„Nebuďte smutní, buďte happy,“ vzkazuje Broumovákům Jaroslav Joudal

Text a foto: Nikol Trnovcová, Hana Valentová Úterý, 9. prosince 2025

Sdílet na:

Procestoval svět, ale tady je doma. Jaroslava Joudala, broumovského rodáka a znalce kamenů, potkáváme na naučné stezce lomu Rožmitál. Když se dá do vyprávění, otevírá se před námi pozoruhodný příběh.

„Já jsem tady doma,“ říká pan Joudal. „Tohle je moje rodná díra. To není hrouda, to je díra obklopená horami – Soví hory, Hvězdecké pohoří, Ostaš, vzadu Teplické skály, Adršpašské skály a Javoří hory.“ 

V „rodné díře“ ale pan Joudal – původní profesí provozní zámečník a později číšník – nezůstal celý život. „Neviděl jsem tady budoucnost, a tak mě napadlo odsud odjet,“ vysvětluje svoji motivaci k emigraci z Československa. „Když dnes někdo křičí, že tu není demokracie, tak já říkám: Pokud nadáváte, že je tady špatně, tak se seberte a jeďte jinam. Nikdo vás tu nedrží.“

Sám procestoval skoro celý svět. „Žil jsem všude možně. V Severní Americe, ve Švédsku, v Irsku, v Německu, v Holandsku. Na Islandu – ten je nádherný.“ Ve světě se potkával i s mnoha krajany, často za kuriózních okolností. „Jednou jsem jel s přáteli do San Francisca a na jednom vyhlídkovém místě jsem řekl: ‚Tady už asi žádné Čechy nepotkáme.‘ A vedle stál pán se ženou a odpověděl mi: ‚Aby ses nedivil, já jsem z Hronova.‘“

Po letech na cestách se pan Joudal nakonec vrátil zpátky do Broumova. Krajina, do které se vracel, se za ty desítky let výrazně změnila. Právě stojíme na cestě, která kdysi vůbec neexistovala. Pan Joudal utrhne do ruky svazek vratiče a ukazuje na okolní terén: „Tady byl veliký kopec. Za třicet let ho úplně rozebrali.“

Změny se netýkají jen krajiny, ale i města: „Hrozně tady přibývá turistů. Ale je zavřeno kdeco.“ Rád vzpomíná i na dobu, kdy „jsme byli ještě mladý a hezký“. Například u rybníka Šlégr bývala za jeho mladých let rekreační oblast. „Bývalo tam plno lidí, stany… A jezdil tam i herec Karel Effa.“  

V lomu Rožmitál není pan Joudal na procházce jen tak náhodou. „Lom je moje srdcovka,“ říká bez zaváhání. „Právě tady jsem našel baryt. Když ho v Jablonci viděli na výstavě, byli z něj úplně unešení. Na Broumovsku se zase nachází goethit. Já mám snad největší goethit na světě. Je to takový balvan z nemagnetického železa.“

O kameny se pan Joudal zajímal odmalička. A vášeň mu vydržela dodnes. „Jezdím do Polska, do Szklary, tam je chryzopras zelený. Karel IV. ho měl hrozně rád. Je to chalcedon, nejdražší, krásně zelený a průsvitný, z něho se dělají šperky. Pak je tu ještě karneol, například na Božanově, krásně se sbírá. U Jičína už je ale vybraný. Z Jizerky mám modré safíry, ale tam už sbírat nesmíte, je to zakázané.“

Při vyprávění má pan Joudal stále úsměv na rtech, optimismus je mu vlastní. „Jsem rád, že jsem na světě. Je nás tady asi osm miliard vyvolených a já jsem rád, že jsem se tady vyskytl.“ Když se zamýšlí nad tím, kde se jeho pozitivní přístup k životu vzal, vzpomene si na jednu knihu z dětství. „Její hlavní postava měla ráda veselý, šťastný a radostný život. A to byl můj vzor. Maminka z toho tedy byla spíše nešťastná,“ dodává. 

A co by vzkázal lidem na Broumovsku? 

„Ať nejsou tak smutní, ať jsou happy, i když tady jsou některé problémy. A přál bych si, ať se tady trochu vzpamatuje byznys. Náměstí, obchody, všechno je to prázdné. Tak ať lidé nejsou naivní, a hlavně něco dělají. Nic není zadarmo. Já jsem taky musel v Americe makat.“

Nakonec se pan Joudal znovu rozhlédne po kamenech, které má tolik rád, upraví svazek vratiče v ruce a s úsměvem pokračuje svou cestou po naučné stezce v lomu, který je jeho „srdcovka“.

Podívejte se na video, které jsme s Jaroslavem Joudalem natočili ZDE.

Rozhovor vznikl v rámci projektu „Příběhy přehlížených lidí na česko-polské hranici“ podpořeném Journalismfund Europe ve výzvě Pluralistic Media for Democracy.