Důležité je vstát a jít, říká Dezider Danko, lakýrník z Merkuru
Ve slavném polickém Merkuru pracuje Dezider Danko už téměř 10 let. Říká, že je za tuto příležitost rád i kvůli svému handicapu: vlak mu kdysi přejel obě nohy. Otevřeně mluví i o tom, že jako Rom má složitější sehnat práci. „Ale vyzkoušeli si mě, viděli, že mi to jde, a ukázal jsem, že to není problém,“ říká muž, který to životě neměl od začátku lehké.
.jpg)
Mít cíl. Dezider Danko.
Co děláte v Merkuru?
Jsem lakýrník. Připravím materiál, háčky, nastavím stroj a spustím ho. Jsem rád, že jsem tu zaměstnaný. Protože řekněme si to, jak to je: já mám různá omezení a jsem rád, že mi dali tuhle příležitost. A jsem tu spokojený. Máme dobrý kolektiv.
Jak jste se k té práci dostal?
Do Merkuru jsem nastupoval, když tu byl ještě starý pan Kříž. Bylo mi 33 let. Merkur teď patří někomu jinému, ale jede se dál. Výroba pokračuje a máme i lepší stroje.
Kde jste pracoval dřív?
Já mám střední stavební školu, pracoval jsem jako zedník. Byl jsem v BROUMSTAVU, potom jsem šel životem dál a dál, dělal jsem v pekárně, pracoval jsem jako hlídač, dělal jsem i v SaarGummi. Prostě furt jsem byl nějak zaměstnanej, na pracáku jsem byl tak možná rok. Zedníka bych už teď ale nemohl dělat, nedal bych to fyzicky.
Co se vám stalo, že máte protézu?
Vlak mi přejel obě nohy. Bylo to ve dvaceti kvůli holce, já jsem byl zaláskovanej. Lehl jsem si na koleje naschvál, už to mám v papírech.
Na jedný noze mám protézu, druhou mám přišitou, bez kloubů, ale furt se to dá. Viděl jsem lidi, kteří na tom byli hůř. Já můžu být rád, že jsem dopadl, jak jsem dopadl.
Máte rodinu?
Ano, mám 18letou holku, kterou jsem si vzal s manželkou od peřinky. Já jsem jí vychoval. Teď už má svůj život, je spokojená. Taky si našla práci, protože já jsem jí k tomu vedl, že bez práce nejsou koláče. Uklízí velké obchody.
Rodiče už nemám, táta je po smrti tři roky, máma 18 let.
Pocházíte z Broumovska?
Ne, naši se sem přestěhovali v 80. letech z Košic. Já jsem byl ale taky v dětském domově v Nové Vsi u Chotěboře, protože mě rodičům odebrali. Prošel jsem celým tím systémem. Pak už jsem ale zas byl v kontaktu s rodičema.
A do Košic se někdy vracíte? Máte tam někoho?
Mám tam sestru. Ale nejezdím tam. Tam je chudoba, a když jsem tam byl, tak jsem za dva tři dny chtěl domů. Já to mám trochu jinak nastavený.
Jak se vám tady žije?
Když jsem sem přišel, chodil jsem na brigády, všichni jsme se zdravili. Ať jsem vlezl do kterékoliv hospody, všichni mě poznali. Teď? Kdybych chtěl na pivo, tak mě skoro nepustěj. To se mi nelíbí. Dřív jsem se tady cítil líp.
Kdy přišla ta změna?
Před třemi čtyřmi lety. Stěhuje se sem hodně lidí nových lidí a sousedské vztahy se proměnily. V Broumově se atmosféra hodně změnila.
Jak by se to dalo podle vás vyřešit?
To nevím. Ale lidi by se mohli začít více zdravit, třeba by to k něčemu pomohlo. Obyčejné pokývnutí nebo čau. Taky je potřeba vědět, že zákony platí pro všechny. Mlaďáci se kolikrát napijou a pak si myslí, že jsou king. My jsme ale menšina a my se musíme přizpůsobit.
Mladý osmnáctiletý nebo devatenáctiletý kluci čekají na podporu, je živí stát, ale mě ne. Já jsem přišel na Broumovsko a hned jsem měl práci. Nevěděl jsem, co je podpora.
Podařilo se mi zaplatit exekuce, abych měl klid a čistej štít.
Potýkal jste se s exekucemi, které jsou celkem velkým problémem v regionu. Jak jste se zadlužil?
Za tím byla mladická nerozvážnost. Ale teď se mi podařilo zaplatit 250 tisíc za exekuce, abych měl klid a čistej štít. Už se k tomu pomalinku blížím a jsem spokojený.
Co vás baví ve volném čase?
Mám rád historii a dokumenty. Přijdu domů, natáhnu se, pustím si dokument a u toho si odpočinu.
Sledujete politiku?
Na zprávy koukám furt. Ráno vstanu, pustím si ČT24. Pak přijdu domu a zase si pustím zprávy od sedmi. Já musím být informovaný.
Chodíte k volbám?
Ano, chodím k volbám.
Co vám dělá v životě radost?
Práce. Mě to to uklidňuje, jdu do práce a mám svůj klid. Já to mám takhle v sobě.
Jsem hrdý, že jsem vychoval dceru. Můžu říct: já jsem táta.
Na co jste v životě hrdý?
Že jsem vychoval dceru. Od peřinky jsem ji vypiplal: přebaloval, krmil. Jsem ne ten, co ji udělal, ale ten, co ji vychoval. Můžu říct: já jsem táta. Taky jsme žili v nouzových podmínkách, ale dali jsme to a teď jsme spokojený.
Je něco, čeho se obáváte?
Zdraví. Už i já cítím, že to není ono. Protéza má přes tři kila, za každým krokem je námaha. A když to máte celý den...
Máte nějaký sen?
Já jich mám! Mám jich hodně, ale který se neuskuteční. Chtěl bych se podívat do ciziny. Kamkoliv, třeba k moři. Ale to se nestane.
Co byste vzkázal lidem?
Aby se víc snažili. Řeknete si: Teď jsem zdravej, ale za pět minut to tak nemusí být. Já jsem se přesvědčil, že se to může stát. Pak je důležitý se jenom přinutit vstát a jít. Mít cíl. Já jsem si dal cíl vrátit se zpátky do Merkuru, a to se mi splnilo a jsem tady úplně spokojenej.
Podívejte se na video, které jsme s Deziderem Dankem natočili ZDE.
Rozhovor vznikl v rámci projektu „Příběhy přehlížených lidí na česko-polské hranici“ podpořeném Journalismfund Europe ve výzvě Pluralistic Media for Democracy.
