Chtěla jsem, aby moje děti na tom byly líp, říká Božena Danihelová
Její rodina přišla na Broumovsko z východního Slovenska v 50. letech v rámci osidlování pohraničí. Pamatuje tedy Broumov, v němž se setkávali nejrůznější příchozí i národnosti. Jako děti si však všichni dobře rozuměli. V 90. letech založila školku s alternativním vzdělávacím programem Začít spolu, o něco později sociální službu, která pomáhá lidem v tíživé situaci. „Do naší školky chodí děti bez rozdílů. Z rodin sociálně slabších i dobře postavených. Chtěla jsem nabídnout jiný přístup k dětem,“ říká Božena Danihelová (74) z Broumova.
.jpeg)
My máme svou národnost a svůj jazyk. Božena Danihelová.
Odkud pocházela vaše rodina?
Moje rodina pochází z východního Slovenska, kde se převážně mluvilo podkarpatštinou a šarištinou. Moje teta, které jsem říkala babičko, byla Polka a strejda byl Rom. Ti zažili už první světovou válku.
Moji rodiče měli dům asi 15 kilometrů od Dukelského průsmyku, kde se odehrály velké boje za druhé světové války. Po druhé světové válce, na začátku 50. let se však rozhodlo, že tam vznikne přehrada a všichni obyvatelé se budou muset odstěhovat pryč. To pro nás bylo nepřijatelné a těžko představitelné. Rodiny tam žily po celé generace, měly tam své kořeny a najednou měly jít pryč. Byla tam cihelna, kamenolom, ze kterých si místní postavili své domy a kam chodili do práce. A starosta byl tak hodnej, nedělal rozdíly. Všichni se znali, byli to starousedlíci.
Kdy přišla vaše rodina na Broumovsko?
To bylo v době osidlování českého pohraničí včetně Broumovska. Moje rodina sem přišla vlastně dvakrát. V roce 1951, když mi byly dva měsíce, šel nejdříve můj táta a my jsme šli za ním. Začal pracovat v Náchodě, ale pak se říkalo, že ze stavby té přehrady sešlo a že se lidi budou moci vrátit domů. Tak jsme jeli zase zpátky na Slovensko. Nějakou dobu jsme tam žili, jenže pak se začalo se stavbou přehrady, to už mně bylo asi šest, sedm roků, a museli jsme se zase přestěhovat do Broumova. Naše rodina s polskými kořeny, nebo spíš náš klan, zůstal celý pohromadě. Moje babička se jmenovala Maria Kiwakovič, ale při zápisu změnili rodině jméno na Kivakovi.
Moje maminka měla celkem třináct dětí, ale nakonec nás zůstalo jen šest, protože hodně dětí umřelo na tyfus, neštovice a záškrt. Já jsem nejmladší.
Naváželi sem různé lidi. Kulaky, politicky nepohodlné lidi, kteří přišli o svůj majetek, to všechno tady bylo.
Takže v Broumově žijete trvale někdy od konce padesátých let?
Ano. Když jsme přišli do Broumova už natrvalo, to byla druhá půlka padesátých let, nastěhovali jsme se do Dělnických domů. Když jsme přišli, měli pro nás nachystaný byt i práci ve fabrice. Nebyli lidi, stroje byly prázdný. Naváželi sem různé lidi. Kulaky, politicky nepohodlné lidi, kteří přišli o svůj majetek, to všechno tady bylo. Takže všichni jsme tu byli nějak „poznamenaní“.
Sice bylo po válce, ale pořád tu bylo hodně Němců, kteří tu zůstali. Maminka, když viděla, že tu jsou Němci, měla hrozný strach. Pamatuju si jednu paní, Němku. Manžela tu už neměla a zůstala tu sama se třemi dcerami. Sama je vychovala. I moje máma se s tím pak smířila, když viděla, že to jsou hodní lidé. Ale i tak nám pořád dávala boty a kabáty, abychom mohli včas utíkat. Tak to měla v hlavě, zažila strach. Nespala a furt jenom brečela. A vždycky potřebovala vědět, kde jsme.
Žádné rozdíly se nedělaly, jestli to byl Rom, Němec nebo Čech. Kluci měli praky a učili nás holky střílet.
Jaká je vaše první silná vzpomínka na Broumov?
Jo, tak to se budete smát... My jsme nevěděli, co to jsou kompoty. To jsme na Slovensku neměli. Tam jsme dávali sušit křížaly, to jo, nebo jsme jedli stromové jahody, to vy neznáte. Vy jim říkáte moruše. Ale kompoty jsme nedělali. Jako děti jsme byly takové party. Kamarády jsem měla Gerdu, Miu. Broumov byl okresní město, bylo tu mnohem víc domů. V ulici V Kopečku byl barák vedle baráku… Jateční parta, to byli ti, co bydleli tam, jak jsou jatka, Kopečtí, ti byli z Kopečku a pak jsme byli my, Vebáci… Žádné rozdíly se nedělaly, jestli to byl Rom, Němec nebo Čech. Kluci měli praky a učili nás holky střílet. Jak se jde po červených schodech u Hladomorny, tam byl barák vedle baráku, všechny prázdný po Němcích. Nacházeli jsme tam zbraně nebo látky ukryté v podlaze, pozlacené skleničky a my jsme do nich stříleli těmi praky. Blbci no, ale všichni jsme to dělali, co budu povídat. No a já šla a vidím ve skříni sklenice a něco v nich plave. Volám na kluky a oni, že je to kompot a že se to jí. Jeden Němec to otevřel a že ať se „kuken“. Myslela jsem si, že to jsou šneci, ale byly to švestky. Pak už jsme jen chodili a hledali, kde co je. Ale mámě jsem to doma neřekla.
Proč? Zlobila by se?
Máma nechtěla nic německého. Opravdu, to byli tak poctiví Romové! Třeba když se zdržely vagony s věcmi ze Slovenska, nic si tu nevzali. Přinášeli jim jídlo, ale nevzali si nic. Co neznali, to si nevzali. My jsme tu spali na koberci s trochu slámy přikryté dekou. Přitom, kdybyste viděli, jaké tu byly věci. Kdo byl trochu šikovnej, tak dostal celý baráky. Mohli jsme jít a bydlet v domečku, ale máma by nesnesla pocit, že to mohlo být po židech nebo po Němcích. Měla respekt k tomu, že to dříve patřilo někomu jinému. Bydleli jsme dole v Dělnických domech, hned v tom prvním s velkými vraty. Měli jsme tři místnosti a sestra bydlela hned vedle, protože byly vdaná. Druhá taky. Bydleli jsme pospolu.
Věci z těch prázdných německých domů skončily nakonec na skládce, kde je dnes parkoviště pod Střelnicí. Tam se vyhazovaly celé skříně a nikdo to nekontroloval. Víte, co se tady nacházelo zlata a cenností všude na půdách a tak? Tam, až někdo bude kopat, tak tam najde zlata! Tady byli bohatý lidi. Byly tady statky, byla tu poutní cesta, tady se žilo opravdu dobře. Starousedlíci mi říkali, že i soužití Čechů a Němců bylo dobré. To až ta válka udělala zle. Vždyť i u mě bydlela paní Aksteinerová, pro kterou se manžel nikdy nevrátil. Nebo tady v průjezdu mého domu byla konírna a pán tam prodával koňské maso. To byl typický Němec. Tam, kde je Komunitní centrum, to bývala hospoda. Po válce sem přicházeli Maďaři, Bulhaři, Ukrajinci, Rusové. Pracovali s tátou u VAKu. Bylo tu spousta poznamenaných lidí, ale nestalo se, že by nám někdo nadával. Jen když jsme hovořili šarištinou, tak nám říkali, že jsme chudí Slováci.
Jak jste se dorozumívali s dětmi jiných národností?
Děti nerozeznávají, kdo jste. Ty to cítí. Stejně tak já, když pracuju s dětmi, taky se neptám, z jaké rodiny jsou. Oni věděli, že jsme jiní, ale vždycky jsme se domluvili. U nemocnice byl takový kopec a tam jsme si hrávali. Tam se dělávaly bunkry a bitvy. Jateční proti Náměstíčku nebo proti nám. Vždycky jeden musel jít ze školy dřív a obsadit to. A když to obsadil, tak my jsme byli partyzáni a ty druhý byli Němci a dobývali kopec. Nikdo nechtěl hrát Němce. A když oni přišli dřív, tak my jsme zas byli Němci. Takhle jsme si rozuměli. Zažili jsme tu spoustu věcí. Ale to byly takové party a takoví kamarádi! Chodili k nám, i když jsme byli chudí.
Jaké to bylo ve škole?
Ve škole to už bylo trochu horší. Vždycky záleží na učiteli. Buďto vás vezme s sebou někam do výšin, nebo vás ponoří. Já měla jednu učitelku, která mi opravovala samé chyby – červené moře tomu říkala. Nedošlo jí, že moje máma a táta neumějí číst a psát, byli ročník 1910 a 1912. Sice chodili ke knězi, že je bude učit litery, ale místo učení museli zametat a uklízet zahradu a zpívat u toho, ani si nemohli vzít jablíčko ze země. A když někdy neuposlechli, řezal je lískou. Děda ho za to málem zabil a u faráře hned skončili. My jsme sice většinou všichni křtění a věřící, ale faráře moc nemusíme. O Bohu a o lásce hodně zpíváme v našich písničkách. Lidé říkají, že zpíváme pod tóninou. Ale ne, to je nářek.
Ve škole se mě nakonec zastala paní učitelka Horáková, která učila mě a pak moji dceru. Po letech mi řekla, že té učitelce pověděla: „Víš, kdo ona je? Víš, co prožila a odkud přišla? Že doma nikdo neumí číst a psát, že jí nemá kdo pomoct? A že chodí do školy ráda?!“
Když už jsem byla třeba v páté třídě, tak tátové kamarádek byli ředitelé, náměstci. Oni měli jedničky a já čtyřky. Ale měla jsem jedničku ze zpěvu, z chování a z kreslení. Ale spoustu věcí jsem neznala. Co to je trojúhelník, pravítko, pero, tvrdá nebo měkká tužka? To jsem do té doby neznala. A to bylo to, co mě nakoplo a chtěla jsem, aby moje děti na tom byly líp. Chtěla jsem, aby mohly chodit do školky. Aby mě už nemohli ošidit, protože jsem už něco uměla. Já měla druhou měšťanku, to už něco znamenalo. Když jsem vycházela druhý stupeň a dostávali jsme občanku, tak mi pan učitel Vaněk řekl: „Boženko, ty jako bys neměla druhý stupeň, ale gymnázium. Slib mi, že jednou tvoje děti budou vystudované.“ A já mu to slíbila.
Aby se dcera dostala na gympl, musela ukázat dvakrát tolik, co ostatní.
Povedlo se vám ten slib splnit?
Ano, ale moje dcery to neměly jednoduché. Aby se dcera dostala na gympl, musela ukázat dvakrát tolik, co ostatní. Od první až do páté třídy měla samé jedničky. Pak šla na gymnázium. A jeden učitel jí taky šlapal po krku. Nic mi neřekla, jen jsem viděla, že chodí domů otrávená. Ale pak se jí přímo ve třídě zastala ředitelova dcera a třída se za ni postavila. Nakonec byla první Romka, která v Broumově získala maturitu!
Druhá dcera chtěla na zdravotní školu, nakonec ji vzali do Pardubic, ale musela jsem jí trochu pomoct. Musela jsem tehdy soudruhům vysvětlit, že jí mají dát šanci. Byla z toho trochu hádka, ale nakonec jí tu šanci dali. Nakonec vystudovala i magistra!
Já mám dvě dcery a jednoho syna. Ta starší, Lenka, co dělá tady v Začít spolu ředitelku, má čtyři děti a jedna z jejích dcer je také vystudovaná magistra. Jedna vnučka by chtěla jít na gymnázium zaměřené na literaturu, jednou by chtěla psát knihy. A Boženka, moje druhá dcera, ta má dvě dcery. Jedna je inženýrka ekonomie a ta druhá je v Českém rozhlase a studuje na vysoké škole kriminalistiku, obor forenzních disciplín.
Nicméně, dnes je spoustu vysokoškolsky vystudovaných Romů.
Platí to obecně, že Romové musejí zabrat dvakrát tolik, aby uspěli?
Určitě jo. A teď je to ještě horší. Stojí to obrovskou píli a přesvědčování a musíte se strašně drát. Nicméně, dnes je spoustu vysokoškolsky vystudovaných Romů. Dcera to chtěla kolikrát i vzdát, ale udělala maturitu, a pak jezdila na Masarykovu univerzitu do Brna. Stálo to peníze. Tak jsme nejezdili na výlety, nikde jsme nebyli, ale najezený jsme byli, oblečený jsme byli, střechu nad hlavou jsme měli. Co víc jsme mohli chtít! A dcery vystudovaly.
Vy jste založila spolek Začít spolu. Co vás k tomu vedlo?
Mě k tomu přivedl spisovatel Andrej Giňa z Rokycan. Jeli jsme na jeho přednášku, protože jsme věděli, že v Rokycanech už mají nějakou školku. To akorát začínala Evropská unie a všechny ty projekty. Furt jsem mu skákala do řeči, pořád jsem to nechápala. Jak můžu dostat peníze, co je to ten projekt? Tak jsem si s ním sedla a vyptávala se. Řekla jsem mu, že bych taky chtěla takovou školku založit. Nedala jsem mu pokoj, a nakonec mi říká: „Jste šikovná. Já vám tady dám telefonní číslo, to vám ušetří spoustu práce. A když tohle dokážete, dokážete už všechno.“
Zavolala jsem tam a začala krůček po krůčku. Když už jsem myslela, že je vyhráno, tak bác! Město nevědělo, co chceme. Stálo mě to spoustu času, telefonování, ježdění. Manžel to nerad viděl. U nás Romů to bývalo v manželství trochu jinak, ženská nemůže sama někde jít. Takže podporu jsem doma taky neměla. Do toho starost o domácnost, dcery, pak se připravit, jet do Prahy obhajovat projekty. Nebo v parlamentě – v 6 hodin tam už každý usnul, tak jsem bouchla do stolku a zavolala: „Nespěte! Proč nám nechcete přispět, proč nás nezařadíte do systému školství? Vždyť přípravný ročník školky je součástí školy!“
Jak se vám to nakonec povedlo?
Školku jsme založili hned po revoluci, ta už tady je třicet pět let! Chodí tam děti bez rozdílů. Z rodin sociálně slabších i dobře postavených. A k tomu máme alternativní vzdělávací program Začít spolu, který pracuje s rodinami. Děti přijdou do školky a samy si rozhodnou, s čím si budou hrát. Začít spolu, to znamená, že to dítě chce začít spolu s učitelkou, ono si určuje. Chtěla jsem nabídnout jiný přístup k dětem.
Město nás tehdy nechtělo ani pod sebe vzít, abychom měli hlavičku. To byly boje! Nikdo nás nechtěl. Potřebovali jsme se stát součástí školství, abychom mohli fungovat oficiálně. A zase se do toho tenkrát vložila paní učitelka Horáková. Řekla mi: „Prosím tě, pojď ke mně. A chci vidět, jak ta školka půjde! A kdyby něco, jsem tady.“ Všechno připravila a já nevěděla, jak se jí odvděčit. Tak jsme nacvičili příběh Romů, jak putují. To jsem se spojila se všema školama a každá přišla.
Nacvičili jsme program a šli jsme po náměstí, byla tam hudba a celý průvod Romek v květovaných sukních. V divadle maminky nacvičily moderní tance a děti zas tance v krojích. Zpívali jsme v ulicích. Vybíraly se peníze, a to byl tehdy akorát první ročník nadace Pomozte dětem (Kuře). Přijela i televize a všechno se poslalo na to Kuře. Pak nás šest pozvali dokonce i do televize na natáčení toho pořadu, máme to na kazetě.
Později jsme ještě založili sociální službu a pomáháme lidem s vypisováním různých papírů, s dluhovým poradenstvím apod. Snažíme se také starat o dětské hřiště naproti našemu Komunitnímu centru v Soukenické. Paní Hejnišová z Technických služeb města Broumova nám aspoň trošku pomáhá, když může. Já tam celý roky sekám a uklízím, aby to bylo pro děti.
.jpg)
Jak moc je dnes živá romština?
To je smutné nejen v Broumově, ale v celé zemi. Když jsem byla teď poslední listopadovou sobotu na zahájení TV Roma, tak tam všichni mluvili jenom česky. Ani uvítání romsky nebylo, ani romská písnička nezazněla. Nic. Tak jsem říkala Richardovi Samkovi a ostatním moderátorům, že já tam nebudu mluvit česky a že to chci říct v romštině.
Tak jsem řekla celé přivítání romsky. „Aňi andre goďi bi mange na avľahas, že adaďives adaj avava. Že adaďives na (ča) mire čhave – le čhavengere čhave – a me kadaj. Paľikerav tumenge. Baro drom tumen užarel. A kaj te arakhen bachtale, goďaver a bare, bare raja. Kaja televizija ke Roma te pomožinel.“ Česky to znamená: „Nikdy bych si nemyslela, že tady budu jednou stát a že budu moci říct mým dětem, že máme romskou televizi. Tak ať jdete dlouho cestou, na té cestě budete muset potkávat chytré lidi, vtipné lidi, bohaté lidi. Protože když bude bohatství, bude i televize. Jinak to nepůjde. Tak ať jste šťastní a přeji této cestě hodně, hodně úspěchů a klaním se před vámi.“
Přišel pak za mnou jeden vážený romský aktivista Michal Mižigár, který objíždí romské osady na Slovensku i v Evropě a snaží se zachránit naši kulturu, a řekl mi, že jsem hnula snad každým srdcem. Tak mě to potěšilo!
A vaše děti umějí romsky?
Moje dcery umějí romsky, syn taky. Ale jejich děti už ne. A když je to chci naučit, tak mi řeknou, že to nebudou potřebovat. Říkají mi furt něco anglicky, ale já jim vždycky říkám: „Uvědomujete si, že nás Romů je všude, v celým světě jsme rozesetý?!“
Já už taky neumím pořádně romsky, některá slova mi vypadávají. Navíc romština má hodně pádů a někdy nevím, jak správně skloňovat. Proto jsem hrdá, že v té televizi budou pořady v romštině.
Já, když na někoho promluvím romsky, tak se hned otáčí, jestli nás někdo neslyší, protože se bojí přiznat, že je Rom. A to je strašně špatný. My máme svou národnost a svůj jazyk. Čili jsem Romka a já budu ráda, když mi tak lidi budou říkat.
Jak je na tom romská kultura?
Romská kultura mizí, i česká kultura mizí. V rozhlase ani v televizi už neslyšíte polku nebo valčík. Jenom anglicky. Všichni jsme tím postiženi. Navíc dnes není ani kde se sejít. Slyšíte to ticho? To je u Romů hodně špatný. Všichni sedí u mobilů nebo shánějí drogy. To sem přichází z velkých měst.
Teď se sem navíc nastěhovali noví Romové. Rozbili okno a já je poprosila, aby si to uklidili. Asi sedmnáctiletá holka se do mě pustila jak do nějaké potvory. To by si tady z Broumováků nikdo nedovolil. Neznaj úctu. Na druhou stranu se nedivím, že děti nemají pořádný vztah ke kultuře a hodnotám, ať už jde o českou nebo romskou. Kde to ti mladí mají vzít? Nezastávám se jich, ale cítím, že tato společnost jde dolů.
Rozhovor vznikl v rámci projektu „Příběhy přehlížených lidí na česko-polské hranici“ podpořeném Journalismfund Europe ve výzvě Pluralistic Media for Democracy.
