Člověk musí mít srdce, říká Jiří „Káně“ Smrček

Michaela Mašková, Petra Kultová, foto M. Mašková Sobota, 4. října 2025

Sdílet na:

Přinášíme příběhy lidí, kteří žijí a pracují v našem regionu, ale jejich hlas bývá málo slyšet. Kdo žije v Teplicích nad Metují, dobře ho zná. Každý den od dvou do čtyř sedává před obchodem, pije pivo a povídá si s lidmi. Mívá dobrou náladu a smysl pro humor. Když někdo potřebuje výpomoc se sekáním dřeva, trávy a podobně, může ho oslovit. „Já jsem takovej boží člověk,“ říká o sobě Jiří „Káně“ Smrček (59 let), který je podle vlastních slov de facto bezdomovec. Zachytili jsme jeho vyprávění, které ponejvíce připomíná pábitelství z románů Bohumila Hrabala.  

Já jsem takovej boží člověk. Jiří "Káně" Smrček.

Bydleli jsme na Bišáku (Bischofstein) a jako děti jsme jezdili dolů na saních, to je dva a půl kilometru dolů v zatáčkách. Mám to změřený, protože jsem jezdil dolů na kole. A když byla zima – tenkrát to byly velký zimy, bylo hodně sněhu, ne jako dneska – tak jsme jeli vždycky dolů a tam, kde je pila, tam se dříve opravovaly traktory a naproti byla i pekárna, dneska už je zbouraná, tak tam jsme dostali rohlík a šli jsme do školy. Ten kousek už jsme došli. Když jsme šli zpátky, měli jsme u pekárny zaparkované sáňky a vždycky se tam objevil pán s traktorem, který nás zapnul na řetízek za traktorem a už jsme jeli!

Pocházím z rodiny, kde nás bylo šest dětí. Byl jsem předposlední. Naším koupalištěm byl rybník na Bišáku, dnes Černé jezírko, kde je zakázané se koupat. Zrovna před dvěma lety jsem si tam skočil a přišel tam ochranář a říká, že tady jsou vážky. Tak jsem mu řekl: „Za mě tady ty vážky byly taky!“ Vážky jsou nádherné a my jsme se tam koupali a nijak jsme jim neubližovali. Tenkrát se to tak nebralo.

Bydleli jsme hned naproti zámečku v domě uvnitř areálu. Na zámečku byla hospoda, taky můj táta tam rád chodil, a proto i já rád piju pivo. Táta měl koně a dělal v lese, vozil dřevo s koňmi. Dětství jsem si tam velmi užil, bylo to nádherný!

Pamatuju si tam, jak je ten hrádeček, tak tam je jeden výklenek. Hráli jsme si tam s mladším bráchou a přišla šílená bouřka, tak jsme do toho výklenku vlezli, bráchu jsem tam vytáhl. On děsně brečel, protože to byla obrovská bouřka a začal se na nás sypat i písek. Brácha volal maminku a bál se, že tam umřeme! Ale přežili jsme to, jsme tady.

Nejhorší bylo, když jsme se tam koupali a máma se opalovala, tak nás jinýho nenapadlo, že si půjdeme vylézt na skálu. Je tam skála, které se říká Růže. Na tu jsme vylezli bez lana a nenapadlo nás nic jiného než začít křičet na mámu, jak se tam dole opaluje. To byl poplach! Úplně šílenej. Běhala okolo rybníku a křičela… 

Od jezírka mám ještě jeden zážitek, to mi bylo asi třináct – venčil jsem u rybníka psa a přišli dva horolezci. Říkám jim, že budu nahoře na skále, co se jí říká „Kanape“, dřív i se psem, než oni si stačí rozmotat lana. A voni, že si z nich dělám srandu. Vsadili jsme se vo láhev vína! Normálně jsem to vobešel, protože jsme to znali, že jo, a tam byl takový průduch – vzal jsem psa do ruky a vysoukal jsem se komínem nahoru, pak jsme museli přeskočit, pes se bál, ale dal to se mnou. Na skále byla krabička a já si tam lehnul. Pak slyším cinkat karabinky a najednou vykouknul ten plešatej horolezec a volá na toho druhý dolů: „Ty vole, von tady je fakt se psem!“ Ale flašku mně koupili.

Můj nejmladší brácha žije v Ruprechticích. My jsme se tak trochu rozstříleli po okolí. Jeden brácha žije na Pecce, jeden mně umřel, jeden je ve Žďáře… Všechno jsme byli fotbalisti a hasiči, však náš táta byl velitel hasičů. Museli jsme taky do sboru a když tady byla v roce 78 ta veliká povodeň, tak jsme vo půlnoci jeli a houkali, fotr byl jak generál. Nastoupili jsme do auta a jeli jsme do kempu do Bučnice a tahali jsme trabant! Němec skákal vokolo a něco křičel, no já jsem mu nerozuměl. Když jsme trabant vytáhli, Němec votevřel kufr, vyndal z něj basu piv a že prej to auto můžeme pustit zpátky do Metuje. No fakt, nedělám si srandu. 

Řekl jsem policajtovi, ať mi dá baterku, že ty ztracený děti přivedu. Přesně jsem věděl, kam jdu!  

Máma mýho kámoše dělala na pokladně v Teplických skalách. Ona pak odjela a my jsme to převzali jako šéfové, jako že ji zastoupíme. Němcům jsme prodávali vstupenky za víc, to samozřejmě, abychom měli na pivečko, Čechům normálně. To byla sranda. Seděli jsme u vstupu do večera a prošel tábor, který měl noční výpravu, stezku odvahy. Vedoucí pak najednou zjistili, že se jim ztratily děti, zavolali policajty, psovoda… Ptali se, kde by mohly být. Řekl jsem, že jedině v Bludišti, tam se dá zabloudit i ve dne. Já to měl naučený, znal jsem to. Nikdo děti nenašel, ani psi. Řekl jsem jednomu policajtovi, že ať mi dá baterku, že ty děti přivedu. Přesně jsem věděl, kam jdu. Posvítil jsem tam a hned jsem uslyšel kňourání těch dětí. Pěkně se bály! Řekl jsem jim, všichni za ruce a jdeme. Policajti koukali! 

Já jsem padesát devět let tady. Vychodil jsem tady školu, pak jsem tu různě pracoval. Mě se tady žije úplně suprově, máme tady úplně všechno! Trochu se to tu teda změnilo – támhle, jak je ten kontejner, byla benzinka, tam jsme jezdili pro naftu, protože jsme měli doma nafťáky, jezdili jsme sem s kárkou. Tady ten park vůbec nebyl, byly tady školní skleníky, sem jsme chodili na pracovní výchovu plet a podobně. To nás „hodně bavilo“. Tady ta hospoda (hotel Sokol) fungovala – tady se tancovalo, byly tu nejrůznější bály… Jak se mi tady teď žije, když to nefunguje? Je to taková nostalgie, já mám vzpomínky v hlavě. Líp to říct neumím. 

Tak jsem mu řekl: „Víte co, pane Jestřáb, tak mi říkejte Káně.“ 

Proč se mi říká Káně? To je další příběh. Bylo to tady v Sokole, byla tam nějaká diskotéka. Přišel jsem tam a starý pán, který byl u skautů, říkali mu Jestřáb. A mě furt zajímalo, proč mu tak říkají. Tak mi to vysvětlil, že u skautů mají přezdívky. Tak jsem mu řekl: „Víte co, pane Jestřáb, tak mi říkejte Káně.“ Vod tý doby, to už je, uf, takových, plácnu, čtyřicet let. Šílený, co, jak to uteklo. To jsem hodně starej, co?

Pracovně zatím funguju, nemusím vyhledávat doktory, k těm vůbec nechodím. Kdo ví, jestli tam mám ještě nějakou kartu. Nevím. Prostě musím pořád něco dělat. To je takové moje, někdo si dá kafe, já pracuju… Začátek je nejhorší, mně se do toho nechce, ale pak, jak se chytnu, tak mě to začne bavit. Co umím nejlíp? Pít tady pivo, to bych řekl. Ne, že bych se vožíral jako blázen, ale to pivo si dám. To je můj další posilovač. Trochu mě utlumí, já teda piju jenom desítku, nic jiného ani náhodou. Jednou jsem si dal u kámoše slivovici a pak jsem si rozbil držku na kole… To se vyplatilo, že jo! Kořalku vůbec nepiju. Jenom na Vánoce si dám jeden vaječný koňak. Když ještě žila maminka, tak jsme měli rádi nanuka politého vaječňákem. To jsme si užívali!

Každý den ve dvě hodiny přijdu tady před sámošku a jsem tady asi do čtyř a pak jdu pomáhat panu Berkovi. Dělám, co je potřeba – štípu dřevo, včera jsem skládal uhlí, pokecám s chlapama. Nejdu se do hospody vožrat, ale udělám svoji práci, dám si tak ty tři pivečka, co si odpracuju a pak teprve jedu nahoru. Tohle mě drží celou zimu, když nemám jinou práci. Já jsem na úřadu práce, dali mi 2030 korun měsíčně. Říkal jsem si, „tolik“ peněz, neblázněte! Lidi mě tu znají, když někdo potřebuje pomoc, řekne mi. Takhle už funguju nejmíň tři roky. Dřív jsem byl zaměstnaný, dělal jsem na různých místech.

Do práce bych se klidně vrátil. Ale pán na pracáku, co mě má na starosti, říká, že v mým věku už mě nikde nechtěj.

V jednu dobu jsem se trochu plácal, ale potkal jsem mého kamaráda, Peťu Čermáka. Jeho máma mě měla vždycky ráda, tak si mě vzala pod křídla. Jsem takový jejich pomocník, starám se, pomáhám, topím… a bydlím u nich. Já jsem totiž bezdomovec. Nic nemám – jen tuhle krabičku na tabák, petku a kolo. 

Do práce bych se klidně vrátil, ale pán na pracáku, co se o mě stará, mi říká, že v mým věku už mě nemá kam poslat. V tomhle věku vás nikdo nechce, to je ta zapeklitá věc. Poslal mě na školení počítačů, já tam nechtěl, vždyť to neumím ani zapnout. Ale nakonec jsem tam šel a díky tomu jsem dostal pár korun navíc. 

Jestli jsem takhle spokojený? V uvozovkách jo, v uvozovkách ne. Každá mince má dvě strany. Buď žiješ a přežiješ… Je to lepší než spát někde venku, to jsem si dva roky vytrpěl. Vím, co to je bezdomovectví, když je tuhá zima a ty spíš někde ve starý kůlně na starý matračce ve spacáku, je to očistec. 

Na péči o starý lidi musíš mít žaludek a srdce. Jak tam není srdce, tak je to špatně.

Já jsem takovej boží člověk. Chodíval jsem se vždycky v neděli starat o starého pána u sousedů. Jednou jsem tam vzal kamaráda a starého pána bylo zrovna potřeba přebalit. Kamarád to vůbec nezvládl, zase hned odešel. Tuhle péči o staré lidi, to neudělá každej. Na to musíš mít žaludek a srdce. Jak tam není srdce, tak je to špatně. Já srdce mám. 

Redakční poznámka: Smyslem série Hlasy Broumovska (Příběhy přehlížených lidí) je představovat místní lidi. Sbíráme vyprávění, nasloucháme. Není to investigativní práce, nemůžeme ověřovat všechno, co dotyční říkají. V tomto duchu je třeba texty chápat. Děkujeme za pochopení.

Rozhovor vznikl v rámci projektu „Příběhy přehlížených lidí na česko-polské hranici“ podpořeném Journalismfund Europe ve výzvě Pluralistic Media for Democracy.