentální malířské postupy. Až do 5. dubna představuje Marie Ladrová své neobvyklé dílo na výstavě Fungus Regnum / Království hub v Dětské galerii Lapidárium v klášteře Broumov.

V souvislosti s Vaší výstavou Fungus Regnum / Království hub jste na sebe prozradila, že se ráda noříte pod zem a pozorujete „teplou temnotu“. Kdy jste si takový pocit začala uvědomovat a jak dlouho jste fascinována fenoménem hub?

Čím více zkoumám přírodu a přírodní materiály, uvědomuji si, že zkoumám také sama sebe. A to je asi to, proč maluji obrazy, skládám hudbu, pracuji s houbami… Ve všech těchto odvětvích se nějakým způsobem temnota, či něco nepoznaného objeví. Zjišťuji, že vše na této planetě souvisí se vším a je (pro nás) zvláštním způsobem propojeno. Ale propojené jsou věci ne tak, jak si vymyslíme, rozumně, ale i tak jak si nedokážeme ani představit. Může být propojená myšlenka s kamenem. A člověk? Ten je přeci propojen se vším, co zde existuje, i s vesmírem! A houby také. Fascinují mě tím více, čím více o nich vím. Podněcují právě mou představivost a díky nim se tato schopnost neustále rozvíjí. Temnota je tajemstvím, něčím skrytým, a to mě zajímá, co jiného by mě mělo zajímat? Temnotu chápu jako teplou, mateřskou, krásnou, a tak známou a zároveň záhadnou. Podhoubí se nachází v temnotě, pod zemí, a to i dost hluboko. Jakmile bychom se na něj chtěli podívat, zničíme ho, je křehké, můžeme si ho v temnotě jen představovat... a ono možná září!

Proč Vás okouzlily zrovna houby? Často o nich hovoříte jako o bytostech, které nás přesahují. Myslíte si, že jste si houby vybrala Vy, nebo spíš že ony si vybraly Vás?

Jelikož se považuji za Mykona (bytost napůl člověk a napůl houba), určitě naše „vybrání“ bylo vzájemné. Ale jsem přesvědčená, že s námi lidmi mají houby velký záměr. My nesbíráme houby, ale houby sbírají nás!

Není tajemstvím, že si barviva připravujete sama, experimentujete se starými recepturami a aplikujete ve svém díle různé staré postupy. Podělila byste se o nejkurioznější či pro změnu nejmilejší zážitek, který jste během procesu učení a zdokonalování technik zažila?

Jednou jsem měla rande se sympatickým a šikovným truhlářem. Šli jsme na procházku do lesa, kde byly modříny. Napadlo mě, že vlastně nevím, proč se modřínu říká modřín. Jelikož pracuji s přírodními barvivy, jsem zvyklá zkoumat rostliny, v jejichž názvu se objevují barvy. Truhlář mi vysvětlil, že když se modřín uřízne železným nástrojem, vznikne v místě řezu, jako reakce na kov tmavě modrá barva. Jelikož zrovna kamarád sochař vyráběl sochu z modřínů, vzala jsem si od něj piliny a uvařila je ve vodě se starými hřebíky. Vznikla krásná šedo-modrá barva, se kterou jsem hned zkoušela malovat. Protože jsem u malování kouřila, kousek popela na obraz spadl a v tom místě se barva změnila na růžovou. Tak takto občas přijdu na zajímavé věci.

Vy se věnujete také hře na různé hudební nástroje, ovládáte hru na těremin. Tento netradiční nástroj úplně svádí k zamyšlení, že mezi ním a Vašima rukama je neviditelné, kouzelné podhoubí. Jak jste se k těreminu dostala a jak propojujete svět hub se světem hudby?

Těremin je samozřejmě fascinující nástroj, hlavně pro publikum, které jeho ovládání nikdy nevidělo. Přesně to mě kdysi také zaujalo. Nyní je to pro mě hudební nástroj, jako všechny ostatní. Má jen tu výhodu, že je poměrně náročné na něj hrát. Já si s ním cvičím soustředěnost a ovládání sebe. Tento nástroj mě donutí k naprosté vnímavosti a soustředěnosti, což považuji za nejdůležitější předpoklad pro šťastný život. Je to druh vědomé meditace. Jak jsem již říkala, vše je propojené a určitě i houby a hudba, ale já mám raději hudbu od své vizuální práce oddělenou. Když pracuji s hudbou, soustředím se jen na ni a když maluji obraz maluji obraz.

Vaše výstava Fungus Regnum otevírá v Dětské galerii Lapidárium již šestou sezónu věnovanou lokálním tématům. Houby a jejich svět neodmyslitelně k našemu kulturnímu okruhu patří. Jak se Vám tvoří v prostředí obývaném „národem houbařů“? Dostáváte zpětnou vazbu na svoji tvorbu?

Jelikož teď houby prožívají veliký vzestup, vezu se na té vlně. Hodně lidí si mě s houbami spojuje, což někdy zastiňuje mé ostatní činnosti, ale také mi to pomáhá. Jelikož jsou kolem lidé k houbám otevřenější, na spoustu věcí dokážou přistoupit a mé obrazy a objekty je dokážou zaujmout a možná nasměrovat. Setkávám se ale také s tím, že někteří lidé mají až moc jasno, přitom kloužou po povrchu a neví o tom. Máme hodně různých a často povrchních informací a bereme je jako vrchol moudrosti. Zároveň jsme konzumenti všeho a ve velké míře. Bez pokory.

Vaše vize snových či mýtických hub vzbuzují údiv nejen užitou technikou, ale i rozměry, barevností a symbolikou. Setkáváte se ve svých snech s těmito bytostmi opakovaně, nebo každé setkání (stejně jako následný obraz) je originálem?

S bytostmi se setkávám spíše v realitě, ve snech se setkávám se svým nevědomím a se sebou. Obrazy jsou výzkumem těchto dvou rovin, a proto je maluji. Abych se na ně mohla dívat a něco o sobě i o světě zjistit. Rozměr hraje velikou roli. Když je obraz větší než já, stává se partnerem a práce na něm spoluprací...

Je zde něco, co byste na závěr ráda vzkázala návštěvníkům Vaší výstavy?

Že jsem ráda, že ji navštívili! Jsem pedagog, takže ráda vysvětlím cokoli, co by kohokoli zajímalo. Klidně mi napište!

Autor je spolupracovníkem redakce.