V terénu jsem častěji než profesionální ochranář

Bára Fialová, foto archiv J. Ježka

Neděle, 2. února 2025

Sdílet na:

Už jste někdy slyšeli o Teplické Macoše? A víte, že byl nad Šonovem ve středověku hrad? O těchto a dalších nečekaných objevech jsme si povídali s přírodovědcem, učitelem a spisovatelem Janem Ježkem, který po třech letech příprav vydal druhý díl Knihy o Kladském pomezí. „Redakčně to bylo dost komplikované. Málokterá kniha kombinuje tak velké množství fotografií, zároveň to není faktografická publikace, ale snažím se v textu vyprávět i příběhy, takže byla výzva skloubit obrázky a text, aby to dávalo smysl,“ říká autor, který svou knihu představil minulý týden na přednášce v broumovské knihovně.

Na přednášce jste zmínil, že některé fotky knize mohou být staré i 30 let. Tak dlouho už se po Kladské zemi touláte, lezete po skalách a v posledních letech taky do jeskyní?

To tak odpovídá, vždy mě bavilo jezdit do hor a fotografovat. Ve třiceti jsem začal fotit na digitál, předtím jsem taky fotil, ale na filmy a těch mi moc nezůstalo.

Kde všude jste byl v horách?

Projel jsem USA, Asii, v Evropě jsem nejčastěji jezdil na Balkán, do Albánie, Rumunska… Do Rumunska jezdím pravidelně se svými studenty, děláme takové expedice, obvykle desetidenní do rumunských hor.

Takového učitele na střední bych chtěla mít. A kde tam se studenty spíte?

To je různé, tak polovinu expedice většinou trávíme ve vysokých horách, kde mám vytipované bivaky a místa na kempování. Poslední tři, čtyři dny pak procházíme přes vesnice v rumunském Banátu, tam přespáváme u krajanů, přímo u nich doma nebo třeba ve stanech na zahradách.

Proč jste se rozhodl stát se učitelem?

Jedna z velkých motivací byla, že mám rád přírodu. Zároveň jsem věděl, že v rámci přírodních věd bude těžké najít v našem regionu pracovní uplatnění, proto mě napadlo učitelství biologie a zeměpisu a jsem tomu moc rád. Občas stresy, ale jinak je to celkem pěkná, naplňující práce a díky tomu, že mám v létě prázdniny, si myslím, že jsem nakonec v terénu častěji než profesionální ochranáři.

Zpátky k vaší přednášce. S kamarády, kromě toho, že objevujete nové jeskyně, také prolézáte ztracené rokle. Při jedné takové výpravě jste popsali novou propast, Teplickou Macochu, jak jste ji pracovně nazvali. Můžete nám o ní říct více?

Je to součást jedné prakticky nepřístupné boční rokle k Vlčí rokli. Neříkám, že jsme tam byli první, ale jsme první, kdo se pokouší ji nějak zmapoval a snaží se publikovat informace o tom, že tam takové unikátní místo je.

Jak je hluboká? 

Nevíme to zatím přesně, ale bude to tak 50 metrů. Přísně vzato je to součást hlubokého kaňonu mezi dvěma skalními bariérami, skrz které vede jen uzoulinká spára, kterou po deštích protéká voda. Rozhodně je to v rámci Adršpašsko Teplických skal unikátní fenomén. I proto tam nyní probíhá komplikovaný projekt přesného zaměření lidarovou technologií (laserový výškoměr – pozn. red.) za pomocí dronů. Tyhle práce mají na starosti odborníci z Přírodovědecké fakulty UK. 

Na přednášce jste hodně hovořil také o tom, jak je při průzkumech těchto odlehlých roklí vidět, že ve své době Němci zručně těžili dřevo i z těch nejméně dostupných míst pomocí důmyslného systému. Můžete to čtenářům trochu přiblížit?

Jestli si pamatujete pohádku Pyšná princezna, tak tam byly pěkně ukázané dřevorubecké skluzy, systém klouzaček z nahrubo opracovaných kmenů, které byly vyspádované tak, aby s pomocí gravitace vytěžené dřevo klouzalo dolů. Tam, kde je voda po celý rok, tam se dalo pracovat i v létě, ale většinou se to dělalo v zimě, když napadl sníh, nebo tam svedli vodu a nechali ji zamrznout, aby měly klouzačky menší tření. Nás nejvíce zaujalo, jak byly ty skluzavky tenkrát dlouhé, že zvládli přemostit skalní prahy, které měly na výšku třeba i 20 metrů nebo jak je uměli postavit přes úzké klikaté rokle. Záseky ve skalách pro založení těchto dřevařských smyků nejdeme i v těch nejodlehlejších roklích v naprosto neschůdném terénu. V jedné rokli dokonce stahovali vytěžené dřevo skrz jeskyni.

Ke splavování dřeva původně sloužilo i jezírko v Adršpachu.

Ano, to byla prostřední ze tří takzvaných klauz, tedy hrází, kde se zadržovala voda, která sloužila k plavení dřeva. Nejsvrchnější hráz byla ve Vlčí rokli, spodní na skalním náměstí pod Velkým vodopádem.

Na přednášce jste také zmiňoval pylovou analýzu, která proběhla v Adršpašských skalách a ze které vyplynulo, že kdysi nebyla Vlčí rokle tak zalesněná, ale naopak sloužila místním jako pastvina. Našel se tam totiž pyl stepních rostlin jako je pelyněk, jitrocel a podobně…

Je to trošku složitější. Z té pylové analýzy vyplynulo, že tam nebyl kontinuálně celou dobu les a že se, zřejmě záměrně, les ve skalách po nějakou dobu pravidelně vypaloval. Ale to se bavíme o pravěku. Ve středověku se naopak lidé do skal vrátili až poměrně pozdě. Našly se tam pozůstatky nějakých haťových chodníků a je prokázané, že vedla pěšina Vlčí roklí, která zřejmě propojovala hrad v Adršpachu a hrad Střmen, který nejspíše fungoval jako předsunutá hláska.

Dovolím si vrátit se ještě do toho pravěku. V době ledové tady byly taky travnaté stepi a čelo evropského ledovce bylo téměř za humny. Nemohla ta pylová analýza odkazovat až k tomuto období?

To ne. Rašeliniště ve Vlčí rokli, ze které byly vzorky pylu získány, je sice nejstarší ve střední Evropě, ale pochází až z konce poslední doby ledové. To už byl ledovec daleko na severu. Lidé přišli do skal později, nejspíše až během mezolitu. Nálezy dokládají, že v této době, kdy už nastalo velké oteplení, tady byl jiný les než dnes. Ve skalách se nakumulovaly úrodné spraše a rostly tu úplně jiné dřeviny včetně ušlechtilých listnáčů jako je javor, lípa a další. Pohybovali se tady mezolitičtí lovci. V neolitu tady pak byli zřejmě i pastevci a objevily se i byliny typické spíše pro bezlesí.

Prý už chystáte i třetí díl Knihy o Kladském pomezí. O čem bude?

Třetí díl se bude věnovat všemu, co souvisí s Kladskou stezkou a jižní částí Kladské kotliny, včetně Orlických hor, Bystřických hor a Kralického Sněžníku. Základ mám hotový, ale ještě nás čekají redakční práce a minulý rok jsem toho měl tolik, že bych si dal rád chvíli pauzu. Reálně vidím vydání třetího dílu na rok 2026 nebo 2027.

Co je to Kladská stezka?

To je historická zemská stezka, která vedla přes Náchod, na sever do Slezska a na Vratislav a byla to důležitá komunikace už v pravěkých dobách. A tím myslím právě i tu dobu ledovou, protože se zdá, že tudy chodili už lovci mamutů a sobů. Naznačují to i nálezy paleolitických pazourků v Náchodské kotlině a u průsmyku Branka nad Náchodem.

Na přednášce jste zmínil i čtvrtý díl, který už máte v hlavě…

Ano, rád bych někdy v budoucnosti udělal knížku o Krkonoších, ale to už nebude Kniha o Kladském pomezí. A určitě bych nejprve rád dokončil rozdělanou trilogii.

A poslední otázka, na přednášce jste říkal, že se díky mapování lidarovou technikou podařilo identifikovat nějaké staré hrady na Broumovsku, o kterých se dříve nevědělo. Kde měly být?

Lidarový model je hotový pro celou ČR a mapa je přístupná na webu. S pomocí lidarového modelu terénu se pak dají u počítače hledat antropogenní (vyvolaný člověkem – pozn. red.) tvary i třeba v odlehlých místech, kde je les a kam lidé moc nechodí. Před nedávnem takhle našli archeologové z hradecké univerzity dvě středověké fortifikace u polských hranic, o kterých se nevědělo. Jsou z konce 13. století. Jedna je nad Studenou vodou a jedna nad Šonovem. Já jsem tam u jedné, nejspíše středověké skalní rytiny dokonce udělal unikátní nález, který teď řešíme. Našel jsem tam u stylizované postavy, která nejspíše představuje zbrojnoše, vysekané vročení 1291, což je jeden z nejstarších reliéfů tohoto druhu u nás. Ale zdá se, že to datum tam někdo vysekal později. Ve 13. století totiž skoro nikdo neuměl psát a užívaly se spíše římské číslice. Ten letopočet je zapsaný číslicemi arabskými, které i grafickým provedením odpovídají spíše na 15. či 16. století. Je to velká záhada, teď to řeší paleografové. Jsem zvědav, jak to dopadne. Už teď je ale jasné, že jde o unikátní památku…    

Popisky k fotkám: 

Propast Teplická Macocha 

Jeskyně tygřích pruhů, Adršpach - V nově objevené jeskyni vystupuje pod vodopádem pestře zabarvené souvrství jemnozrnných pískovců a slínovců. Vznik těchto vrstev doposud zůstávajá neobjasněn. Místo, jež jsem šťastnou náhodou našel v roce 2020 při jedné z našich poznávacích výprav do nepřístupných roklí, jsme nazvali Jeskyně tygřích pruhů. Kolik podobných překvapení ještě zdejší skály ukrývají?

Adršpach Ztracená rokle - Na průzkumu jedné z neprostupných roklí Adršpašských skal

Teplické skály - rokle pod Myslivečkem

Teplické skály - rokle pod Myslivečkem - V bezejmenné rokli Teplických skal. V horním úseku rokle jsou ve skalách dobře zřetelné záseky pro nosné vzpěry, přes které byly položeny skluzavky pro vytěžené dřevo. Kapsy jsou vysekané v různé výšce tak, aby měl celý smyk dostatečný spád a klády hladce klouzaly roklí dolů. Horní patro divokého kaňonu končí skalní bariérou s úzkým přírodním tunelem, skrz který občasně protéká potok. Právě touto jeskyni, jejíž portály jsou odsekáním rozšířeny, byla skluzavka vedena. Za jeskyní následuje mnohametrový skalní práh, přes který klády přepadávaly do spodního patra rokle. Zde musely být kmeny protlačeny úzkou skalní průrvou, kterou se stěží protáhne člověk. I v takto členitém terénu dokázali místní Němci vykácet les a vytěžené dřevo dopravit do civilizace...