Strach a zloba jsou velmi důležité pocity, nesmějí nás však ovládnout

Petra Kultová, foto Michal Bareš

Úterý, 15. listopadu 2022

Sdílet na:

Křesťanská meditace, to je pro Pavla Polu, rektora kostela Pražského Jezulátka na Malé Straně, pevná součást jeho praxe katolického kněze a člena Řádu bosých karmelitánů. Jednu krátkou meditaci vedl také v Broumově, kam přijel především coby host 9. ročníku Broumovských diskusí, aby mohl společně s ostatními řečníky diskutovat o solidaritě a sounáležitosti v naší společnosti.

Jaký projev solidarity či sounáležitosti z poslední doby vás nejvíce zasáhl?

Na světové či celostátní úrovni to byl hlavně projev solidarity s Ukrajinou. Překvapilo mě, jak je masivní a poměrně vytrvalý, i když po těch mnoha měsících je to pro všechny už trochu únavné. Přesto jsem stále nadšen a překvapen z toho, že lidé mají pozitivní vztah k tomu dál pomáhat a jsou ochotní a otevření. To mi přijde skvělé.

Když se zamýšlím nad nějakým menším, osobním zážitkem, musím říct, že jsem nadšený z každého setkání, které se povede. Jedno takové se nedávno vydařilo u nás u Pražského Jezulátka. Na Slavnost Všech svatých jsme uspořádali výstavu a každý, kdo tam přišel, se na ni dokázal vyladil. I v tom vidím zážitek solidarity.

Velkou překážkou na cestě k solidaritě a pocitu sounáležitosti často bývají pocity strachu, zloby, nejistoty či bezmoci. Jak s nimi naložit, aby nám nebránily cítit a konat solidárně?

Strach, zloba, nejistota a bezmoc jsou velmi důležité pocity, které nemusí být překážkou solidarity, pokud se jimi nenecháme ovládnout. Tyto emoce jsou často pravdivé, oprávněné a mnohdy i užitečné. Třeba pocit strachu nás může před mnohými věcmi varovat nebo chránit. I pocit bezmoci nás něco učí. Základem je, aby nad námi tyto emoce nepřevzaly plnou kontrolu. Je potřeba je vyvažovat něčím pozitivním. Neříkám, že si má člověk zakazovat strach, nebo dokonce zlobu. V tom vidím nebezpečí, že se nám to pak někde nakumuluje a vybuchne. Myslím, že je důležité pečovat o své zdroje. Jednou z cest, jak si můžeme dovolit pocítit strach, zlobu či nejistotu, může být právě meditace. Učí nás tyto pocity přijmout, což je první krok, abychom s nimi mohli jít dál a učili se je překonávat.

Náš rozhovor vzniká poté, co jste nás v klášterním kostele sv. Vojtěcha provedl ranní meditací, což je nedílná součást vaší praxe v Řádu bosých karmelitánů. Nicméně pro spoustu lidí může být třeba jen čtvrthodinové sezení v tichu obrovskou a nepředstavitelnou výzvou. Kdybyste jim měl přiblížit, o co v této meditaci jde, jak byste ji popsal?

Pro mě je to vstup do vzácného prostoru, kde člověk může najednou svobodně dýchat. Je to podobné, jako když jdete do lesa, nebo na nějaké jiné krásné místo. Někdy přirovnávám meditaci k momentu, kdy se necháváme milovat Bohem. Člověk se tomu jen vystaví, nemusí podávat žádný výkon, nic si zasluhovat, za nic se omlouvat, odprošovat. Stačí jen být, Bůh o mě ví a jsem milován. Přetrvávat v tomto pocitu je blahodárné.

Na závěr ještě jedna otázka na poutnictví. Broumov ve své přihlášce na titul Evropské hlavní město kultury 2028 zve místní, ale i všechny Evropanky a Evropany, abychom se společně vydali na cestu kreativního poutnictví, které každý může obohacovat o své vlastní myšlenky a postřehy. U Pražského Jezulátka často vítáte poutníky, co pro vás poutnictví symbolizuje?

Napadá mě podívat se na to ze dvou stran – ze strany toho, kdo putuje a toho, kdo jej přijímá. Když se člověk vydá na pouť, či jakoukoli jinou cestu s určitým cílem, který nemusí být ani náboženský, dává se do pohybu, vykračuje do nejistoty a má to na něj proměňující účinek. Navíc putujeme pouze s věcmi, které uneseme. A z hlediska přijímání poutníků – a my jich u Jezulátka přijímáme velké množství – si vždy říkám, že každý člověk s sebou přináší něco nového, co tam dřív nebylo. Místa tím zůstávají poznamenaná, ale v tom dobrém slova smyslu. Když na určité místo chodí nějaký typ lidí, ono místo pak dýchá jejich atmosférou. Poutníci, kteří tam přicházejí s vlastní touhou, potřebou nebo očekáváním to místo proměňují, a to je pro mě vzácné. Samozřejmě, když poutnický nebo turistický ruch začne být příliš velký, přál bych si být někde ve větším klidu. Zároveň poutníci s sebou přinášejí vzácnou energii, otiskují se do toho místa a spoluutvářejí jej.

Na fotografii Pavel Pola se svým studentským stínem na Broumovských diskusích.