Ředitelka knihovny Marta Lelková: Držím mladým palce
Na jaře proběhly dvě návštěvy šéfredaktorky Našeho Broumovska Michaely Maškové v hodinách češtiny na Gymnáziu Broumov. Studentky a studenti druhého ročníku se v nich věnují publicistice. Po teorii přišla na řadu praxe a studenti vyrazili do města uskutečnit rozhovory s různými lidmi. Pro rozhovor o vztahu mezi generacemi si vybrali ředitelku Městské knihovny Broumov Martu Lelkovou.
.jpg)
Co si myslíte o mladé generaci?
Mohla bych si myslet to, co si asi každá starší generace o té mladší: mohlo by mi připadat, že jsou jiní, divní, nic nedělají, jenom sedí u počítačů a že my jsme byli lepší. Ale tohle si já nemyslím. Já si myslím, že mají úplně stejné problémy jako každá generace, když je v mladém věku. Všechno je pro ně jiné než pro předchozí generace a musí se s tím novým popasovat po svém. Držím jim palce a myslím si, že jsou dobří, protože dnešní doba je hodně náročná a je složité se v ní zorientovat.
Je něco, v čem vás dnešní generace inspiruje, nebo co vám na ní naopak vadí?
Mne inspiruje takový ten „drive,“ který má mladá generace. Připadá mi, že do všeho jde, a to je hrozně fajn. Nemyslím to ve zlém, ale připadá mi, že má často růžové brýle, což je dobře, protože nevidí svět černě. Vnímám jejich optimismus.
Když porovnám svou výchovu, byla taková tvrdší. Všichni jsme museli všechno umět a do všeho nás tlačili.
Vidíte nějaké generační rozdíly?
Přijde mi, že dnešní děti jsou trošku křehčí proti těm předchozím generacím. Možná je to tím, že v podstatě vyrůstaly v době, kdy nebyla válka (naštěstí ani za mě nebyla). Ale například když porovnám svou výchovu, byla taková tvrdší. Všichni jsme museli všechno umět a do všeho nás tlačili. Taky jsme více pracovali fyzicky. Vnímám to na svých dětech a taky na svém vnukovi. S námi si rodiče příliš nehráli, nejezdili jsme na výlety a nechodili jsme na mnoho kroužků. My jsme si tu zábavu museli udělat sami.
Dnes má každý pořád v ruce mobil. Myslíte, že doba bez mobilů byla lepší?
V něčem možná horší, v něčem možná lepší. Určitě to má spoustu výhod: Jsme si díky tomu hned nablízku, když to potřebujeme. Můžeme se bavit a vidět na stovky kilometrů. Když máme rodinu, je to velká výhoda. Ale může to být i velké neštětí pro malé děti nebo pro mladé obecně. Možná tím přímým sociálním kontaktem, který mají neustále v ruce, trpí. U každé generace je něco, s čím se musí popasovat. Možná to mají teď těžší, všeho je nějak více najednou a technologie na člověka vyvíjí nemalý nápor.
Vyprávíte někdy mladší generaci, jaké to bylo bez mobilů?
Ano. Byla to vlastně docela legrace. Tím, jak jsem starší, tak jsem zažila i dobu, kdy jsme neměli doma ani normální telefon. Teprve po určité době jsme ho měli. A ten, kdo měl mobil, takovou asi pětikilovou krabici, byl největší frajer ve městě.
Vzpomínáte ráda na dětství?
Ano, asi jako každý. Nebylo vždy úplně růžové, ale ráda na něj vzpomínám. A na to zlé, co se stalo, jsem už nějak zapomněla.
Máte nějaký zajímavý příběh z dětství?
Příběhů mám určitě mnoho. Jako malí jsme bydleli na konci ulice tři rodiny. Vždy v zimě, když byl sníh, jsme společně chodili ven. V každé rodině bylo tak pět dětí a každý měl věkově alespoň dva k sobě nebo ještě dva mírně starší, takže klidně i čtyři k sobě, a tvořili jsme takové party. Vždycky, když nachumelil první sníh, jsme si vzali lopaty, udělali nějakou kupu sněhu a dlouho jsme si hráli. Do pytlů jsme dali slámu a blbnuli jsme tak dlouho, až jsme měli punčocháče mokré až po pas. Vždy jsme se takhle úplně vymáchali. Nebo jsme vyráběli různá vozítka ze starých kol, na kterých jsme jezdili po ulici. Mohli jsme tam jezdit, protože tam tehdy bylo málo aut. Myslím, že jsme trávili více času spolu. A dříve to i na ulicích více žilo.
Autoři jsou studentky a studenti Gymnázia Broumov: Tomáš Brokeš, Vojtěch Fichtner, Anastázie Denygrová, Anna Trunečková a Eva Divišová.
Článek vznikl jako výstup workshopů kulturní publicistiky pro veřejnost a studenty, které pořádal zpravodajský web Naše Broumovsko za podpory Královéhradeckého kraje.
.jpeg){kind=logo}
