Zavírat před konfliktem oči je pohodlná strategie
Žije a tvoří střídavě v západoukrajinském Lvově a v německém Berlíně. Autorka divadelních her a výrazná osobnost současného ukrajinského divadla, která prostřednictvím svých her zpracovává trauma války a okupace, Anastasiia Kosodii, strávila letos na podzim měsíc v broumovském klášteře na literární rezidenci. Pro Naše Broumovsko popsala i svou poslední návštěvu doma v Záporoží. „Práce v divadle pokračuje navzdory výpadkům elektřiny a útokům každou noc i každý den. Dospělí chodí do práce. Pro děti se staví podzemní školy,“ říká dramatička, která v Česku pracovala na dokumentu o ruském útlaku krymským Tatarů.
.jpg)
Byla jsem vděčná za klid na práci. Anastasia Kosodii.
Jak jste si užila svůj čas v Broumově?
Jsem velmi vděčná za možnost strávit měsíc v krásném, klidném městě a jednoduše mít možnost každý den psát.
Během vašeho pobytu jste pracovala na dokumentu o politickém útlaku krymských Tatarů v Rusku. Mohl byste našim čtenářům vysvětlit, co a proč se této menšině stalo a stále děje?
Ruské okupační úřady na Krymu systematicky utlačují krymskotatarské obyvatelstvo. Zejména ty, kteří se snaží osvětlit situaci navenek a vytvářejí novinářské materiály (na poloostrově neexistují nezávislá média, nemáme žádný způsob, jak zjistit, co se tam skutečně děje). Rok co rok ruské speciální služby zatýkají krymské Tatary, obviňují je z teroristických aktivit a posílají je na desítky let do vězení. Dříve byla taková obvinění vznesena pouze proti mužům, ale letos začali zatýkat i ženy (21letou Fevziye Osmanovou a 18letou Nasibu Saidovou). To je strašná realita života pod okupací, kterou je důležité zdůraznit jak pro ukrajinské, tak pro mezinárodní publikum.
Pocházíte ze Záporoží. Jak se město změnilo za poslední čtyři roky?
Před několika týdny jsem jela do Záporoží navštívit rodiče. Rok jsem tam nebyla. Prvních 27 let svého života jsem strávila v jedné čtvrti na okraji města. Tehdy se to zdálo jako nešťastné místo pro život – špatné spojení veřejné dopravy po osmé hodině večerní, málo možností, co dělat kromě návštěvy obchodu nebo založit rodinu a vychovávat děti. Teď je to naopak. Tato čtvrť je méně často cílem ruských dronů a raket. Ne, že by se to nedělo. Jen méně často než v centrální části města.
Poté, co Rusové 6. června 2023 zničili Kachovskou přehradu, se krajina mého města změnila. Řeka Dněpr rozděluje město na dvě části. Předtím byla velmi široká a hluboká, nyní je mnohem menší. Tentokrát, když jsem přijela, navštívila jsem své kolegy a přátele z divadla Vie na ostrově Chortycja. Řeka Dněpr teče jen pár desítek metrů od divadla. Seděli jsme na pláži (i když byl listopad) a mluvili o tom, jak je změna krajiny bolestivým, ale jistě ne jediným, ani nejbolestivějším důsledkem války.
Práce v divadle pokračuje navzdory výpadkům elektřiny, aktuálně je elektřina asi 6 hodin denně, a útokům každou noc i každý den. Dospělí chodí do práce. Pro děti se staví podzemní školy.
Jaké jsou vaše plány do blízké budoucnosti a na čem budete pracovat příště?
Jeden z mých dalších projektů se bude odehrávat v Charkově. Spolu s mladými divadelními profesionály vytvoříme hru o pracovnících Ukrajinských železnic.
Skutečnost, že používáte označení ‚konflikt na Ukrajině‘, a nikoli ‚ruská válka proti Ukrajině‘, je sama o sobě výmluvná.
O čem bude?
Od začátku ruské plnohodnotné invaze jsou Ukrajinské železnice jedním z hlavních poskytovatelů logistiky v zemi, letadla nelétají. Vlaky, stanice a logistická centra jsou pravidelně ostřelovány a železničáři denně riskují životy při přepravě cestujících. Rodiče režiséra budoucí hry jsou železničáři, kteří se seznámili v práci před třiceti lety. Chceme zaznamenat jejich příběh a příběhy dalších kolegů, abychom vytvořili hru o „neviditelné“, ale velmi těžké práci těchto lidí.
Jak lidé na Západě z vašeho pohledu vnímají konflikt na Ukrajině? Cítíte podporu, nebo jste se také setkala s názory utvářenými ruskou propagandou?
Skutečnost, že používáte označení ‚konflikt na Ukrajině‘, a nikoli ‚ruská válka proti Ukrajině‘, je sama o sobě výmluvná. Současné evropské umění – témata, kterým se věnuje, a možná ještě více ta, kterým se vyhýbá – odráží širší tendenci zavírat oči a doufat, že to nejhorší se člověku osobně vyhne. Není to účinná strategie, ale bezpochyby pohodlná.
