Broumovsko je pro mě vyznáním lásky, říká Jakub Gruss

Kateřina Ostradecká, foto Tomáš Valášek Sobota, 4. dubna 2026

Sdílet na:

Doma má přes tři tisíce knih. Miluje literaturu a sám ji i píše. Průvodce broumovského kláštera Jakub Gruss (36), tvořící pod pseudonymem Felix Zöllner, právě připravuje k vydání svůj druhý román a zároveň pilně pracuje na třetí části zamýšlené trilogie.

V pohraničí postrádám postavu taškáře, šibala. Jakub Gruss

Co ti v těchto dnech dělá největší radost?

Jednak počasí, protože už se objevilo sluníčko. A co si budeme nalhávat, zima byla docela dlouhá, zvlášť tady u nás. Mám radost taky z toho, že mi zdraví docela slouží, že mám stále co nového číst a že můžu pracovat na nových věcech.

Na čem teď pracuješ?

Pracuju na dvou věcech. Jednak dokončuju knihu, kterou mám napsanou už čtyři roky. Tu teď připravuju k vydání. Organizuju kvůli tomu i sbírku na Doniu, která odstartovala 1. dubna. Bude to krásné završení asi pětileté životní etapy.

Představíš nám ji trochu blíže?

Dlouho jsem nevěděl, jak ji mám pojmenovat. Měl jsem název Pokus, omyl 3. Ale můj skvělý kamarád, editor Patrik Linhart, který tady byl kdysi dávno na literární rezidenci, mi pomohl vymyslet název Bůh je ti, blbečku, svědkem. Takový veselý, optimistický název. Je to nejenom iniciační román, ale zároveň má i prvky moderního hrdinského eposu, byť je spíš antihrdinský. Zkrátka takový novodobý epos, který pracuje se sny, s tenkou hranicí mezi realitou a snem, s tématy pohraničí, domova, odloučení, návratu domů, vnitřními stíny.

A druhá věc, na které pracuješ?

Je to kniha s názvem Zatoulánci. Ona to je taková volná trilogie. První román byl Drudenheim, druhý je Bůh je ti, blbečku, svědkem a třetí je – zatím pracovně – Zatoulánci. Řeší podobná témata, akorát pojatá jinak – například uchopení niterných traumat, prožitků, jejich zpracování v podvědomí. A zase se to pohybuje na magicko-reálné vlně. Mně tak dlouho v pohraničí chyběla mytologie a takový ten specifický čarovný folklor, až jsem si ho začal utvářet sám.

Pořád si říkám, že pohraničí schází bůh šibal, taškář. Taková ta entita, jak ji známe z Japonska, Skandinávie, indiánských mýtů. Moudrý blázen. Něco podobného se tu snažím vytvořit.

Jak dlouho už na tom pracuješ?

Přibližně půl roku a jsem asi ve čtvrtině knihy. 

Jak vypadá tvůj tvůrčí proces při psaní? Píšeš spíš spontánně, nebo systematicky?

Já mám psaní rozdělené na dvě fáze. První je ta každodenní, kdy píšu knihu prakticky všude, kde chodím. Přemýšlím nad ní, píšu si ji v hlavě. Když si něco přečtu, zkoumám, jak se to ve mně zrcadlí. Hodně čerpám z filozoficko-psychologické a religiózní literatury, dělám si poznámky, sbírám různé historky po hospodách.

Pak je ta druhá, aktivní fáze – když mně doslova „cvakne“ v palici, já sednu k počítači a píšu, píšu, píšu. A najednou jsou čtyři hodiny ráno. Tyto dvě fáze se tak různě střídají, je to proměnlivé.

Myslím si, že zvlášť mezi mladými je velmi mnoho těch, kteří poezii vyhledávají.

Říkal jsi, že píšeš i poezii. Máš pocit, že dnešní doba přeje poezii, nebo je spíš na okraji zájmu?

Poezie je za mne spíš okrajová záležitost, ale myslím, že to jí nikterak neubírá na tom, co pro některé lidi znamená. Myslím, že je to velice důležitý formát a žánr i v tom ohledu, nabízí možnost navázat rozhovor se čtenářem prostřednictvím relativně krátkého textu a může to být velmi intenzivní. A myslím si, že zvlášť mezi mladými je velmi mnoho těch, kteří poezii vyhledávají. Na poezii je potřeba mít náladu.

Vydal jsi už nějakou sbírku poezie, nebo si píšeš jen tak do šuplíku?

Já jsem v prvopočátcích, od nějakých třinácti let, aktivně psal poezii. Básní jsem napsal okolo tří stovek. Ale většinu jsem zlikvidoval. Část mám zálohovanou s tím, že to občas proškrtávám a blbnu si u toho, baví mě to, hraju si s tím. Vydal jsem jednu klasickou knihu poezie, a to Obrácení setníkovo. Což je průřez za posledních osm let.

Které knihy tě nejvíce formovaly jako čtenáře a pisatele?

Když začneme u dětské literatury, tak Vančurův Kubula a Kuba Kubikula, Kája Mařík a rozhodně příběhy o skřítcích Muminech. V dospívání pro mě absolutní ránou do ústředny byla kniha To jsem já, Edáček od takového dost kontroverzního a uhozeného autora Eduarda Limonova. Dalším zlomovým bodem je určitě chilský autor Roberto Bolaño a Argentiňan Jorge Luis Borges, ti mě hodně zasáhli. Osamělý poutník Jacka Kerouaca se mnou prošel v batůžku celou republikou, toho jsem četl několikrát a stále se k němu rád vracím.

Když se podíváme i trochu do Evropy, tak je to určitě kniha Cesta do hlubin noci od Louise Ferdinanda Célina, Pohřební obřad od Jeana Geneta, celá Gdaňská trilogie od Güntera Grasse, Kafkův Proces a Taneční hodiny pro starší a pokročilé od Bohumila Hrabala. To je taková moje srdeční záležitost, prakticky celý Hrabal. Když ještě uteču k Japoncům, které mám rád, tak Šúsaku Endó a Jukio Mišima a jeho Zpověď masky. To je pro mě jedna z nejzásadnějších knih, co jsem kdy četl.

 Literatura je pro mě způsob, jak chápat svět kolem sebe a jak ho prožívat.

Kdybys to měl nějak shrnout, co pro tebe literatura znamená?

Pro mě znamená literatura intimní rozhovor s autorem, s jeho hrdiny, nacítění se na jeho hrdiny, kteří nemusí být nutně sympatičtí ani kladní. Mně stačí, když jsou lidští. Tím mi nastavují zrcadlo – mým pochybám, tomu, jak se chovám, tomu, čemu věřím, co mě trápí. A když dočtu knihu a mám chuť obejmout buď hlavního hrdinu, nebo i jeho autora, a říct mu: „To bude dobré“, pak je to pro mě dobrá kniha. Literatura je pro mě způsob, jak chápat svět kolem sebe a jak ho prožívat. Je to neodmyslitelná součást mého života.

Kolik máš doma knih?

Přes tři tisíce.

Pracuješ jako průvodce v broumovském klášteře. Jak ses k té práci dostal?

Kdysi dávno jsem vystudoval knihárnu v Brně a vždycky jsem měl vztah ke knihám. A protože situace v oboru nebyla úplně snadná, nebylo mnoho volných míst v knihovně a většinou očekávali praxi, kterou člověk nesežene, aniž by byl zaměstnán, tak jsem si říkal, že se porozhlédnu jinde. Jeden můj příbuzný mě doporučil bratru Gereonovi, který mi jednoho dne zavolal, že shání průvodce v Broumově. Pohovor dopadl dobře a s jistými pauzami už tu jsem skoro patnáct let.

Co tě na té práci baví?

Já jsem trochu asociální, takže je to svým způsobem možnost být v nějaké roli a být mezi lidmi, poznávat je a přinášet jim něco hezkého. Velkým benefitem je určitě samotné prostředí památky, její oduševnělost. Člověk tam vidí i příběhy lidí, kteří v té památce žili a vytvářeli ji. To je pro mě velmi důležité.

Máš nějaký oblíbený příběh nebo moment z historie kláštera, který rád sdílíš s návštěvníky?

Velmi rád vyprávím o tom, jak zde byla nalezena kopie Turínského plátna, a také o studentech klášterního gymnázia, třeba panu Ticháčkovi, který se narodil v blízkých Teplicích nad Metují a dotáhl to na velmi slavného operního pěvce.

Ovlivňuje tě prostředí kláštera a Broumovska při psaní?

Rozhodně. Já prakticky ve všech svých knížkách nějakým způsobem reflektuji Broumovsko, akorát nezmiňuju, že je to Broumovsko. Používám fiktivní jména a názvy, protože ono je to trochu ošemetné pracovat s reáliemi. Vždycky si říkám, že mám právo na autorskou licenci.

Když člověk potřebuje tvořit, tak ticho je pro něj nesmírně důležité.

Jakou roli hraje ticho a samota ve tvém životě a tvorbě?

Já jsem docela samotářský člověk. Ne že bych neměl rád lidi, rád se socializuju, občas je pro mě ale socializace náročná. Byť někdy člověk cítí takový ten hlad po společnosti, tak osamění je pro mě docela běžný modus vivendi. Jsem na to zvyklý. Když člověk potřebuje tvořit, tak ticho je pro něj nesmírně důležité. Je pro mě klíčové, abych se opravdu hermeticky uzavřel do svého světa a mohl všechny věci, které jsem nastřádal, zpracovat. Znovu je prožít, sepsat.

Jak bys popsal Broumovsko někomu, kdo tady nikdy nebyl?

Broumovsko pro mě není domov ani místo, kde žiju. Je to spíš vyznání lásky, část mé identity. Místo, ke kterému patřím a kterému patřím já. I když jsem se tu nenarodil, mám tu kořeny a byl jsem sem poslán. Narodil jsem se v Jaroměři, ale protože tu mám babičku, dědečka a další příbuzné, tak jsem sem velmi rád jezdíval už od dětství. Vždycky mě to tady fascinovalo, měl jsem rád město i přírodu okolo.

A jak se ti tu žije teď v dospělosti?

Mám tu víc, než potřebuju. Nejsem náročný člověk, vždycky říkám: na jednu stranu bych se rád choval jako aristokrat, ale na druhou stranu mám občas pocit, že se chovám spíš jako bezdomovec (smích). Mně to tady vyhovuje.

Podívejte se na video, které jsme s Jakube Grussem natočili ZDE.

Jeho knihu na Doniu můžete podpořit ZDE.