Ženy musejí přijmout, že jsou krásné
Pondělí, 7. listopadu 2022
Před rokem a půl začaly Lenka Hlaváčková a Ivana Hanušová pod značkou LAIVA oblékat ženy do sukní z afrického brokátu z Veby. Jejich hlavní motivací bylo ukázat světu, jaké krásné látky se vyrábějí na Broumovsku a podpořit hrdost regionu. Obléknout je navíc vyžaduje jistou odvahu, ženy se v nich okamžitě stávají středem pozornosti. Na konci října se Laiva zúčastnila první módní přehlídky v Ostravě.
Laiva se zúčastnila módní přehlídky Fashion Storm. O co šlo?
Ivana: Byl to třetí ročník módní přehlídky Fashion Storm v Ostravě. Primárně jde o módní přehlídku určenou tvůrcům moravsko-slezského regionu. Vždy na ni pozvou hostujícího návrháře odjinud. Oslovili nás, abychom se zúčastnily.
Bylo to poprvé, co jste předváděly Laivu na módní přehlídce?
Ivana: Ano.
Jaké to bylo?
Lenka: Do poslední chvíle to byla dřina.
Ivana: Lenka celou dobu říkala, že to bude dobré. Já jsem o některých modelech pochybovala, ale nakonec byly dobré všechny. Jde o to, že když tvořím, mám nějakou představu a když věc dodělám, bývám často zklamaná.
Lenka: Ano, splnit Ivaniny představy je náročné, někdy téměř nemožné… (smích).
Kolik modelů jste představily?
Ivana: Celkem 13.
A jaké jste měly modelky?
Ivana: Přivezly jsme si s sebou čtyři naše modelky z Broumova, plus Lenku. Ostatní modelky pak byly agenturní.
Lenka: Mít vlastní modelky byla naše inovace. Takovou srandičku tam nikdo nezkoušel, všichni využívají profesionální modelky. Na přehlídce jsme z nich vytvořily namíchanou skupinu. Chtěly jsme ukázat, že naše sukně sluší mnohem většímu spektru žen než jen kategorii 90-60-90 a do 20 let. Vzaly jsme tedy sebou dámy z regionu ve věkovém rozmezí 20 až 60 let a velikostech S-XL.
Jak na to publikum reagovalo?
Ivana: Lidé byli nadšení. Když šla Hana Netíková, dokonce se zvedali ze židlí. Lidé jí tleskali, a to se nestávalo často. Byla úžasně sebevědomá.
Lenka: Byli nadšení, protože to vůbec nečekali. Byl v tom moment překvapení, Laiva šla jako pátá v pořadí, takže předtím se na pódiu pořád opakovaly ty samé modelky. Najednou vyšla Hana a všichni koukali, co že se to děje. Myslíme, že se to povedlo.
Jaké modely jste na přehlídce představily?
Ivana: Měly jsme sebou slavnostní modely – dlouhé sukně, a pak takové kratší, městské, které jdou zkombinovat s rolákem, batohem… Snažily jsme se ukázat, že naše sukně jsou sice barevně výraznější, ale je možné nosit je každodenně, zvlášť v kombinaci s jednobarevným oblečením. I když ne všechny, samozřejmě.
Lenka: Napadlo nás propojit sukně s Beatou Horenovou a její tvorbou bbags. Naše modely jsme tedy na molu doplnily o její kabelky a batohy. Tím se to celé posunulo zase o kousek dál. Ani jsme to nečekaly, bylo to hodně hezké.
Jaké bylo na přehlídce vlastně publikum?
Ivana: Víme, že tam byly bývalé modelky, nějaké herečky, běžná veřejnost… Zřejmě tam chodí okukovat i nějací tvůrci. Určitě tam byli i lidé z módního průmyslu, módní policie, stylisti…
Co vám účast na takové přehlídce přinese? Máte už nějakou zpětnou vazbu?
Lenka: Myslím, že každému to může přinést něco jiného. My jsme s Ivanou dost rozdílné. Mě to obrovsky inspirovalo k tomu, že bychom tady na Broumovsku také měli mít nějakou módní show… A bylo pro mě zážitkem zprostředkovat ženám pocit, že jsou královnou na molu. Vlastně mě hodně zajímají pocity, co to vyvolává ve mně a v nás ženách obecně.
Ivana: Pro mě bylo obrovskou zkušeností koukat se na ostatní návrháře, jak to dělají, jak jsou profesionální. Viděly jsme různé vychytávky, triky… Na to jsem se vážně těšila. Na rozdíl od Lenky mě zajímají technické záležitosti – jak se to udělá, jaké zpracovávají materiály…
Rozdílnost může být přínosná, možná, že bez ní byste Laivu nikdy nevytvořily…
Ivana: Máme mezi sebou třecí plochy. Občas si říkám, proč ta Lenka žije jen ve snech… (smích). A ona mi zase říká, o to se nestarej, to je jen takový detail…
Lenka: Pro mě jsou prostě důležité vztahy, pocity a takové to propojení s lidmi… Proto jsem si představila, jak taková relativně malá událost může ženám vylepšit život a jaký to pro naše modelky byl zážitek. Jak jim to mohlo dodat sebevědomí, vykročit z komfortní zóny a přijmout fakt, že jsou krásné.
A přijaly to?
Ivana: Myslím, že když slyšely obrovský aplaus, který patřil jim, muselo je to nadchnout. I pro mě to byl obrovsky emotivní zážitek.
Lenka: Byla jsem na ně velice pyšná.
Jak Ostrava reagovala na vzorované africké látky?
Ivana: Materiál se jim líbil – je barevný, vzorovaný, neobvyklý, lesklý… Vůči ostatním materiálům určitě vyčníval, materiály ostatních návrhářů byly jednoduché – šedé, bílé, světlé, pastelové barvy. Nic zářivého, jako je brokát z Veby, tam nebylo.
Lenka: Prostě vyčnívá z řady. I já osobně se v něm cítím jinak, trochu jako královna na pódiu… (smích). Člověk se v něm neschová a musí být připraven, že je středem pozornosti a sukně ho podrží. Kdo není rád středem pozornosti, pro toho brokát není.
Pojďme se vrátit na začátek. Proč jste vlastně začaly šít sukně z broumovského brokátu?
Ivana: Potkaly jsme se s Lenkou po letech na józe. Jsme totiž spolužačky z vysoké z Technické univerzity v Liberci, studovaly jsme textilní fakultu. Začaly jsme spolu chodit na kafe, tam to vzniklo. Vyprávěla jsem Lence o nádherných materiálech z Veby, které jsou ale tak tuhé, že z nich jdou šít pouze korzety. Naše kamarádka tehdy chtěla ušít korzet, přinesla jsem tedy nějaké střihy a látky. Koukaly jsme, co by z nich šlo vymyslet, když je to tak tuhé a Lenka si vymyslela sukni.
Lenka: Já jsem hlavně chtěla, aby látky viděli i ostatní lidé. Říkala jsem si, tak tohle vzniká v Broumově a my o tom vůbec nevíme. Měla jsem pocit, že by lidé z Broumova měli být pyšní na to, že tu Vebu máme. Trochu posílit patriotismus regionu. Vnímat, že jde o jednu z mála fabrik v Evropě, která takové látky umí vyrobit a je tady u nás.
Ty jsi to, Ivano, měla podobně?
Ivana: Ano. Zrovna ve výrobě jely tak nádherné látky, mohla jsem na nich oči nechat. Říkala jsem si, že by z nich byly nádherné sukně. Takové vzory už se snad ani neopakovaly.
Lenka: A zrovna do toho přišel covid, všechno utichlo, byla to taková mizérie. Rozhodly jsme se, že šití sukní spustíme, abychom se z toho všeho trochu pozvedly.
Začaly jste tedy nabízet sukně?
Lenka: Na začátku jsme měly 6 sukní, 4 pásky a materiál asi na 21 sukní. Víc toho nebylo. Trochu jsme to nafoukly a okamžitě se to rozjelo. Zpětně bychom rády poděkovaly broumovským ženám, že nás podržely…
Víte, kolik sukní jste už ušily od těch prvních šesti?
Lenka: Existujeme rok a půl a brzy ušijeme pětistou sukni. Pořád je to o osobním kontaktu.
Chtěly byste, aby to bylo jinak? Větší prodeje, méně osobního přístupu…
Ivana: Úplně bych se do toho netlačila. Někteří lidé se nám snaží pomáhat, abychom se rozšířily, abychom rostly. Otázkou však je, jestli to vlastně chceme. Je to také o materiálech – pořád šijeme z nevyužitých odstřižků z výroby. U každého kusu musím přemýšlet, kolik sukní se na látku vejde a velmi pečlivě stříhat. Máme omezený objem látek. Nerada bych to dávala z ruky.
Lenka: Díky tomu je také každá sukně specifická a máme téměř nulové reklamace. Za celou dobu se nám vrátily dvě sukně. Každý si vybere sukni přesně podle sebe – látku, délku, míry… Ve chvíli, kdy budeme produkt unifikovat, půjdeme nutně do dalších procesů.
Pojďme se vrátit k pocitům. Jaký máte pocit, když někde náhodou zahlédnete ženu oblečenou do Laivy?
Ivana: Některým ženám to velice sluší a některé sukně jsou opravdu pěkné, ale já nemusím být ve shodě s jednotlivým výběrem vzorovaného dezénu či zvoleného střihu. Dřív jsem například vybírala dezény podle sebe, ale pak jsem zjistila, že ostatním se líbí i takové, které bych nikdy nevybrala. Začala jsem tedy nabídku rozšiřovat. Měly jsme například látku, kterou jsme pojmenovaly “pohřební”. Když se z ní ušila sukně, byla nádherná a každý ji chtěl.
Lenka: Obecně si pocity nevztahuji na sebe, že bych si říkala „to je moje práce“ a posilovala si tím ego. Uspokojuje mě, že ženy skrze Laivu objevují svoje siluety, přiznávají pas a osobitý půvab. Tradičně střižená sukně pas definuje, a to vyžaduje sebepřijetí a odvahu.
Ivana: Ani já v tom nemám ego, když vidím nějakou ženu v Laivě. Nejvíc vnímám materiál a říkám si, to je Veba. Prostě kopu za Vebu.
.jpg)
