Svoboda, je-li k ní člověk stvořený, je k nezaplacení

Gratuluji ke krásnému ocenění. Čekal jste to?

Musím se přiznat, že vůbec. Všeobecně si myslím, že o sobě nemám nijak velké mínění, je mi to taky mou rodinou vytýkáno, že se podceňuji. Chtěli tak dokázat, že mají pravdu oni, což se jim povedlo. Přihlásila mě dcera, která sama předloni vyhrála v celostátním kole bronzovou medaili.

Jak dlouho děláte střechy?

Je mi 67 a dělám to od patnácti, takže když odečtu vojnu, tak nějakých padesát let.

Vy jste při účasti v soutěži říkal, že jste se řemeslo naučil od starých mistrů. Jak moc se ale v moderní době vaše práce mění?

Samozřejmě se úroveň výrazně posunula nahoru. Staří mistři ovládali podstatu své práce, svého specifického řemesla, kdežto my musíme dnes zvládnout celé spektrum od stavebnictví, přes tesařinu, pokrývačství, klempířinu, to jsou naprosté základy. Občas člověk narazí i na to, že musí i trochu zhodnotit statiku, měl by taky umět zedničinu, protože když narazí na střeše na komín, tak nemůže říct ,paninko, tak já zase přijdu, až vám to tady někdo dodělá‘ a odejít od rozdělané střechy. To by nešlo.

Co byla asi nejtěžší střecha, jakou jste dělal?

Jednoznačně nejtěžší byl kostel v Otovicích. Celý kostel se zdvihal o deset, patnáct centimetrů, všude se dávaly nové pozednice, navíc se dělala věž. Ta byla v té době v tak špatném stavu, že už se tam báli chodit zvonit, houpala se jen při samotném větru a bylo otázkou času, kdy přijde nějaký silnější nápor a ona spadne. Takže jsme ji odstrojili až na dřeň konstrukce, z osmi pilířů byly tři totálně zlikvidované. Zbourat ale konstrukci by z hlediska památkářů byla nevratná škoda, takže se pilíře plombovaly.

Co to znamená?

To se vyřízne z obou stran dřevo až do zdravého a vloží se tam takzvaná plomba, tedy kus nového dřeva, který se tam musí napasovat tak, aby to kromě barvy nebylo vůbec poznat.

Jak k takovému výraznému poškození došlo?

Bylo to tím, že byla špatně udělaná klempířina a po trámech zatékalo. Tam, kde zatéká, probíhá hnilobný proces. Odhadovali jsme to na plechařinu z 50. let. Víte, já vyrostl za totálního socialismu, kdy bylo všechno každému buřt. Řemeslníků bylo málo, lidi si jich vážili a oni toho silně zneužívali. Když se dělalo oplechování komína, ale teklo to kolem, tak se řeklo, sežeňte si zedníka, ať vám to zapraví. Bylo jim to jedno. Dnes nemůže nikdo přijít a chtít, aby po vás někdo jiný dodělával nedodělky.

Porotci v soutěži ocenili také to, že předáváte řemeslo dětem. Jak?

Dělá se mnou můj syn, který si však udělal průmyslovou školu v Hradci, takže nastupoval z mnohem lepšího základu než já. Porotci ale ocenili i to, že jsme sami vyvinuli šablony na krytí střech.

Jak se to stalo?

To si tady v Broumově u Petra a Pavla na Kostelním náměstí církev přála na střechu měděné šablonky. Jediný výrobce byl však z Rakouska a památkáři si tenkrát postavili hlavu, že průmyslové výrobky na takovou historickou budovu nepatří. A já jsem ve své pýše řekl, tak my vám to uděláme sami ručně. Načež oni byli hned svolní a tím to začalo. Úskalí ale bylo, že to jsou obrovské plochy a jednu část musíte zakončit tak, aby se na to dalo navázat. Takže ve finále jsme museli udělat mašiny, které nejsou nikde jinde na světě, jež umí ohýbat šablony přes roh. To musím ještě poděkovat nahoru, že mi dal ty správné nápady…

To bude možná tím, že to byla střecha na kostele…

Možná! Šablony jsme pak používali na více akcí a o jejich kvalitách hovoří i to, že všem památkářům, kteří nás jezdí kontrolovat, jsme pak dávali tyto šablony na jejich vlastní domy! Měli jsme i nabídku od jedné z našich dodavatelských firem, která zásobuje třetinu Čech, abychom pro ně ty šablony dělali, ale my jsme řekli ne. Nejsme průmyslová výroba, je to nadstandard. Uděláme to, když to někdo chce, ale ne pro někoho, kdo neví, co to obnáší a neumí správně krýt.

Ještě se vrátím k tomu předávání vašeho umu dalším generacím. Tvoříte tedy s vaším synem rodinnou firmu?

Ano, i když otázkou je, jak to bude pokračovat, protože on má i jiné možnosti. Dělá v Diakonii Broumov technického ředitele a rozjíždějí tam teď obrovský projekt (psali jsme zde). Takže jednu pracovní dobu má tam a jednu se mnou, do toho dělá ještě vysokou školu. Obdivuji ho, kde na to bere čas a chuť.

A vy jste vystudoval původně jaký obor?

Já jsem udělal jen učiliště, tři roky na klempíře. Učil jsem se ale dobře a chtěl jsem jít na průmyslovku. Jenže jsme tenkrát neměli žádné kontakty, takže mi bylo v jistých náznacích doporučeno, že tudy cesta nevede. Přesto jsem se snažil dělat to řemeslo tak, abych s tím byl spokojený. Stejně to ale tenkrát fungovalo občas tak, že přišel nadřízený a něco vám vyčetl a vy jste nemohl nic říct, i když víte, že jste dělal, co jste mohl, protože to bylo hned o penězích a o prémiích.

Takže když přišla revoluce, založil jste se hned firmu? 

Okamžitě. Revoluce byla strašně povzbuzující, uvědomil jsem si, že nemusím být zaměstnán pod nikým. Okamžitě jsem šel na volnou nohu, i za tu cenu, že jsme měli rozestavěný barák, museli jsme prodat auto… Ale ta svoboda, když je k ní člověk stvořený, je k nezaplacení.