Týdny jsou jako roky

Bára Fialová, foto archiv PDZ

Sobota, 23. března 2024

Sdílet na:

O probuzení naděje, nedostatečné síti psychiatrické pomoci a péči o duševní zdraví nejen na Broumovsku s Lucií Kudrnáčovou z Centra duševního zdraví v Náchodě.

Říkejme mu třeba Karel, i když to není jeho pravé jméno. Karel vyrůstal na Náchodsku, hrál na klavír, studoval na konzervatoři. Bylo mu kolem dvaceti, když začal slyšet hlasy a celý svět se mu otočil vzhůru nohama. Plíživě se u něj rozjela těžká psychická nemoc. Po roce stupňujících se obtíží ho nakonec za dramatických okolností odchytila policie. Ve vážném zdravotním stavu se dostal na uzavřené psychiatrické oddělení v Havlíčkově Brodě. Jídlo i prášky mu každý den naservírovali na podnose. Přišel o domov, o koníčky, o svou budoucnost. V Havlíčkově Brodě nakonec byl nakonec dlouhých sedm let, a kdyby s ním nezačali pracovat zaměstnanci neziskové organizace Péče o duševní zdraví v Náchodě, možná by tam byl dodnes. „Dopad hospitalizace na jeho samostatnost a dovednosti byl obrovský. Současně měl ale velkou motivaci navázat na to, čím byl před nemocí,“ vypráví Lucie Kudrnáčová, vedoucí loni otevřeného Centra duševního zdraví, které nabízí obyvatelům Náchodska a Broumovska donedávna téměř nedostupnou a nenahraditelnou péči pro lidi s duševním onemocněním.

Jak Karlův příběh dopadl?

Na pointu stále čekáme. V Havlíčkově Brodě měl každopádně dojem, že se nemá kam vrátit, jeho rodina už byla vyčerpaná a bylo pro ně nepředstavitelné, že by se tam vrátil. Vlastní bydlení si dovolit nemohl, protože nemá práci a zároveň potřebuje podporu a bude ji zřejmě potřebovat už vždycky. My do Brodu jezdíme tak dvakrát, třikrát za měsíc a pracujeme s lidmi, kteří by měli být propuštěni. Proto nám věřil, počítal s námi a chtěl aktivně pracovat na tom, aby se mohl aspoň trochu vrátit a získat zpátky svůj život. Dlouho jsme řešili, kam by mohl jít, pak vznikl v Rokytnici v Orlických horách Domov na Stříbrném vrchu, jediný svého druhu v kraji a který je takovým mezistupněm – poskytuje čtyřiadvacetihodinovou péči lidem s duševním onemocněním, ale není to nemocnice.

Podařilo se to? 

Čekací doba je dlouhá, trvalo to dva roky, než ho vzali. Chce se ale dostat do chráněných bytů, které vznikají v Náchodě. Tam je také dlouhá čekací lhůta. Mezitím spolu nacvičujeme chození do města, různá zařizování, jednání na úřadech a podobně. Hlavně se nám ale podařilo vzbudit naději, že bude zase hrát na klavír. Obrátili jsme na obec, ze které pochází a podařilo se nám domluvit, že mu přispívá na hodiny v místní ZUŠ. Loni měl absolventský koncert, na který nás pozval…

Promiňte, to je hrozně dojemné…

Ano! Všichni jsme tady brečeli. Bylo pro něj strašně důležité, že hrál pro lidi, kteří nejsou nemocní a byl to pro něj takový návrat k vlastnímu příběhu, k životu, jaký byl, než onemocněl, protože třeba ředitel základní umělecké školy si ho pamatoval z doby, kdy ještě chodil na konzervatoř a potkává tady i další lidi, kteří ho znali od mala. Takže je v přechodovém procesu a třeba se nám i tímto zase podaří podpořit síť, která bude víc zvyklá zajišťovat podporu a běžné služby lidem s duševním onemocněním.

Centrum péče o duševní zdraví v Náchodě otevřelo teprve loni v červnu a jeho vznik podpořil Královéhradecký kraj, když, jak jste napsali, stát nekonal. Jak první rok fungování hodnotíte?

Jakou velkou jízdu! Sociální služba v Náchodě funguje už od roku 2014, ale uplynulý rok jsme zaváděli službu péče o duševního zdraví, která pomáhá lidem s duševním onemocněním s pomocí týmu, ve kterém jsou zdravotní i sociální pracovníci. Nejsme totiž podporovaní státem, ministerstvo už neposkytuje podporu pro nová centra, jak tomu donedávna bylo. Služba je ale natolik potřebná, že jsme se rozhodli, že nebudeme čekat, až se bude centrálně koordinovat, ale půjdeme do rizika a prostě to zkusíme rozjet s podporou kraje a místní komunity, jsme taková pokusná laboratoř. Takže jsme šli rovnou do situace, kdy naši pracovníci vykazují pojišťovně a z toho je naše zdravotní část živa. My tomu říkáme ostrý provoz. V minulosti měla vznikající centra třeba rok na to ladit tým a služby, aby byly upravené podle potřeb klientů. Teď ten čas nemáme. Vše, co se děje, všechny naše vnitřní procesy a nastavení běží zároveň s tím, že si na sebe musíme vydělat.

Jak to zvládáte? 

Není čas se zastavovat a zároveň je nutné průběžně revidovat procesy a ujišťovat se, že všichni všechno chápou. Tým se rozrostl z deseti lidí na dvaadvacet. Přibyli zdravotníci, sestry – dvě všeobecné, dvě psychiatrické, od ledna máme druhého psychiatra, psychologa a celý ten stroj se musí ladit na sebe a efektivně si předávat informace, a to přímo v terénu. Náš tým zajíždí na Broumovsko až na polskou hranici, druhým směrem až k Červenému Kostelci a Jaroměři. Jsme nejrozlehlejší okres Východočeského kraje. V tomhle směru je to hrozně náročné, každý den se dějí nové věci a my na to musíme reagovat a poskytovat dobrou službu. Týdny jsou pro nás jako roky.

Předtím byla psychiatrická péče pro obyvatele Broumovska extrémně špatně dostupná. Co se vlastně předtím dělo, když se tady u někoho zjistila dejme tomu schizofrenie?

Ambulantních psychiatrů je na Náchodsku na celou lokalitu čtyři až pět, to znamená, že ne všichni tito lékaři jsou uvolnění na celý úvazek. Mají úplně plno, nemohou si dovolit brát do své péče nové lidi, zároveň se věnovat intenzivně pacientům, kteří potřebují větší míru podpory. Takže jsou zde lidé, kteří k psychiatrovi nechodí nebo chodit přestanou a pak se dostanou až v dost špatném stavu do nemocnice. Nejbližší psychiatrie je v Novém městě nad Metují, ale tam nejsou personálně vybaveni, aby obstarali akutní případy, takže zbývá lůžková psychiatrie v Havlíčkově brodě, a to už je z Broumovska 160 kilometrů. Kvůli nedostatečnosti potřebné sítě se člověk dostává strašně daleko od domova. A nedostanou se za ním ani blízcí, protože pokud nemají auto a nejsou flexibilní, je skoro nemožné sem zajet na den na návštěvu. Navíc tady lidé zůstávají minimálně dva měsíce, a tím úplně vypadnou z běžného režimu. Reforma systému sice počítá s tím, že by se dlouhodobá lůžka měla omezovat, ale v našem regionu úplně chybí krizová lůžka, kam si může jí člověk třeba na čtrnáct dní odpočinout a zároveň zůstat v kontaktu s blízkými. Nemluvě o psychoterapeutické péči, která je také řídká, když tedy hovoříme o psychoterapeutech, kteří účtují pojišťovně, protože člověk, který žije z dávek hmotné nouze, si těžko může dovolit zaplatit tisíc korun za jedno sezení. Takže to jsou důvody, proč kraj chtěl, aby zde Centrum péče o duševní zdraví vzniklo a hrozně nám pomohli, abychom alespoň první dva, tři měsíce mohli fungovat bez výkaznictví.

Dá se říct s kolika klienty v okrese spolupracujete?

Máme pětadvacet až třicet klientů v aktivní spolupráci, a pak v jednotkách lidí ty, kteří ještě nejsou ve statistikách, nejsou zatím oficiálně v síti, ale i tak jim poskytujeme služby, protože jsou potřební. Říkáme tomu asertivní kontakt.

Co to je?

To znamená, že si o naše služby neřekne klient, protože z povahy své nemoci nevyhodnotí, že je potřebuje. Zároveň vykazuje známky duševního onemocnění, komplikuje se mu život, ohrožuje jeho budoucnost. Tam se snažíme dostat ho do sítě našich služeb.

Jak se k němu dostanete?

Buď se na nás obrátí rodina a jsou nešťastní, to bývá časté. Nebo na to upozorní obce, sousedi. Proto je pro nás důležité, aby se o nás vědělo, abychom byli v kontaktu s obcemi, aby si okolí, které vnímá, že je průšvih, řeklo, spojíme se s “pédézet”.

Jaká země na světě je pro vás inspirací, co se týče péče o duševní zdraví a kam se podle vás Česko v posledních letech posunulo?

V každé zemi trošku jiný model, vytvořený podle potřeb konkrétní kultury, lokality, historie. Naše náchodské centrum je nejvíc podobné finskému modelu, kde je velká rozloha, všude je daleko a zároveň je dostupná jen malá síť služeb. Podobně jako ve Finsku hledáme zdroje hlavně v neformální podpoře. Hodně jezdíme do terénu a pracujeme s lidmi v jejich prostředí, protože máme také hodně klientů, kteří nechtějí spolupracovat s psychiatrickým systémem a až na základě vzájemné důvěry postupně vsuneme psychiatrickou pomoc našeho lékaře. Na rozdíl od nás však ve Finsku mají dostatek chráněných bytů pro lidi s duševním onemocněním. Vytvořit takové formální instituce už není v našich silách.

Jaké formální instituce máte na mysli?

Tak třeba právě chráněné byty, na které dosáhne člověk sociálně slabý, invalidní, který si nemůže přivydělat. U lidí s duševním onemocněním u nás je často specialitou, že jsou invalidní, ale bez nároku na invalidní důchod. Protože psychická nemoc vzniká plíživě a trvá dlouho, než se na ni přijde, často se stává, že tito lidé si běžně nějakou dobu neplatí sociální pojištění a ztratí se ze systému. Pak, když jsou konečně shledáni invalidními, nemají nárok na důchod, protože si neplatili pojištění a zůstanou pouze na dávkách hmotné nouze. Zároveň mají stigma od okolí, jsou hodně osamělí, málo lidí chce za souseda člověka se schizofrenií. Takže to skrývají a nehledají si práci, protože se bojí, že by to museli vysvětlovat. Zároveň pro ně nejsou místa, nejsou malé úvazky, trh práce jim nevychází vstříc. My se snažíme hledat pro ně možnosti v jejich komunitě, jsme hodně v terénu, mluvíme se sousedy, s obcí vymýšlíme, jak takového člověka podpořit a tím jim vlastně také říkáme, že není špatně, když je někdo jiný. To je v pořádku a tito lidé mohou být v pohodě a s podporou žít dál ve svém prostředí mezi svými. Rozmanitost je dar, a ne trest.

Pracují u vás i takzvaní “peeři”, z anglického peer jako parťák. Lidé, kteří byli vašimi klienty a teď sami pomáhají. Jak to vlastně funguje?

Ano, máme dvě ženy, které mají zkušenost s duševní nemocí a teď s námi spolupracují a pečují o naše klienty. Ivona má už dospělého syna. Onemocněla až po dětech, život měla našlápnutý, ale vše se zastavilo. Musela řešit hospitalizaci, medikaci, následně opětovné sebepřijetí a svou roli matky. Pětadvacetiletá Martina je zase úplně jiný příběh. Vážnou duševní nemocí včetně hospitalizace si prošla jako mladá, nemá ale invaliditu, protože si o ni nikdy nezažádala a rozhodla se jít cestou, že o své nemoci bude mluvit. Napsala i knihu a problému se věnuje odborně. Tak to jsou naše chodící příklady naděje, že i po té těžké nemoci, kdy člověk musí řešit medikaci, hospitalizaci, bojuje se systémem, se sebepřijetím, se stigmaty, tak i po těchto zkušenostech může zase fungovat, zotavit se, být užitečný a mít svůj život. Nebýt jen pacientem, ale vrátit se zase do svých rolí, být zase matkou nebo třeba lektorkou.