Této zemi jsem vděčný
Sobota, 18. června 2022
.jpg)
Rozhovor s MUDr. Ziadem El Jamalem, internistou a novým praktickým lékařem v broumovské nemocnici.
Odejít z rodné země, naučit se cizí řeč a vystudovat v ní medicínu nedokáže každý. Mladý lékař Ziad El Jamal však, zdá se, dokáže, co si zamane. Kromě toho, že se domluví šesti jazyky, staví dům a je manželem a otcem dvou dětí, především pracuje na mnoha pracovištích současně. Poskytuje pracovně lékařské služby pro celou náchodskou nemocnici, včetně Jaroměře, Broumova a Nového Města, ordinuje v ambulanci praktického lékaře v Broumově a také v ambulanci pro ukrajinské uprchlíky v náchodské nemocnici. Pracuje na interním oddělení v Broumově, pomáhá se službami na interně v Náchodě a LDN v Jaroměři. Mladý Libanonec, který se narodil a vyrůstal v Bejrútu, žije v Česku již 15 let a je tu naplno doma. „Česko je skvělá země. Lidé tu mají zdarma vzdělání i zdravotní péči, sociální systém. To ve světě není obvyklé a měli bychom si toho vážit. Myslím, že mnozí lidé si ani neuvědomují, jak dobře se jim tu žije,“ říká.
Co Vás přivedlo do Čech?
Jsem tady díky svému strýci, který se zde usadil, vystudoval lékařskou fakultu a oženil se zde také s lékařkou. Do Čech jsem přijel poprvé s rodiči na dovolenou do Mariánských Lázní, když mi bylo deset nebo jedenáct let. Bylo to v dubnu, obrovská zima, bylo asi mínus čtrnáct stupňů, ale přesto se mi tady moc líbilo. Na pozvání strýce jsem se pak po maturitě vypravil studovat do Česka. Bylo mi osmnáct, rychle jsem si tady zvykl. Začínal jsem intenzivním kurzem češtiny a přípravou na studium na vysoké škole. Velmi mi pomohlo stipendium, které jsem na studium dostal díky tomu, že jsem měl dobré studijní výsledky.
Mluvíte skvěle česky, ale v době, kdy jste přijel do Čech, jste řeč ještě neuměl. Stačilo Vám těch několik měsíců v kurzu na to, abyste pak mohl v češtině studovat lékařskou fakultu?
Díky intenzivnímu kurzu češtiny jsem jazyk zvládl docela rychle. Trochu jsem si pak zvykal na jiný systém na vysoké škole, než jsem byl zvyklý. V Libanonu jsem před odchodem do Čech studoval strojní inženýrství, zdaleka jsme ale neměli tolik zkoušek. Medicína v Česku je těžká, proto si myslím, že kdo vystuduje v Čechách, je dobrý lékař, který se může dobře uplatnit kdekoli ve světě.
Jak je na tom úroveň školství ve Vaší rodné zemi?
V Libanonu máme dobré školy, po studiu už ale mnoho možností nemáme. Vnitřní motivaci něco dokázat ovšem řada Libanonců má, a proto ti, kteří odejdou do zahraničí, jsou obvykle šikovní a úspěšní. Na rozdíl od jiných arabských zemí, které začínaly od nuly, byl na tom Libanon vždy trochu lépe, proto se mu říkalo Švýcarsko Blízkého Východu. Bojím se, co se školstvím v Libanonu udělá krize, která začala v roce 2019, už to ale tak moc neřeším, doma jsem tady. Této zemi jsem velmi vděčný, jak vstřícně mě přijala a jaké podmínky jsem měl pro to, abych tu mohl vystudovat. Proto mám Česko rád, a proto jsem tu také zůstal. Už čtyři roky mám české občanství.
Proč jste se po studiích v Praze rozhodl zakotvit v Náchodě?
Hlavním důvodem je to, že moje manželka je Polka, a když se rozhodla se mnou žít v Česku, chtěli jsme bydlet blíž k hranicím. Navíc Praha je sice krásná, ale na každodenní život náročná. Například na úřady musíte vyčlenit prakticky celý den. Tady mi stačí pár minut času. Jsme tu spokojeni. Na začátku to ale nebylo tak úplně jednoduché. Když jsem přišel do náchodské nemocnice žádat o práci, nebylo na interně místo. Nastoupil jsem tedy nejdříve do Trutnova. Také jsem měl původně představu, že bych chtěl dělat gastroenteorologii, nakonec mě ale primář Assbahi z broumovské interny přesvědčil, že se mám věnovat interně. Skvěle si rozumíme, a tak jsem zůstal v Broumově. Po krátkém čase se objevila možnost zažádat o rezidenční místo ve všeobecném praktickém lékařství. Využil jsem toho a získal jsem atestaci. Teď si ještě dělám atestaci interní.
Pracujete mimo jiné také v ambulanci pro ukrajinské uprchlíky v náchodské nemocnici. Jak velký je zde zájem o vyšetření a s čím nejčastěji přicházejí?
Chodí k nám všichni uprchlíci, kteří ještě nepracují, a tedy nemají nárok na registraci u praktického lékaře. Máme prakticky vždycky plnou čekárnu, začínáme zvažovat, že pacienty s neakutními potížemi začneme objednávat. Většina z nich přichází s hypertenzí nebo mají různé potíže spojené se stresem a požadují něco na uklidnění. Často také potřebují gynekologické vyšetření, často mají onkologickou anamnézu. Překvapuje mě poměrně velké množství mladších lidí s rakovinou. To v Česku v takové míře nevidíme. Často jsou to lidé kolem čtyřiceti let s nějakým typem nádoru. Určitá část lidí také bohužel naši péči zneužívá. Chtějí předepsat léky nebo vyšetření, které nepotřebují, někdy se mě ptají na možnost důchodu nebo invalidního důchodu. Je to tím, že na Ukrajině si běžně léky i vyšetření platí.
Nedávno jste také v broumovské nemocnici otevřeli ambulanci praktického lékaře, kde ordinujete. Jaký je zájem pacientů? Pomáhá tato ambulance řešit situaci na Broumovsku?
Máme výhodu, že jsme přímo v nemocnici, a pokud je potřeba vyšetření u specialisty, je snadno dostupné. A vzhledem k tomu, že pracuji na interně, můžu interní potíže řešit velmi rychle. A obráceně – pro pacienty, kteří do nemocnice jezdí za specialistou, je výhodné mít v jednom areálu zároveň i praktického lékaře. Z tohoto důvodu máme krátce po otevření už více než sto pacientů. Moje představa je, že nebudeme registrovat více než tisíc lidí, abychom na pacienty měli dostatek času. Zatím ordinujeme dvě odpoledne v týdnu, ale do budoucna budeme zřejmě muset ordinační dobu rozšířit. Také ještě počítáme s tím, že budeme poskytovat pracovně lékařské služby pro místní podniky. V Broumově mají lidé výhodu kratších čekacích dob na kolonoskopii, gastroskopii a další vyšetření v řádu dní, CT vyšetření za dva až tři týdny. Když to porovnám s Prahou, kde lidé čekají měsíce, jsem rád, že můžeme našim pacientům nabídnout tento komfort.
Jak jste se jako mladý lékař vyrovnával se zodpovědností vůči pacientům? Nebál jste se někdy, že uděláte chybu?
Zásadní jsou zkušenosti. Začínal jsem v Trutnově a ze začátku jsem každého druhého pacienta musel konzultovat s kolegou, který sloužil na JIP. V té době jsem měl strach velký, ale člověk se učí z chyb. Naštěstí mé chyby nebyly až tak velké a neměly negativní dopad na žádného pacienta. Po dvou letech, kdy jsem začal pracovat v Náchodě, jsem už byl zkušenější a strach, že něco nezvládnu, už nebyl tak velký, především u akutních problémů. Interna je ale velký obor a člověk k němu musí přistupovat s pokorou. Naštěstí dnes máme možnosti posílat pacienty na zobrazovací vyšetření, a pokud si nejsem jistý, vždy mám možnost pacienta hospitalizovat a dokončit vyšetření.
Čím jsou čeští pacienti podle Vás specifičtí?
Často vidím pacienty, kteří nemají péči od rodiny. To v Libanonu není, my se o naše rodiče hodně staráme. A říkali mi to i ti Ukrajinci, že dospělé děti jsou zvyklé o své rodiče pečovat. Zdá se mi, že to vidím poslední dobou častěji. Mnoho starých lidí bez rodiny, se synem či dcerou nemluví už léta. A to se samozřejmě zase promítá do naší práce. Když mám v ambulanci takového člověka, kterému doma nikdo nepomůže, musím ho uložit na sociální lůžko. A pokud těch lůžek je omezené množství, zabírají pak pochopitelně místo někomu dalšímu.
Další specifikum je možná životní styl, vyšší míra obezity…?
To je pravda. Řekl bych, že mezi ženami nad 65 let máme až 90 % obézních. Připisuji to nejen stravě a tomu, že se lidé neradi hýbou, ale také zimě, kdy lidé více sedí doma kvůli počasí. Obezita má pak samozřejmě souvztažnost s celou řadou zdravotních potíží. Například zde máme vyšší incidenci kolorektálního karcinomu. Ale zase proto máme screening, který nám hodně pomáhá redukovat tato onemocnění. Do ambulance mi přijde občas pacient s tím, že potřebuje zhubnout, ale neví jak. Odpovídám, že zázračné tablety nejsou, že se musí hýbat. Podívejme se třeba do Holandska, kde je hlavní dopravní prostředek kolo. Podobné se mi to zdá i v Polsku, že starší lidé jezdí více na kole. Určitě to tedy jde, jen chtít.
Zdravotnictví dlouhodobě trápí personální podstav, promítá se to do vaší práce?
Samozřejmě, protože je tu velký problém s nedostatkem internistů. Nikdo nechce dělat interní obor, protože atestace je velmi těžká. Kratší cesta je praktické lékařství, je to lehčí práce a více peněz v soukromých ambulancích. Jenže já říkám – když půjdu také do soukromé ambulance, tak kdo zůstane v nemocnici? Ta zodpovědnost tady přeci musí být. Nakonec to je právě praktický lékař, který potřebuje svého pacienta poslat do nemocnice. Když tady nebudeme, oni budou mít problémy. Proto stále pracuji v nemocnici, jde mi hlavně o kvalitu péče. Pokud je nás, lékařů, málo, máme na starosti příliš mnoho pacientů, takže pak není možné se všem dostatečně věnovat. A to mi vadí, samozřejmě. Budeme doufat, že časem vzniknou lepší podmínky pro internisty, a tehdy si myslím, že bude větší zájem pracovat na interně.
Autorka je PR manažerka a tisková mluvčí Zdravotnického holdingu Královéhradeckého kraje.
