„Myslím, že zase tak špatné to tady není,“ říká Libuše Osobová z Meziměstí
Miluje svou zahradu a květiny. Je aktivní ženou v domácnosti. Už téměř šedesát let žije na Broumovsku, kde také vychovala své tři děti. S paní Libuší Osobovou jsme si povídaly během slunného červencového dopoledne před obchodním střediskem v Meziměstí.
.jpg)
"Kytičky, to je moje radost." Libuše Osobová
Jak dlouho žijete v Meziměstí?
Od roku 1968. O měsíc dříve, než k nám vstoupila legendární vojska. Už jsem byla v jiném stavu, dostali jsme tady byt od Strojtexu.
Ve Strojtexu jste pracovali?
Ano, manžel tam pracoval celý život a já až do důchodu, který mi vnutili o nějaký ten půlrok dřív. Většinou jsem dělala administrativu, manžel u soustruhu a montáže.
Vždycky jsem toužila jít za teplem. To se mi nesplnilo, ale zvykla jsem si.
A jak jste se tedy dostali do Meziměstí?
Manžel pochází z Ruprechtic a byl tam na vojně. Tehdy za komunistů jsme hned dostali byt. Kdo pracoval, tak měl nárok na všechno. Teď jsou ty hypotéky…
Nechtěla jsem si tady zvyknout – pocházím od rakouských hranic, ale tam nebyla žádná práce, takže nepřipadalo v úvahu, že bychom tam zůstali. Vždycky jsem toužila jít trošku někam za teplem. A to se mi teda nesplnilo. Ale zvykla jsem si. Jak říká dcera, zlaté Meziměstí.
Jak se vám tady žije z hlediska sousedství nebo dostupnosti služeb a zdravotní péče?
Mám fajn sousedy. I když ti, co se přistěhují, tak už ani nevím, jak se jmenují, protože se třeba ani nepředstaví. Nebo jméno řeknou, ale to je všechno.
Služby jsou v pohodě, všechno tady funguje. Z obchodů je nejdražší Coop, takže se stejně jezdí do Penny nebo do Lidlu.
Zubaře tady nemáme, musíme až do České Skalice, když se něco děje. Ale to je všude, to není jenom tady. Jinak doktory moc nepotřebujeme. Manžel má specialistu, tak jezdí do Chocně.
Na co ráda vzpomínáte?
Na léta s dětmi. Jinak máme zahradu, ale teď tam opravují chodník, tak musíme chodit pěšinou přes les, takže mám pořád klíšťata.
Je ve vašem životě něco, na co jste hrdá?
Mám tři děti a vždycky jsem si říkala, že je mám dobře vychované. V práci jsem nikdy neměla žádné velké ambice. Vždycky jsem dělala spíš na nižších pozicích, i když mám maturitu, ale ne v oboru. To se ještě tenkrát nenosilo.
Co vám dělá během dne radost?
Kytičky, to je moje radost. Stavte se, natrhám vám kytičku. A zahrada… Teď zavářím, trhám rybíz, maliny… Ještě budou višně, což je vzácnost. Broskve, třešně a všechno ostatní nám zmrzlo.
Jinak jsem žena v domácnosti, peru, žehlím, vařím. Manžel může být spokojen, ale protože je to Osoba, tak spokojen není. (smích)
Nelíbí se mi ale svět. To, co se děje venku. Moc válek, moc všeho… Všude jsou mrtvé děti, zatímco tady žádné děti. Málo se jich tu rodí. Nevím, jak bude vypadat budoucnost.
Broumovsku bych přála, aby už se dodělal obchvat přes Náchod.
Scházíte se s někým dalším ve svém věku?
Jedna kamarádka se mi odstěhovala, druhá taky. A s ostatními už se málo vídáme, i ze zdravotních důvodů. Nové kamarády už nehledám, spíš ten klid. A řekli byste – na zahrádce, tam je tak krásně a klid, ale taky jenom někdy, protože každý má sekačku… (smích)
Je něco, co byste přála Broumovsku?
Aby už se dodělal obchvat přes Náchod. Když vyjedete dneska do Náchoda, tak to jsou třikrát světla… V polických zatáčkách udělali zábrany, ale to dřevo, co by tam mělo spadnout, to nevytěží, to tam všechno zůstává. To jsou takové drobnosti, které mi vadí. Nebo třeba co je platné, když všechny paneláky vypadají hezky a pak je třeba rozbitý domeček před školou. A další příklad: zasadí tady keře a stříhají je, když kvetou. Už vloni jsem jim říkala, že to mají dělat až po odkvětu, ale ne. A ještě teď udělali takovou zvláštní úpravu těch keřů… Odborníci. (smích) Ale jinak si myslím, že to zase tak špatné není.
Rozhovor vznikl v rámci projektu "Příběhy přehlížených lidí na česko-polské hranici" podpořeném Journalismfund Europe ve výzvě Pluralistic Media for Democracy.
.jpg)