Vzájemnost v kultuře je předpokladem dialogu

Michaela Mašková, foto J. Winter a M. Máslo Středa, 29. října 2025

Sdílet na:

V loňském roce zazářila na Broumovských diskusích jako účastnice diskusního panelu, letos ji Broumovské diskuse přivítají v roli moderátorky úvodního panelu s názvem Kultura jako zdroj vzájemnosti? „V jistém smyslu můžeme říct, že kultury není nikdy dost. Kultura totiž není něco završeného, dokonce ani završitelného. Z podstaty se neustále vyvíjí, je to živý tvar,“ říká literární a divadelní kritička Josefína Formanová.

Josefína Formanová uprostřed.

V loňském roce jste byla na Broumovských diskusích v roli hosta jednoho z panelů, letos jste v roli moderátorky. Jak se těšíte na přechod do moderátorské pozice?

Těším a mám k této úloze nemenší respekt. S moderátorskou pozicí spojuji jinou a v něčem i větší zodpovědnost než s pozicí debatéra. Jako moderátor hostíte řečníky, a to znamená, že nejen navigujete dialog od tématu k tématu, ale také se staráte o to, že se v něm všichni, kdo se podílejí, cítí dostatečně komfortně, že je zároveň otázky zvedají z křesla v tom nejlepším slova smyslu. A že i publikum se chytá a že to v něm správně vře.

Jak s Vámi osobně rezonuje letošní téma Kultura a vzájemnost? Co konkrétně pro vás znamená „vzájemnost“?

To jsou dvě složité otázky. Téma se mnou rezonuje a ne jednoznačně, což považuji za plus. Kultura je strašně široký termín. Mně se intuitivně při slovu „kultura“ hned vybaví vzdělanost, divadlo, literatura, umění. Asi hlavně proto, že jsem vyrůstala v uměleckém prostředí. Dnes přemýšlím o kultuře především jako o určitém univerzu, v němž se lépe či hůře, ovšem nutně sváří nejrůznější tradice, postoje a ideje. Vzájemnost by vůči kultuře, myslím, byla jakousi základní podmínkou možnosti dialogu vůbec. Nepodkročitelný předpoklad komunikace a porozumění: vidět druhého jako druhého a takového ho uznávat (což hned neznamená souhlasit s ním). Jinak je těžké mluvit o dialogu; a pak je zase těžké mluvit o kultuře. Mimochodem, když dnes tak často skloňujeme sousloví kulturní války, pořád mluvíme o dialogu, jen jaksi vymknutém. Problém tu nejsou kultury, ale neschopnost vést dialog napříč jimi – ve vzájemném respektu.

Myslíte si, že kultura může znovu naučit společnost péči o druhého – v době individualismu a digitální izolace?

Předně si nemyslím, že jsme úplně ztratili schopnost pečovat o druhé a teď se to najednou musíme úzkostlivě učit. To by byla zkratka, která by nám nic neulehčila. Spíše bych řekla, že bychom se měli dívat, kde se taková péče daří. Nepřehlížet, že kolem nás a leckdy vedle nás, v našem bezprostředním dosahu, existují lidé, kteří tuto dovednost mají a aplikují ji nejen s nasazením a se smyslem pro věc, ale leckdy i s grácií, které z povinnosti dělají dílo hodné pozornosti. A to nejsou „jen“ pečující profese nebo třeba učitelé, lékaři, psychologové. Dokonce to nejsou ani „pouze“ zaměstnaní lidé. Způsoby posilování vzájemné péče, na něž se musíme ptát, mohou být docela obyčejné věci.

Nedávno jsem četla nádhernou knihu letos zesnulého filosofa a psychoanalytika Jonathana Leara, Imagining the End: Mourning and Ethical life, velmi volně přeloženo: Představa konce: smutek a etický život. Lear v knize píše především o významu vděčnosti. Být vděčný, to je možná jeden z prvních kroků, jak se vrátit do světa, z nějž v digitální době tak snadno odpadáme. Vděčnost nás drží u toho, co je pro nás, ale i v širším smyslu skutečně hodnotné, zejména u toho, co jsme ztratili. Prchavý svět digitálních jedniček a nul nás dokrmuje vším možným, jakmile jen trochu ztratíme pozornost či zájem. Kultivovat pozornost by ale mělo znamenat více než trénovat schopnost číst třeba knihu déle než pět minut. Vděčnost právě znamená rozumět tomu, čemu pozornost věnuji, jako něčemu hodnotného nejen pro mě, ale i pro druhé. Rozvoj vděčnosti by nám mohl pomoct rozlišit, co je skutečně důležité – vposled i v naší kultuře, v jejím nejširším slova smyslu.

Taková živá kultura žije ze zájmu o ni. A zájem je u nás, myslím, pořád docela silný. 

V jaké kondici je podle vás česká kultura? Co by potřebovala?

Mohu tomu rozumět tak, že otázka cílí k určité živé kultuře, k veřejnému dědictví a sdílení zkušenosti, již mohou zprostředkovat konkrétní, nejen umělecké zážitky, artefakty, různí lidé? Pokud ano, pak odpovím z pozice někoho, kdo kulturu takzvaně nedělá, ale má kolem sebe mnoho lidí, kteří se ji snaží zprostředkovávat a také se jí uživit, ať už spisovatelé, divadelníci, filmoví tvůrci či galeristé (jistě by sem nějak patřili i pedagogové a akademici). Tady se ukazuje, jak je vzájemnost pro kulturu důležitá. Většina kulturních pracovníků by řekla, že potřebuje větší podporu, u nás zejména finanční: Česko nepatří k vyspělým demokraciím, kde je na kulturu jako umění coby veřejnou službu dostatek peněz (opět, nemluvě o celém souvisejícím odvětví vzdělávání). Na druhou stranu, taková živá kultura žije ze zájmu o ni. A zájem je u nás myslím pořád docela silný. Zároveň nepřekvapivě platí, že lidská pozornost se kvapem čím dál více tříští. A živá kultura na to doplácí možná vůbec nejhůře ze všech jejích oblastí. Potřebovala by pak posílit nejen v zájmu jejích „konzumentů“, ale také podporou státu. Schválně říkám státu, ne konkrétními politiky. Za současné politické situace už nedovedu odpovědět na to, jak přesně by to ve vztahu k takovému požadavku mohlo vypadat. Jisté je, že ta otázka bude čím dál palčivější a kultura bude muset nakonec i pro jednotlivé lidi znamenat více než zdroj zážitků, radosti či útěchy, aby se jí dařilo.

Je podle vás kultury málo, nebo moc? Nebo byste spíše řekla, že kultury není nikdy dost?

Na první otázku je těžké odpovědět, dokud si neodpovíme na to, o čem mluvíme, když mluvíme o kultuře. Pokud chápu kulturu jako určitý společný způsob života, jejž máme motivaci a schopnost společně rozvíjet, pak se mi dokonce zdá, že není namístě. Kultury není moc ani málo, kultura prostě je. Nelze ji měřit nějakými vnějšími kvantifikátory. Naopak bavíme-li se o kultuře jako o společném dědictví, jež lze především jako takové uchovávat a rozšiřovat, pak jsme zase u té sociální, a hlavně systémové podpory, a tam, myslím, mezery máme. Přitom takto chápané kultury samé o sobě je dost. Nesnadno se to jen tak vyčísluje, ale tuším, že třeba množství divadelní produkce je u nás statisticky v rámci Evropy dokonce nadstandardní. Otázkou pak je, zda lze kulturu poměřovat kvantitou bez zohlednění kvality. Čímž zase hned neříkám, že máme „špatnou kulturu“.

Druhá otázka je zajímavější. V jistém smyslu můžeme říct, že kultury není nikdy dost. Kultura totiž není něco završeného, dokonce ani završitelného. Z podstaty se neustále vyvíjí, je to živý tvar. Pokud bychom se kdy cítili nasyceni nebo přesyceni a chtěli kulturu v tom širokém slova smyslu zásadně systémově zbrzďovat, asi bychom se o ni měli začít opravdu bát.

Úvodní panel Broumovských diskusí se  koná 6. 11. od 10.30 do 13.00 a diskutovat budou: Zora Hesová, Alice Koubová, Ladislav Heryán. Více informací ZDE.