Zdejší genius loci se nemůže vytratit
Středa, 6. září 2023
.png)
O drsném Jesenicku a divokém Broumovsku, historických vrstvách v Sudetech, okouzlení houbami a nelítostném dětském čtenáři jsme hovořili s Markétou Pilátovou, hispanistkou, novinářkou a autorkou knih pro děti i dospělé, která strávila část srpna na literární rezidenci v Broumově.
Přijela jste do Broumova v rámci literární rezidence, ale na Broumovsku nejste poprvé?
Jsem ve zdejším kraji podruhé, byla jsem tu v březnu na rezidenci v polském Sokołowsku. Zdejší kraj mi učaroval a hodně jsem se sem těšila, protože v březnu byla ještě vcelku zima a příroda nebyla rozkvetlá. Těšila jsem se, že v srpnu zažiji Broumovsko v letním rozletu a rozkvětu.
Naplnilo léto na Broumovsku Vaše očekávání?
Naprosto. Je zde krásná příroda, například Broumovské stěny, které nejsou tolik známé jako Adršpach a není v nich taková masa lidí lačnících po přírodě. Dojímají mě drobné sakrální památky, které jsou v krajině. Třeba Křížová cesta ke kapli sv. Huberta či různé pískovcové kříže, které jsou k vidění v lesích. To se mi moc líbí. Měla jsem též příležitost poznat místní lesy vcelku důkladně. Byla jsem na šestihodinové mykologické procházce, kterou pořádal místní klub mykologů z Broumova. Houby miluji, takže jsem okamžitě zavětřila příležitost rozšířit si repertoár hub, které sbírám. Díky tomu jsem si také prošla další kus krajiny.
Rovněž vnímám, jak se zdejší kraj musel proměnit k lepšímu. Vím to z vyprávění kamarádů, kteří odsud pocházejí. Sama žiji v moravských Sudetech, a proto cítím i historickou stopu, která tady je. Tyto stopy mi přijdou velmi podobné – je to zároveň tíha, ale i pestrost v různých historických vrstvách, jež zde leží.
Vy žijete v Jeseníkách, což odsud není daleko. Jaké je z Vašeho pohledu srovnání Broumovsko vs. Jesenicko?
Obojí jsou to Sudety, tady i tam leží historická německá vrstva, tíha historie a trochu temnota. Jeseníky však mají více horský charakter, jsou to hory ledovcového původu, tvoří je vysoký táhlý hřeben. Ráz krajiny je tedy jiný, nejsou tam ani skály, ani to není romantická krajina. V Jeseníku jsou hory průmyslové, od 13. století se lesy vždy těžily, nejsou původní. Tvoří je smrková monokultura, kterou všichni dávají za vinu komunistickému hospodaření. Není to však pravda, nechala je vysázet Marie Terezie a tamní majitelé železáren, kteří potřebovali otop. Smíšené lesy na Broumovsku jsou mnohem hezčí. Sudety na Jesenicku jsou horsky drsnější, na druhou stranu nepůsobí tak odlehle. Broumovsko na mě působí tak trochu jako na konci světa a mnohem divočeji. Také zde vidím mnoho krásných domů, které však nejsou opravené, což na Jesenicku už neexistuje. Takto působilo Jesenicko někdy v 90. letech, dnes je to však vyhledávaná rekreační oblast kvůli lyžování a lázeňství. Na Jesenicku také nejsou statky broumovského typu, většinou jsou tam horské chalupy, které mají architektonicky jiný ráz. Rovněž tam není tolik sakrálních ani barokních památek jako zde, díky působení benediktinského řádu.
Jak na Vás působí prostředí benediktinského kláštera?
Obrovsky na mě působí. Jestli věřím v nějaké věci mezi nebem a zemí, tak věřím na Genia loci. Určitá místa mě velmi inspirují a je skvělé, že je zde Literární domek. Člověk v něm hmatatelně cítí klášterní tradici a to, že se zde lidé soustředili na mnoho duchovních a oduševnělých věcí. To se odtud nemůže vytratit. Zároveň v Literárním domku přede mnou pobývala už řada spisovatelů, takže lze říci, že každý další tvůrce v něm cítí nějaké ty tvůrčí vibrace a pot a slzy kolegů, kteří sem přijeli tvořit před ním. Skvělý je také koncept domku určeného pro dva rezidenty zároveň, což není běžné. Je skvělé mít možnost sdílet a inspirovat se s kolegou, který vedle vás tvoří. Je to taková hezká jízda jako na dvojkole.
Můžete čtenářům prozradit, na čem v Literárním domku pracujete?
Určitě. S básníkem a spisovatelem knih pro děti Radkem Malým už asi tři roky uvažujeme o společné knize pro děti o zahradách s pracovním názvem Pohádky pana Zahrádky. Dosud jsme však nebyli schopni se sejít a začít na tom pracovat, jen jsme si posílali nápady. A nyní to tak pěkně vyšlo, že máme společnou rezidenci v Broumově. Pracujeme tedy na této knize pro děti a každý ještě zvlášť pracujeme na své knize.
Snažím se tu napsat román, kterému pracovně říkám Cizí děti. Zakládá se na skutečné události. Je o dětech, které se v Losinách ocitly v kojeneckém ústavu určeném dětem narozeným v rámci nacistického programu Lebensborn. Během odsunu měly být tyto děti odvezeny do Berlína, jenže tam nikdy nepřijely. Ztratilo se všech 30 dětí, což je vážně hodně. V románu se zabývá tím, jaký mohl být jejich osud.
Mám tedy takový pracovní rozptyl, nejsem schopná pracovat jen na jedné věci. Potřebuji text vždy nechat nějaký čas odležet.
Kde se rodí románové příběhy? Jaký je Váš zdroj inspirace?
Jak kdy a jak kde… Často inspirace přichází i na literárních rezidencích. Například ve zdejším kraji je mnoho jiných příběhů, které však zároveň rezonují s mým příběhem z Losin. Konkrétně mám na mysli třeba případ vybagrovaných hrobů v Heřmánkovicích, což je událost, která by se v mé knize mohla časem ocitnout. Nejvíce však vidím příběhy všude kolem sebe, tam, kde zrovna jsem. Když jsem byla v Latinské Americe, napadaly mě příběhy z Latinské Ameriky a příběhy českých krajanů. Hodně mě též inspiruje příroda. Příběhy, které se v ní odehrávají, jsou naprosto fascinující. Když třeba přijdu z mykologické procházky, mám hned chuť napsat příběh o lakovce ametystové… Nebo informace, že houby, které voní po maggi a ředkvičkách jsou většinou nejedlé a ty co voní po zatuchlém sklepu jsou nepoživatelné, mi okamžitě nastartuje fantazii. Příběhy odehrávající se ve světě hub jsou vůbec neuvěřitelné, například v Japonsku existuje celý literární žánr románů o houbách. Možná to sem také přijde.
Však jedna z Vašich knih pro děti se jmenuje Bába Bedla, takže Vy už o houbách píšete…
Houby mě zajímají dlouhodobě, ale poznám asi jen šest druhů, moc toho nesbírám. Celé dětství jsme s maminkou sbírali bedly a masáky a já jsem nyní ke své hrůze zjistila, že bedel je mnoho druhů a některé jsou jedovaté. Masáky si zase můžete splést s muchomůrkou tygrovanou. Přitom já k nim celý život přistupuji s důvěrou. Houbaření je trochu adrenalinový sport.
Jinak bedly mám spojené s dětstvím, smažené klobouky pro mě bylo jídlo bohů. Knihu Bába Bedla jsem napsala trochu kvůli mamince, která už na houby nedojde. Je to taková vzpomínka na dětství.
Píšete knihy pro děti i dospělé. Jací jsou současní dětští čtenáři? Jsou jiní než malí čtenáři před dvaceti, třiceti lety? Hodně slýcháme, že děti málo čtou…
Myslím, že dětští čtenáři jsou naprosto nelítostní – pokud je kniha nebaví, dají to hned najevo. Jsou rozhodně nelítostnější než literární kritik... Jezdím hodně po besedách, takže to vím. Na druhou stranu, když děti zaujmete, je to největší zážitek. S dětmi člověk zažije diskusi, kterou s dospělými nezažívá. Děti často řeknou moudré, či šokující věci, moc ráda se s nimi bavím. Dětské besedy vyhledávám s chutí, jsou pro mě nabíjející.
Z mých zkušeností vidím, že spoustu dětí čte. Dnešní děti však čtou trochu jinak než my. Souvisí to také s tím, že nikdy nebylo tolik krásných dětských knih jako dneska. Mají mnohem větší rozptyl. Děti dnes čtou hodně fantasy ságy, komiksy, či něco, co si dospělí nepředstavují, že by měly číst. Podle mě to vůbec nevadí, důležité je vytvořit návyk ke čtení, podchytit je v útlém věku.
Zároveň dnes člověk vidí krásně vybavená dětská oddělení knihoven. Podle zkušeností knihovnic přestávají některé děti číst v pubertě, v dospělosti se však vracejí. Knihovnice mi také říkaly, a to mi přišlo hezké a zajímavé – že dříve chodily děti do knihovny a trávily tam čas. Dnes tam s nimi často chodí dospělí a děti nemají prostor a volnost, aby si něco prolistovaly, vybraly, mají na to třeba málo času. Každopádně knihovnice si nemyslí, že by dětské čtenářství bylo na ústupu.
Chystáte se do Broumova ještě vrátit a udělat zde třeba nějakou literární besedu pro děti?
Byla bych moc ráda. Okouzlila mě broumovská knihovna, která je moc hezká a byla v ní moc milá a ochotná paní knihovnice. Takže ano, besedu bych tady měla moc ráda.
