Stav beztíže? Nejde popsat slovy

Bára Fialová, foto archiv J. Grunera

Sobota, 19. dubna 2025

Sdílet na:

Na začátku bylo 861 nadějných zájemců, na konci pouze 26 vybraných „Vesmírných kadetů“. Mezi mladé ambasadory projektu Česká cesta do vesmíru se náročným šestikolovým výběrem probojoval i Jan Gruner z Broumova. Ten si 30. března 2025 na palubě speciálně upraveného letadla Airbus 310 vyzkoušel stav beztíže a při něm spoustu fyzikálních experimentů. Student kvarty broumovského gymnázia si sebou jako talisman vzal Rubikovu kostku, jiní si vzali třeba hrací karty (skončily po celém letadle) a umělci zde dokonce zkoušeli speciální choreografii. „Musím ale přiznat, že to nedopadlo úplně podle představ. Ono ovládat své tělo ve stavu beztíže, to není žádná sranda,“ říká mladý nadějný vědec, kterému účast v projektu české vlády na podporu kosmického průmyslu otevřela úplně nové možnosti.

Jak tě napadlo přihlásit se do projektu Česká cesta do vesmíru?

Byla to tak trochu náhoda. Moje sestra jednou poslouchala rádio a tam byla reportáž o tomhle projektu. Tak si mě prý představila jako malého kosmonauta a přesvědčila mě, že bych to mohl zkusit.

A tvá láska k vesmíru nebo k technice se vzala kde? 

Vlastně už od mala, můj táta byl elektrikář a vždycky mě vedl k technice. Bral mě do planetárií, muzeí a zájem o vědu ve mě rozvíjel. Nejdříve jsem začal s hardwarem, propojování různých součástek, obvodů, poté jsem se postupně dostal k softwaru, kde jsem vlastně pro ten hardware dělal programy, aby dělal to, co jsem chtěl.

Co jsi naprogramoval jako první?

Mým úplně prvním projektem byl program, který hledal prvočísla. Tento program byl vytvořen v programovacím jazyce Python, který je vhodný pro začátečníky. Když už jsem byl zkušenější, začal jsem si hrát s embedovanými systémy a kontrolery, například s Arduinem, to dokáže ovládat různá zařízení, které se k němu připojí. Motory, ledky, senzory a podobně. Pomocí toho jsem postavil svého robůtka a také automatickou meteostanici, která kromě teploty a vlhkosti, měřila třeba i kvalitu vzduchu.

Výběr kadetů do projektu Zero-G byl šestikolový. Z čeho všeho vás testovali?

Každé z těch kol se zaměřovalo na jinou vlastnost. V prvním kole se zaměřovali na naše chování, v druhé etapě jsme měli natočit video o sobě, kde chtěli zjistit, jaké máme komunikační schopnosti, jak se umíme vyjadřovat. V třetí etapě byly testy kognitivních schopností a angličtina, protože let probíhal v angličtině. Čtvrtá etapa už probíhala osobně na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK v Praze, to byly fyzické testy.

Tam jste i rotovali v těch klecích jako kosmonauti, když se připravují na let do vesmíru?

V centrifugách jsme nerotovali, ale spíš nás testovali na takové základní věci, jako kolik uzvedneme, za jak dlouho uběhneme určitou trať. V páté etapě byly psychologické testy, jak si třeba umíme poradit ve stresových situacích. No a v šesté poslední etapě, tam se nás už dostalo jen 26 účastníků.

Takže jste postupně odpadávali…

Ano, na začátku nás bylo 861 a myslím, že do čtvrté etapy už nás postoupilo jen 100. Do páté 50 a do poslední 26. Šestá etapa se zaměřovala na práci v týmu a jmenovala se Survival, zaměřovala se na techniky přežití. Rozdělávání ohně, základy první pomoci, orientace v terénu.

Co byla největší výzva pro tebe?

Rozhodně fyzické testy, nejsem sportovní typ.

Co je to za partu, těch 26 lidí, kteří jste se nakonec stali „vesmírnými kadety“?

Jsem za tuhle partu opravdu hodně rád. Jsou to podobní nadšenci jako já. Nejen do elektrotechniky, ale i do fyziky. Výherci různých olympiád, lidi ze střední, ale i studenti vysokých škol. Věkové rozmezí 13 až 18 let je opravdu velmi bohaté na zkušenosti.

Jaký byl ten let samotný? Bylo to takové, jak sis představoval?

Bylo to naprosto úžasné a předčilo to veškerá má očekávání. Stav beztíže se nedá úplně popsat pomocí slov, najednou člověk musí vnímat všechny tři osy. Tady na zemi jsme zvyklí, že máme dopředu, dozadu a do stran a nevnímáme, jestli je někdo nad námi pod námi. Ve stavu beztíže si člověk si musí hlídat všechny tři osy a snadno se stane, že je dezorientovaný.

Jak let vlastně probíhal a jak dlouho trval stav beztíže?

Celkově ten let trval asi dvě a půl hodiny. Nejprve nastalo skoro dvojnásobné zatížení, než je na zemi, asi 1,8 G. To trvalo asi 20 vteřin. Pak přišel pětivteřinový přechod a následně nastala ta mikrogravitace…

Mikrogravitace? Takže to nebyla úplně nulová gravitace?

Ano, protože to není ani možné ani ve vesmíru. Vždycky tam působí nějaká gravitační pole. Gravitace má totiž nekonečný dosah. Velmi rychle se její síla zeslabuje, ale působí i na miliardy světelných let.

Kolik času jste tedy v mikrogravitaci strávili?

Stav beztíže trval dohromady asi pět minut, vždy po 22 vteřinách. První parabola simulovala marsovskou gravitaci, což je asi třetina zemské. Další dvě pak byly měsíční gravitace, to je šestina gravitace na Zemi. Pak následovalo třináct parabol stavu beztíže. Už ta marsovská parabola, na videu je vidět, jak během ní klikuji na jedné ruce, to je něco neskutečného. Najednou vážíte třikrát méně, to je prostě naprosté vytržení z každodenního života.

Bylo let fyzicky náročný?

Pro mě nebyl nejnáročnější let samotný, ale připravit se na něj psychicky. Musím ale říct, že třeba moderátor Daniel Stach, který za letu dělal reportáž pro Českou televizi, tomu nebylo fyzicky úplně dobře. Přesto pracoval, a navíc prováděl za letu různé experimenty. Chtěl například ukázat, jak funguje Archimedův zákon ve stavu beztíže, k čemuž použil dva balonky, jeden naplněný vzduchem, druhý héliem. Normálně na zemi balonek s héliem poletí nahoru a ten se vzduchem bude klesat. Ve stavu beztíže samozřejmě není žádné nahoru a dolů. Takže tam zůstanou na stejné úrovni. Měl s sebou dokonce i váhu, takže ukazoval, jak přesně to přetížení probíhá.

Zkoušeli jste, jestli v prostředí beztíže hoří oheň kulovým plamenem?

Zkoušet jsme to chtěli, ale tento experiment se nám moc nepodařil, protože jsme měli zapalovač s tryskou. Na tento experiment by bylo potřeba mít svíčku.

Zkoušeli jste také, jak se ve stavu beztíže chová voda. Nebylo tam riziko, že vnikne do nějakých přístrojů?

Tam nebyly žádné přístroje, letadlo bylo zevnitř vypolstrované ze všech stran právě kvůli přechodům z mikrogravitace do gravitace. Vždycky jsme dostali hlášení „legs down“ a museli se připravit, že během tří sekund to s námi práskne na zem, ještě k tomu s téměř dvojnásobnou silou než na Zemi.

Jsi student broumovského gymnázia. Víš už, co bys chtěl dělat dál? A jak tvoje účast na vesmírném projektu změnila tvé plány do budoucna?

Před letem jsem měl cestu celkem určenou, chtěl jsem jít na Matfyz nebo na Fakultu informačních systémů na ČVUT, ale teď se mi otevřely úplně nové možnosti, se kterými jsem nepočítal.

V posledních letech dostal vesmírný výzkum a vývoj v České republice nové impulzy. Máš už třeba nějaké konkrétní nápady, kam směřovat své studium?

Je spousta týmů na různých univerzitách, které se vesmíru věnují. Musím třeba zmínit tým LASAR, jeho zakladatel Simon Klinga s námi letěl jakožto jeden z velitelů. Je to tým mladých, ambiciózních lidí, kterým se podařilo vypustit do vesmíru družici. Jejich cílem je uklidit vesmírný odpad, říkají si vesmírní popeláři. Možná bych byl rád součástí nějakého takového týmu.

Pořád ještě vedeš kroužek programování v Ulitě?

Ano, je určený pro věkovou kategorii 12 až 14 let, pro podobné nadšence jako jsem já. Původně jsme programovali v Pythonu, ale teď jsem to udělal tak, aby to bylo opravdu velmi přátelské pro začínající programátory. Spíš se tam bavíme a u toho programujeme, ale používáme pro to programové prostředí hry Minecraft, které je většině mladé generace velmi dobře známé. V tomto prostředí jim ukazuji programovací logiku, aby se s ní seznámili a mohli pokračovat.

Co tebe a tvůj tým vesmírných kadetů čeká dál?

Česká cesta do vesmíru není jen o té misi Zero-G , ale je to celý program pro propagaci českého výzkumu vesmíru, hlavně tedy kvůli Aleši Svobodovi, což je záložní astronaut ESA, který by měl v roce 2029 letět na Mezinárodní vesmírnou stanici. Nám to letem Zero-G rozhodně nekončí, naopak. Stali jsme se ambasadory České cesty do vesmíru, takže nás čekají různé přednášky, rozhovory pro média a další propagace projektu. Tento týden jsem natáčel rozhovor pro Českou televizi pro dětský pořad Wifina, budu mít přednášku v hvězdárně v Úpici a na začátku května chystáme přednášku pro veřejnost tady v Broumově.