Díky důchodcům a bramborám už je vše bezvadné, směje se Jitka Unčovská
I přes to, že žila 63 let v Karlových Varech, nebála se velké životní změny a přestěhovala se přes celou republiku do malé vesničky Vižňov na Broumovsku. Začátky nebyly jednoduché, ale teď už „je to výborný“, jak sama Jitka Unčovská (74) z Vižňova říká.
.jpg)
Já jsem taková herdek baba. Jitka Unčovská
Odkud pocházíte?
Narodila jsem se v Karlových Varech a žila jsem tam třiašedesát let. Pak jsme začali hledat se synem nové bydlení, pozemek… Objeli jsme přes osmdesát nemovitostí. Nakonec jsme zakotvili tady, ve Vižňově. Ale kdybych bývala věděla, do čeho jdu… Kdybych mohla vrátit září 2013, tak jsem zůstala ve Varech. Začátky byly hrozné, nedovedete si představit, co jsme tady zažili.
V jakém smyslu hrozné?
Stavení, které jsme koupili, bylo neobyvatelné, stěny podmáčené, plesnivé, hnilobné, vlhké. Před koupí jsme tu sice několikrát byli, ale všude byl rozestavěný nábytek, a tak ta hrůza nebyla vidět. Vlhkost byla taková, že když jste se večer svlékli, ráno bylo oblečení mokré. Peníze jsme neměli, tak jsme vše dělali sami. Syn obouchával stěny – až na cihlu, já vynášela suť. Vařili jsme na chodbě, protože nejdřív jsme museli udělat kuchyň. Pak jsme postupovali dál. Hrůza! Nerada na to vzpomínám.
Z jakého důvodu jste si Vižňov vybrali?
Syn se chtěl věnovat permakultuře, takže jsme hledali na internetu, nebo spíš syn hledal, nějaké místo s větším pozemkem. Což jsme nakonec našli až tady. Nejdřív jsme objížděli okres Rychnov nad Kněžnou, pak jsme to rozšířili o okresy Náchod a Trutnov, projeli jsme toho opravdu moc. Asi tady není vesnice, kde bychom se nebyli podívat.
V lázeňské čtvrti nikdo nebydlí, všechny byty jsou zrušené. Z Varů se stalo doslova mrtvé město.
Stýská se vám po Varech?
Po Varech se mi nestýská, i když tam velmi často a velmi ráda jezdím. Ovšem ne kvůli Varům jako takovým. Vary už dávno nejsou to, co byly za mého dětství a mládí. Tenkrát to bylo nádherné město. Město, které žilo. Na každém rohu kavárny, vinárny, bary, kde se tančilo při živé hudbě. Za mého mládí byly plné kolonády lázeňských pacientů a hostů, korzovali, popíjeli prameny, k tomu jim vyhrával Karlovarský symfonický orchestr – živá hudba přímo na kolonádě. Na procedury chodili do lázní, odpoledne tančit do kaváren. Varáci se samozřejmě notně přiživovali.
Po revoluci Vary skoupili Rusové. Je fakt, že baráky dali dokupy, to je pravda. Z nařízení památkářů museli zachovat alespoň štíty baráků, jinak všechno zbourali. V každém lázeňském domě mají nahoře bazén, dole restaurace, mají tam balneo, doktory, všechno. Pacient, většinou z Ruska, který tam přijede, nemusí vystrčit nos z baráku. V lázeňské čtvrti nikdo nebydlí, všechny byty jsou zrušené. Tam když jdete, tak si nekoupíte ani rohlík, nic – jo, zlato, kožichy, to si koupíte. Z Varů se stalo mrtvé město. A to doslova. Jdete do lázeňské čtvrti v šest hodin večer a je tam mrtvo.
Dá se porovnat život ve Varech s životem ve Vižňově?
Tady je člověk na vesnici. Jsou tady jiní lidé.
V čem jiní?
Ve všem. Když jsme sem přišli, tak mí sousedi, to byli lidi, kteří nám bez nějakého očekávání peněz nebo čehokoli jiného, hned pomohli. Soused dokonce říkal: ,Jestli mi chceš za to něco dát, tak já už ti příště nepomůžu.‘ Všichni tu byli tak vstřícný. A druhá věc – je tady krásně, krásná příroda.
Já jsem taková babička Boženy Němcové – pro to pírko přes ten plot…
A jak se vám tady žije?
Začátky byly děsivé, když tady člověk nikoho neznal. Ale musím říct, že to byla taky moje blbost. Protože jsem se přihlásila do klubu důchodců poměrně pozdě. Teď už je to ale výborný. Už znám pár lidí.
Druhá věc je ta, že prodávám na náměstí v Meziměstí brambory. Protože my je víceméně nejíme. To byly takové pozůstatky tady po bývalých majitelích, zapomenuté brambory. A já jsem taková babička Boženy Němcové – pro to pírko přes ten plot… Takže jsem nejdřív vozila brambory bratrancovi do Prahy, ale pak během covidu mi tady zůstaly, a přece je nehodím na kompost. Tak jsem je strčila do sklepa, na jaře zasadila a najednou jsme měli tolik brambor, že jsem je začala prodávat. No a když je prodávám na náměstí, tak se tam za mnou staví vždycky někdo známý, povykládáme si. Takže už je to bezvadný. Díky důchodcům, že jsem se tam přihlásila, a díky bramborám. (smích)
Jaké jste měla v životě povolání?
Dělala jsem na finančním úřadě, chodila jsem po kontrolách. A dvakrát ročně jsem školila účetní. Takže mě ve Varech kdekdo znal. Já jsem taková herdek baba na sebe. A když kolegyně v práci, že zas bude mít depku, tak to já nic takového neznala. V životě jsem si to nemohla dovolit... Chodili jsme tam na koncerty a po koncertě jsme si se všema venku povídali, ahoj a jak se máš…
A potom, co jsme se přestěhovali sem, tak jsem v roce 2015 šla poprvé na koncert Za poklady Broumovska, do Vernéřovic, kde byla Dagmar Pecková a Štefan Margita. Skončil koncert, vyšli jsme z kostela, já tam byla sama. Venku se dělaly hloučky. Teď ty tam stojíš, nikoho neznáš, ani nohu. To bylo hrozný. Já ani nevím, jak jsem přijela autem domů, brečela jsem a říkala si, pane bože, že jsem nezůstala v těch Varech. Ale dneska už je to naštěstí úplně o něčem jiným.
Jak dnes vypadá váš běžný den?
Brzo ráno se vzbudím, už mezi čtvrtou a pátou. V létě, když je světlo, tak vylejzám, jdu nakrmit slepice a na zahradu. Teď v zimě zůstávám v posteli, dokud je tma, a třeba čtu nebo luštím křížovky, sudoku. Jinak od červnu zavařuju – bez cukru, jen s mořskou solí – a pozor, vůbec to není slané… A taky postupně suším. Ráda jezdím na kole, teď jsem si koupila elektrokolo, ale zatím jsem na něm ještě moc nejezdila. Ráda chodím po výletech a na výjezdy s klubem seniorů.
Z počátečních rovných 120 kg se moje váha ustálila po 10 měsících na 60 kg. A té energie, co jsem najednou měla.
Také máte blízko k makrobiotice, že? Jak jste se k ní dostala?
Díky sestřenici, které diagnostikovali v roce 2006 rakovinu. Odmítla operaci a začala makrobiotiku (MB). Nějak jsem vycítila, že špatně. A tak jsem sehnala o MB, co se dalo a pustila se do toho taky. V knize M. Kushiho Přírodní léčení makrobiotikou jsem se dočetla, že vysoký krevní tlak a spousta jiných chorob se dá změnou životního stylu (MB je životní styl) celkem lehce zlikvidovat. Během cca dvou měsíců se ke mně přidal i syn, tehdy bydlel v Liberci a v místní knihovně vypůjčoval vše o MB. Já všechno zkopírovala, nechala svázat a četla a četla. Po doslova pár týdnech praktikování se začaly dít divy. Přestala mě bolet záda, odešla artróza 3. stupně z kolen, ustaly moje bolesti hlavy, tlak byl normální a bez jakýchkoli léků (předtím jsem jich brala sedm denně) a taky jsem hubla. Z počátečních rovných 120 kg se moje váha ustálila po 10 měsících na 60 kg. A té energie, co jsem najednou měla. Na rozdávání. Jó, začala jsem žít úplně jiný život! A to mi bylo už skoro 60 let! A mimochodem, sestřenice je tady dodnes a žije plnohodnotný život i v 84 letech.
Stravujete se tak dodnes?
Dnes už je to horší. (smích) Začala jsem třeba znovu jíst mléčné výrobky, a i když je kupuju v bio kvalitě, tak vím, že to není dobré. Ale hlavně ujíždím na sladkém a pořádně si neuvařím. Sice se to snažím zatajit před synem, ale on je skvělý diagnostik, takže všechno hned pozná.
Máte nějakou závěrečnou myšlenku, co byste přála Broumovsku?
Broumovsko je krásný kraj, velmi krásný kraj. Tak aby takový zůstal. Aby byl co možná nejmíň zasažen tou dnešní „civilizací“.
Přála bych mu, aby se sem vrátila pole, na kterých by se pěstovalo obilí, zelenina, brambory, aby se vrátily aleje s ovocnými stromy. Aby šly k čertu ty dnešní tak zvané pastviny, které nikoho neuživí, jen majitele, který na ně od státu dostane dotace a ne malé. Ale to vše je asi jen utopie. Ale přát to mohu. A doufat.
Rozhovor vznikl v rámci projektu „Příběhy přehlížených lidí na česko-polské hranici“ podpořeném Journalismfund Europe ve výzvě Pluralistic Media for Democracy.
