Tým Emericha Ratha dopádloval na olympiádu

Bára Fialová, foto archiv výpravy

Úterý, 6. srpna 2024

Sdílet na:

Přinášíme exkluzivní rozhovor s Ondřejem Koskem, členem týmu, který na počest Emericha Ratha dojel do Paříže na kajaku.

Když se v roce 1924 konaly olympijské hry v Paříži naposledy, všestranný sportovec a osobnost meziválečného Československa Emerich Rath, který část svého života strávil na Broumovsku, dorazil do města pod Eiffelovou věží demonstrativně na kajaku, za což mu osobně gratuloval zakladatel Mezinárodního olympijského výboru Pierre de Coubertin.

Tímto počinem se letos inspirovali vodáci z klubu Vltava Český Krumlov a rozhodli se, že pojedou v jeho stopách. Expedici podpořila Agentura pro rozvoj Broumovska a záštitu vodním poutníkům udělil tým kandidatury Broumova 2028+.  

„První noc trávíme kousek od Karlsruhe. Je půlnoc. Uvelebujeme se vedle auta ke spánku a já už vím, co nemám. Karimatku. Karton to řeší, ale záhy začíná pršet a radar říká, že na chvíli to bude. Takže se sám sobě směju, že mi je 28, jsem doktor, nemám rodinu, jsem nezaměstnaný, ale plazím se v prachu pod vlek, abych tam mohl spát na kusu kartonu, nechal se žrát hmyzem a potil se jak prase a přitom si říkám, že tohle je ten praštěný život, co vlastně chci. Život je fajn a nepohodlí taky!“ Právě takhle začíná cestovatelský deníček jednoho z členů výpravy, lékaře a sportovce původem z Nového Města nad Metují, Ondry Koska. Celý zápisník z cest najdete na Ondrově instagramu, Naše Broumovsko jej vyzpovídalo jen několik hodin po příjezdu do Paříže.

Jaký to byl pocit, přijet na olympiádu pod Eiffelovku na kajacích?

Vzhledem k tomu, že nás asi sedm kilometrů před Eiffelovkou zabásli policajti, protože se nesmí v centru Paříže v malém kajaku, tak jsme pod věž nedojeli, ale posledních sedm kilometrů jsme lodě nesli v prackách. Bylo to jako na začátku plavby, když jsme projížděli tou džunglí. Ale bylo to moc fajn, velká úleva a pocit zadostiučinění. Jestli chtěl Emerich svou výpravou proslavit vodní sporty a udělat reklamu sjezdovým kajakům, tak nás za těch sedm kilometrů vidělo a vyfotilo v centru Paříže tolik lidí, že to určitě splnilo svůj účel.

Počkej, říkal jsi džunglí?

Když jsme začínali na horním toku, tak jsme kus cesty jeli takovým kopřivami zarostlým náhonem, byl to spíš potok než řeka, široké to bylo o něco málo víc než moje loď a všude byly popadané stromy. Prvních dvacet kilometrů jsme pořád jen přenášeli lodě přes nějaké překážky.

Plánovali jste ujet po Seině 400 kilometrů. Podařilo se to?

Nakonec to bylo asi 360, tedy stejně jako Emerich, i když ono se ani přesně neví, odkud jel, a ani se neví, jak tuto vzdálenost měřil. My jsme jeli po proudu a jakmile šlo zanořit pádlo do vody, tak jsme přeskočili na řeku. Na začátku to byla tedy spíš lesní říčka.

Původně jste měli dorazit do Paříže v úterý 8. srpna, nakonec jste tedy byli rychlejší, než jste plánovali…

Jojo, jeli jsme trochu rychleji, protože jeden z účastníků, Kája, tady bude muset živit naše reprezentanty, tak kvůli tomu. Ale zjistili jsme, že Emerich ujel po Dunaji 300 kilometrů za 24 hodin, takže on to byl asi docela magor. Tak jsme si to taky zintenzivnili.

Jaké máte plány teď?

Moc nevím, projdu si Paříž, zbytek expedice šel fandit, ale já nemám na nic moc lístky, tak se zajdu kouknout do Českého domu, jestli bych ještě nějaké sehnal. A pak pojedu domů.

Na kajaku?

Ne, ne. Chtěl jsem jet stopem, ale nakonec pojedu autobusem.