Zemědělství mohou dělat jen srdcaři

Michaela Plchová, foto archiv J. Bošiny

Úterý, 27. září 2022

Sdílet na:

Jan Bošina už více než 20 let hospodaří ve Vernéřovicích, na jeho ekofarmu si lidé jezdí pro maso z daleka. Minulý týden získal ocenění Živnostník roku a Srdcař roku 2022 Královéhradeckého kraje. Společně jsme si povídali o tom, jaké to je být zemědělcem na Broumovsku, proč jen vůl nejí hovězí a v čem tkví tajemství úspěchu.

Vy jste získal ocenění Živnostník roku a Srdcař roku 2022 v Královéhradeckém kraji. Máte určitě radost. 

Určitě, nejvíc mě však potěšila cena Srdcař roku. Přišlo mi, že ti, kteří cenu udělují, pochopili, že zemědělství dělají jen lidé, kteří to mají rádi.

Jaké to je být zemědělcem na Broumovsku? Má odlehlý region spíše výhody, nebo nevýhody?

Je to výhoda i nevýhoda. Jsme sice v odlehlém regionu, ale já bych rád poděkoval našim zákazníkům, kteří neváhají si k nám dojet. Nemusíme tedy maso a výrobky rozvážet, ani využívat třeba e-shop. Ne že by to nešlo, ale znamenalo by to další náklady navíc. Odlehlost je nevýhodou, ale díky Adršpašským skalám sem jezdí turisté, kteří vyhledávají další zajímavosti v okolí skal. Lidé si nás tedy najdou, dají si u nás burger, kávu, zmrzlinu, děti se podívají na zvířata, a často se z nich stávají naši stálí zákazníci. Přijedou třeba třikrát do roka a udělají velký nákup. Přijíždějí za námi z celé republiky. Já mám navíc rád zdejší krásnou krajinu – dokážu ji ocenit, neboť pocházím z Chomutova. Tam jsou Krušné hory, které byly velmi neosídlené – oproti Broumovsku totiž do vysídlených vesnic po válce nepřišli Češi a vesnice zanikly. Dnes tam najdete obrovské kusy nedotčených lesů. Stojí to za to, s Broumovskem je to však nesrovnatelné. Miluji výhled na Javoří hory a zvlněnou krajinu. Broumovsko je nádherné.

Kdybyste si mohl vybrat, šel byste znovu na Broumovsko, nebo byste si vybral jiný region?

Ano. Z počátku mi tu hodně chyběla rodina – i z praktických důvodů. Chcete odjet na dovolenou, ale nemůžete, protože někdo se musí starat o zvířata. Pomáhal mi například můj bratr, který kvůli tomu ale musel jet 300 kilometrů. Manželka pochází z Opavy, takže má také rodinu daleko. Jinak je to tu super, jsem tady spokojený.

Potýkáte se tu s nějakými překážkami?

Samozřejmě. Například vlci jsou pro nás jedna velká překážka, ale vlastně nevím, jestli to chci nyní rozebírat. Je to velmi kontroverzní téma. Další překážkou je třeba počasí, jsme více než 450 km nad mořem. Pro krmení drůbeže bychom potřebovali pěstovat sóju v biokvalitě, a to tu nejde. Je tu na ni krátký rok, protože sója potřebuje 100 dnů teplého počasí, aby dozrála. A zde je konec září už chladný. Krmné směsi pro drůbež musíme dokupovat. Na druhou stranu to sem prostě patří, jsme v podhůří a já si nedokážu představit, že bych bydlel někde na rovině… To by mě nebavilo.

Jak jste se z Chomutova ocitnul na Broumovsku?

Celé to začalo nenápadně. Můj bratr začal podobným způsobem hospodařit v Chomutově, tou dobou už jsem studoval střední zemědělskou školu. Jsme tři bratři a vždycky nás zemědělství bavilo, všichni tři máme vystudované zemědělství. Když jsem dokončoval vysokou zemědělskou školu, trochu jsem nevěděl, kam se vrtnout. Myslel jsem si, že pojedu do Austrálie. Vyřizoval jsem si všechny potřebné věci, když přišel můj bratr, že ví o místě, které by se dalo pronajmout a začít hospodařit. Jeli jsme se sem tedy podívat a já jsem zjistil, že už jsem tu byl před rokem na čundru. Skončili jsme tehdy ve Vernéřovicích s kamarády v hospodě. Dodnes vím, kdo nám tam točil pivo. Dokonce jsme viděli padat meteorit, což považuji za takové znamení. Šel jsem i přes naše dnešní pozemky okolo tehdy rozpadlého statku. No a po roce jsem se tu ocitl znovu. Statek byl úplně zchátralý, vytrhané kabely, bylo to v exekuci, pozemky nebyly obhospodařované… Podařilo se mi přesvědčit bývalou paní starostku, která mi pomohla, aby mi pozemky vůbec pronajali.

Jaké byly začátky a jak se rozrostlo vaše podnikání?

Koupil jsem na začátek asi 50 krav a jeden traktor. Bratr mi jezdil pomáhat v sezóně i se svými zaměstnanci dělat sena. Jinak jsem se celoročně staral o dobytek a obhospodařoval asi 200 hektarů. Dneska jich máme 410 a 270 kusů dobytka. Zpočátku jsme nakupovali hlavně techniku a investovali do pozemků. Tehdy to šlo, projevovalo se, že zde v Sudetech lidé neměli vypěstovaný vztah k půdě. Většina jich sem přišla po válce, kdy už vznikala družstva a vlastně žádnou půdu neměli. Byl to rozdíl oproti kolegům, kteří hospodaří v krajích, kde zůstaly rodiny, jimž půda patřila. Dnes už koupit pozemky téměř nejde. V současnosti se totiž do pozemků namontovali lidé, kteří nevědí, co s penězi a dávají je do pozemků. Následně na nich však nehospodaří, mají v nich jen uložené peníze. Díky tomu se vyšponovala cena pozemků do té míry, že mladí lidé, kteří by se třeba zemědělství chtěli věnovat, nemají šanci.

V roce 2011 jsme se dohodli s manželkou, že začneme sami zpracovávat naše maso a vybudovali jsme jatka. Zkušební provoz jsme spustili v roce 2012. Ve chvíli, kdy jsme začali maso prodávat, objevila se poptávka zákazníků i na další druhy masa. Nejsme tu jediní – pomáháme lidem, kteří si chtějí něco podobného vybudovat. Porážíme také maso pro firmu Biomasíčko, která je z Krkonoš a vozí ho do Prahy. Konkurence v hovězím tedy je, ale my se odlišujeme právě tím, že nabízíme také vepřové a drůbež. Máme asi 150 prasat mangalic. Děláme z nich třeba Mazánka, jenž získal dvakrát po sobě ocenění Regionální potravina. Na to jsme hrdí. Ročně máme zhruba 1000 kusů drůbeže v biokvalitě. Myslím, že i díky širokému sortimentu za námi zákazníci jezdí. Sortiment také doplňujeme nabídkou mléčných výrobků z Ovčí farmy Menčíkových ze Šonova.

Čeho prodáváte nejvíce?

Hovězího se prodá opravdu hodně, neboť se na něj změnil pohled. Dříve se chovaly krávy hlavně na mléko, prodávalo se maso ze starších kusů a nenechávalo se vyzrát. Chuť tedy nebyla nic moc, maso bývalo tuhé. Dnes už se prodává maso vyzrálé, či stařené, maso je křehčí a chutné. Naším cílem také bylo nestresovat zbytečně zvířata, přičemž největším stresem je pro zvířata přeprava. Dokonce i cizí zvířata u nás necháváme den odpočinout ve stáji. Stres byl tedy jedním z důvodů, proč máme vlastní porážku a máme dohled nad tím, jak se lidé ke zvířatům při tom chovají. Není to pro nás kus za kusem, pořád je to pro nás jednotlivé zvíře.

Řekl byste, že tajemství vašeho úspěchu je právě v tom, co zde popisujete? Že se jedná o osobní přístup?

Snad ano, ale to by měl asi zhodnotit někdo jiný… Možná hraje roli i to, že k nám může každý kdykoli přijít se podívat, naše brány jsou pořád otevřené. Myslím, že lidé se k nám vrací také kvůli našemu sortimentu. Do uzenin používáme koření v biokvalitě a vůbec nepoužíváme lepek a rychlosoli, i když jsou v ekologickém zemědělství povolené. Podle mého názoru mají rychlosoli vliv na kloubní problémy, kterých je dnes spoustu. Rychlosoli totiž pomáhají rozkládat kolagen, maso se rozpustí během jednoho dne, v normální soli to trvá týden. Řekl bych, že i to lidé oceňují. Když máte dobré maso, nemusíte to dohánět různými přípravky.

Jak vzniklo vaše motto „Jen vůl nejí hovězí“?

Trávím hodně času v traktoru, jezdím si tam sám… (smích). Jednoho dne mě to napadlo. Studoval jsem ve škole marketing a vím, že reklama musí trochu šokovat. Myslím, že to docela funguje, i když v začátku chodili sem tam lidé, které to uráželo. Musíme to brát všechno s nadhledem, nechci se brát úplně vážně.

Vidíte budoucnost zemědělství ve způsobu, kterým to děláte vy? Dnes často narážíme na heslo „najdi si svého farmáře“. Myslíte, že se v současném globalizovaném světě vrátíme k lokální produkci?

Najdi svého farmáře jsou dokonce webové stránky. Doporučil bych vám film 10 miliard na talíři, který je o rozdílech mezi ekologickým zemědělstvím a tím konvenčním. Je to velmi zajímavé. Ekologické zemědělství bude muset uživit planetu, nebude jiný způsob. Naši předci to dělali v podstatě stejně, jen my máme díky šlechtění mnohem odolnější plemena a výnosnější plodiny. Trochu mě mrzí, že se brojí proti dobytku v souvislosti se skleníkovým efektem, nebo třeba spotřebou vody, je to zavádějící. Nesmíme zapomínat na to, že dobytek nám všechno vrací v hnojivu. Přitom zdroje na výrobu umělých hnojiv dojdou do roku 2040, což je mimochodem údaj, který jsem se dozvěděl právě z filmu 10 miliard na talíři. Dobytek a hnůj je pro nás takové zlato!

Pokračujete ještě do celostátního kola soutěže Živnostník roku 2022. Jak to vidíte?

Ano, postupujeme dál, ale nemyslím si, že bychom se nějak umístili. Tam bude konkurence větší. Čtu si příběhy ostatních a je spoustu lidí, kteří mají opravdu zajímavé příběhy. Nic tedy neočekávám.

Budeme Vám držet palce!

Děkuji (smích).