„A já bych pořád něco vymýšlela,“ říká nezdolná seniorka Eva Flousková

Petra Kultová, Jentl Hadašová, foto PK a archiv E. Flouskové Úterý, 16. září 2025

Sdílet na:

Eva Flousková (85 let, Broumov) srší energií a vzpomínkami, ale neohlíží se jen do minulosti. Je aktivní předsedkyní Českého svazu žen náchodského okresu a členkou ústředí Českého svazu žen v Praze. Kromě toho působí v revizní komisi Krajské rady seniorů. Do covidu organizovala každoročně řadu vzdělávacích akcí, baví ji tvořit rukama, nebojí se dalekých cest a energii jí dodávají rozhovory s lidmi, kteří mají co říct.   

Rukodělné práce paní Evu baví. V Křinicích založily seniorky tvořivý spolek.

Paní Eva se na nás řádně nachystala a kromě pochutin pokryla kuchyňský stůl několika šanony a také zažloutlými výstřižky novin Nový čas z roku 1961. Ve sportovní příloze se na nás z fotografie usmívá mladice Eva, tehdy ještě pod dívčím jménem Ducháčová, členka Slovanu Broumov. Autor textu nás informuje, že jde „o nejmladší předsedkyni sekce v okrese a ač je jí teprve 20 let, dokáže už velmi dobře řídit sekci sportovní gymnastiky…  Sama aktivně cvičí a na okresní konferenci ČSTV, byla zvolena členkou okresního výboru ČSTV“. Druhý článek vznikl o rok později a zachycuje Evu po boku české olympijské legendy Evy Bosákové. Setkaly se v Lipsku během mistrovství Evropy žen ve sportovní gymnastice, kam Eva vyjela na zkušenou. 

Jak jste se dostala ke gymnastice a trénování? 

Díky gymnáziu. Společně se spolužačkou jsme vždycky „zachraňovaly“ školu na nejrůznějších závodech, ať to byly běžky, kolo, běhy, gymnastika, zkrátka všechno. Později jsem začala trénovat gymnastiku v rámci okresu, tam byly dobré holky, tak jsme každou chvíli pořádaly nějaké závody. Já je pořád cepovala kvůli rukám a ony ze mě měly trochu strach, protože jsem jim pořád říkala ,koukej na ty ruce, jak vypadají ruce‘.

Vdávala jsem se až ve 27, protože jsem neměla dřív čas. Furt jsem lítala někde po závodech.

Gymnastice jsem se věnovala asi až do doby, než jsem přišla do jiného stavu ve 27 letech. Tehdy jsem měla jít dělat rozhodčí první třídy na školení. No, kdo ví, kde bych pak skončila… Vdávala jsem se až v 27, protože jsem neměla dřív čas. Furt jsem lítala někde po závodech. V té době jsem dělala v Náchodě v bance, a tím pádem jsem ráno v sedm hodin fik k autobusu a v pět odpoledne domů převléknout se a hurá do tělocvičny. Vypomáhala jsem tam také jako učitelka. Tehdy to bylo zadarmo, dnes se za to platí slušné peníze.

Narodili se mi dva kluci. Po první mateřské jsem přešla na výbor, na finanční oddělení a po druhé mateřské mě znovu na výbor nevzali. Tak jsem přešla do jednoho podniku, ale tam jsem byla jen chvilku, protože můj mladší syn byl stále nemocný. Tehdy jsem začala pomáhat ve školní jídelně s administrativou. Hospodářka, co tam pracovala, pak odešla a mě přijali na její místo. To byl myslím rok 1977. A tam jsem pracovala až do důchodu. Měla jsem na starosti broumovský internát, který se nacházel tam, co je dnes odbor dopravy. Ten patřil ke střednímu odbornému učilišti, stejně jako jídelna. A já měla na starosti provoz těchto tří budov. Když se někde něco rozbilo, tak hned telefon a už se to řešilo. Mě to hrozně bavilo.

Pocházíte z Broumova?

Ne, já jsem hradečačka. Do Broumova jsem se přistěhovala v pětačtyřicátém. 

Proč právě Broumov? 

Můj otec pochází z Bělýho, to je tady na Machovsku. Měli jsme příbuzné v Hradci, můj otec vystudoval stavební průmyslovou školu a podílel se na výstavbě letiště v Chrudimi. Tam se potkal s maminkou. On měl jinak na starosti silnice a jezdil po celém okrese Broumovsko. Když to zrušili, šel tatínek dělat vedoucího stavebního odboru tady na okrese, takže jsme se sem přistěhovali za jeho prací. 

Hlavně náměstí žilo, byly tam obchody a teď mi připadá mrtvé. 

Jaký byl Broumov v době vašeho mládí? Na co si vzpomínáte?

Že tady bylo hezky.

Jak to tu vypadalo?

Naše ulice (Provaznická, pozn. red.) už byla postavená celá, ale paneláky tady ještě nestály. Místo nich tu byly pole a kopce. V místech, kde dnes bydlí zubař, jsme jezdili na sáňkách a blbli s klukama. My jsme si to tady jako děti užívaly. 

Hlavně náměstí žilo, byly tam obchody a teď mi připadá mrtvé. No a koupaliště tady bylo směrem na Křinice, tam jsem se taky rádi chodívali. 

A jste tu teď spokojená?

No tak, spokojená. Já furt někde lítám. Jezdím co dva měsíce do Hradce na Krajskou radu seniorů. Řešíme tam různé akce, výlety, soutěže. Já jsem u zdravotně postižených seniorů, kde jsem bývala i ve výboru. A já bych pro ně pořád něco vymýšlela.

Zároveň jsem v Českém svazu žen a je pravda, že ty holky jsou už také většinou mezi seniorkami. Za Krajskou radu připravujeme různé výlety, nedávno jsme byly na Čapím hnízdě a rády bychom v prosinci znovu vyjely do Prahy do divadla. 

Organizování akcí je Vaše parketa. Dokazují to i naplněné šanony, které jste nám přinesla. Můžeme do nich spolu nahlédnout? 

Tady byla taková řada zajímavých lidí, to byste nevěřili. Vždy jsme z pražského ústředí dostali zadané téma přednášek a mým úkolem bylo sehnat si hosta. Například v roce 2006 přijela na mé pozvání do Hronova přednášet o ženách v politice Jana Hybášková, tehdy ještě jako poslankyně Evropského parlamentu. Když přijela, požádala jsem ji, ať se řečem o politice vyhne a raději nám poví, jak jako žena žije. Věděla jsem, že dětství strávila v Alžírsku, byla také velvyslankyně v Kuvajtu. A vyprávěla nám, jak v takových zemích vypadá život v rodinách. To nás zajímalo. 

Takovéhle přednášky a akce jsem organizovala 20 let až do covidu. A témat byla spousta, například násilí páchané na ženách, zdravá a sebevědomá žena pro každý den nebo paměť a věk, jak se vypořádat se stresem a další podobné. Byla tu třeba Tereza Engelová, zahraniční zpravodajka České televize, dále Liliana Malkina herečka, kterou všichni znají jako Koljovu babičku nebo Václav Šmíd, ten byl gastronomickým konzultantem pro film Obsluhoval jsem anglického krále a navštívil nás třeba i Milan Schirlo, odborník na tradiční čínskou medicínu, který se přesně den před svou přednášku u nás vrátil z Číny nebo jsme tu měli Tomáše Magnuska. Tipy a kontakty na zajímavé osobnosti, které tu pak usedly v Křesle pro hosta, jsem získala často přes ústředí nebo díky výjezdům po celé republice. 

Setkání kromě besedy s hostem zahrnovalo také celodenní občerstvení a kulturní program. Začínali jsme ve Velké Vsi, ale brzy jsme se tam nevešli, tak jsme se přesunuli k nám na internát, později do Hronova a Hynčic.

Říkala jste, že akce skončily s covidem, nemáte chuť je obnovit? 

To je těžké, mnoho členek ubylo nebo jsou v pokročilém věku a je pro ně komplikované někam dojet. Občas se objeví někdo z mladší generace, ale Svaz žen mladé ženy už netáhne, ty už mají jiný elán. 

Co do Svazu přivedlo vás? 

Vstoupila jsem do něj v roce 1975 tady v Broumově. Byla tu velká organizace, asi 400 členek. Pro mě to byl tehdy život. Dodnes působím jako členka ústředního shromáždění Českého svazu žen. 

Svaz žen je však aktivní stále. My máme například skvělou spolupráci s Polskem. Byla jsem v roce 2014 ve Varšavě, když se tam slavilo 100 let od založení Ligy polských žen. Uspořádali velké mezinárodní zasedání, kterého se zúčastnily zástupkyně ženských organizací z mnoha států. A já jsem se najednou začala potit, aby po mě nechtěli nějaký proslov, tak jsem honem začala něco sepisovat, ale naštěstí naši organizaci uvedli jako skvělého partnera, se kterým je dobrá komunikace a já jsem řečnit nemusela. 

Ale když se mě zeptáte, na co jsem nejvíc hrdá, tak na své šikovné syny. 

Měla jste v životě nějaké zlomové období? 

Těžké období jsme prožívala po smrti muže a pak jsem začala hodně cestovat. Mám tu kamarádku, o dva roky starší, která pořád pročítá nejrůznější nabídky cestovek. Pak za mnou vždycky s něčím přijde a povídá: Hele, co říkáš… 

Jezdívaly jsme spolu hlavně „dál“, protože dřív to tolik nestálo. První byla samozřejmě Kuba, pak Yucatán v Mexiku a taky New York a Washington. A když to vezmu z druhé strany, tak Egypt, Jordánsko,Thajsko a teď nedávno Omán, to bylo úžasné. Cestování mi hodně dalo. Poznala jsem na cestách řadu lidí, s nimiž jsem mohla sdílet své zážitky. 

Co je pro vás v současnosti v životě důležité? 

Starám se o svoji 94letou kamarádku Hedviku, která bydlí tady ve Velké Vsi a pak mám druhou kamarádku Volyňskou Češku.

Chybí vám něco v Broumově? 

Byla bych ráda, kdyby tady bylo víc obchodů s oblečením, aby ženy nemusely jezdit nakupovat do Polska. A taky by se mi líbilo, kdyby se na náměstí konalo víc jarmarků. Hlavně starší ženy, které třeba chodí o holi, si těžko někam zajedou za hranice. Přijel mě navštívit kamarád z Austrálie a chtěl si tady koupit košili, ale neměl kde… 

Vy máte v Křinicích rukodělný spolek, léta jste si říkaly Slunečnice. Jak spolek vznikl a kolik se vás schází?

Spolek funguje dlouhé roky. Já tam chodím určitě 15 let. Teď nás tam chodí asi 10, dokonce máme dvě nové členky. Chtělo by to ale nějakou vzpruhu. Já jsem třeba nabízela ostatním holkám, že bych je naučila na rámu pro ruční tkaní.

Co baví vaše členky tvořit? 

Každá z nás je šikovná na něco jiného. Dana vyrábí překrásné věci hlavně z proutí, různé košíky nebo teď udělala nádhernou portmonku. Je neuvěřitelně šikovná. Marika zase umí různě zdobené květiny. Já jsem dělala z pedigu nebo tkaní. Kromě toho chodím do Ulity na keramiku.  

Kde berete inspiraci k tvoření?

Třeba tuhle keramickou misku jsem dělala z nudy. To jen tak posloucháš hovory kolem a rukama děláš jenom čáry máry, víš. 

Prozraďte nám na závěr, kde berete v životě energii? 

To mám asi v sobě. A ráda se setkávám s lidmi, kteří mě dokáží obohatit.

Video k rozhovoru naleznete na našem YouTube kanálu ZDE.

Rozhovor vznikl v rámci projektu "Příběhy přehlížených lidí na česko-polské hranici" podpořeném Journalismfund Europe ve výzvě Pluralistic Media for Democracy.