Já jsme hned všude doma, říká Helena Pohlová z Meziměstí

Text a foto: Kateřina Ostradecká, Hana Valentová Sobota, 11. října 2025

Sdílet na:

Pochází z jedenácti dětí a na Broumovsku žije už téměř sedmdesát let. Závodně hrála ping pong a přes čtyřicet let pracovala ve Vebě v Meziměstí. Nejraději ale Helena Pohlová (84 let) tráví čas s dětmi a vnoučaty, miluje čtení a jak sama říká, nejvíce je hrdá na svoji skvělou rodinu.

Od kdy žijete na Broumovsku?

Od roku 1956, to mně bylo čtrnáct roků, když jsem sem přišla na nábor. Dělala jsem v Metě v Polici nad Metují. Pak jsem se vdala, v roce 1959, to už se spojila Meta Veba, a šla jsem pracovat do Meziměstí. Pracovala jsem tam čtyřicet tři roků – u strojů, na tři směny, na nejnovějších bezvřetenových „védéčkách“, jak se tomu říkalo, ranní, odpolední, noční, až do důchodu.

Jak vás to bavilo?

Hodně. My jsme třeba jeli na strojírenskou výstavu, v Ústí nad Orlicí vystavovali bezvřetenové stroje. Byli tam dva montéři, co dělali i tady, a ukazovali, jak to jelo. My jsme tam skočili za mašiny a všichni koukali. A já jsem jim říkala: Pane Fišar, nepamatujete nás? A on prý: Joo, pamatuju a že to tady takhle předvádíte? A já: No když to umíme, tak to můžeme předvést. A bylo to fajn.

Jsem z jedenácti dětí, doma jsem nic nedostala, na všechno jsem si musela sama vydělat.

Pracovala jste celý život na jednom místě?

Ne. Když jsem čekala holku, v šedesátém osmém se narodila, a neměla jsem ji kam dát, tak jsem dělala dva roky v Hynčicích. Tam byla školka, jesle, všechno. Peníze byly potřeba. Já jsem z jedenácti dětí, tak to víte – z domu jsem nic nedostala, všechno jsem si musela sama vydělat. S manželem jsme si z první výplaty koupili mixér, z druhé výplaty rádio a takhle se to dělalo.

Pak když jsem měla kluka, za deset let, tak hlídala babička, pak švagrová ji přemluvila, ať se na to vykašle, tak jsem šla za ředitelem, že se nemůžu z Ruprechtic střídat, a taky jak s děckem jezdit v zimě. A on říká: Tady si vyberte byt, který chcete. Tak jsem si vybrala byt v Meziměstí, nahoře v šestém patře, 3+1. A když pak děti vyrostly a odešly, tak jsem říkala, co s takovým velkým bytem? Přišel k nám jeden známý, čekali druhé, tady měl bratra, a jestli bych to nevyměnila, že mají v pečováku dvě místnosti. Děti se zlobily, že nejsme ještě v důchodu a že jdeme do pečováku, ale já říkala: Co s bytem?

V kuchyni se všechno odbývalo, v obýváku byla televize, pěkný balkon. To se mi líbilo, ten byt. Děti jezdily, v pečováku u mě spaly, v té malé vaničce se koupaly, posílaly si krabičky s mýdlem. No vidíte a všechno už to má děti, už čekám šesté pravnouče. A takhle tu válčím. Bude mi 84 roků.

Jak jste spokojená v Meziměstí?

Hodně. Já jsem Moravačka. My jedeme na Moravu, tam máme hroby, bratra a strýce. Slavkov, Vyškov, tam jsem se narodila. Jedu tam, projdu to, pobrečím si. Chvilku si tam sednu, koukám, slzy jdou… Ale honem, ať jsme zpátky doma.

Máte to tady ráda?

Příští rok tady budu 70 roků. Mám tady rodinu, akorát vnoučata – dvě jsou v Praze. Vnuk od syna je v Hradci, vnučka je v Broumově. Syn bydlí v Olivětíně, mají barák po babičce. Takhle tu válčím a snad to tady doválčím. Manžel mi umřel před dvanácti lety, do dvou měsíců byl pryč, zdravý chlap jak hora. Obě sestry umřely, i bratr na Moravě, tak nás už je jenom pět. Ze sourozenců jsem nejstarší a všichni umírali mladý, nikdo z našeho rodu se nedožil sedmdesátky. Mě odoperovali, mám dva bypassy, takže mě zachránili, protože všichni umírali na srdce.

Jezdím do Olivětína, grilujeme, přijedou tam pravnoučata a babičko, hoň nás. Tak babička honí jak blázen… (smích) Ale teď jsem spadla v Coopu, kotník mám opuchlý, ruku nabitou, záda jsem si narazila. Nemohla jsem chodit. Tak děti říkaly: Ta naše babička je nějaká pomalá. Ale číhat uměj dobře. (smích)

Jak se Meziměstí proměnilo za těch sedmdesát let?

Hodně. Já znám staré Meziměstí, protože jsme sem chodili z Jetřichova k vlaku. Tady okolo bylo zahradnictví, tady stál hotel, proměnilo se to hodně. Krámy, co tady byly, zmizely.

Můj vnuk koupil barák, ve Světlé u Hradce, vesnice tři sta obyvatel. Představte si, že to koupil od chlapa, co bydlel tady v Meziměstí. A jak je teď hudební škola, tam bydleli. A oni pak zjistili, že spolu chodili do první třídy a nepamatovali si to. Taková náhoda.

Na co ráda vzpomínáte?

Že jsme měli dobrý kolektiv. A ty zájezdy, to bylo naše. Takovou partu jsme měli, sranda byla. Taky jsme si trochu popili, že jo… Teď už deset roků ani kapku. Když se narodily děti, vnoučata, tak jsme to všechno oslavili. Ale s limonádou, teď to nemůžu ani cítit.

Uteklo to jako voda. Mám vzpomínky – na motorce jsem jezdila, ping pong jsem hrála závodně za Jetřichov, můj vnuk, vždycky když jsme byli na koupališti tady, tak říká: Babi, pojď si zahrát pinec, aby všem ukázal, že to ovládám. Nebo si zavolal do baráku kamarády, ve sklepě měli pinec. Říkal: To schválně, babi, aby věřili, že jsem nekecal.

Jsem hrdá, že jsme byli bez problémů a neměli jsme nikdy ostudu.

Na co jste nejvíc hrdá?

Že mám takovou skvělou rodinu. Moje rodina nepoznala drogy, alkohol, kouření, všechno to byli fotbalisti. Mladší syn od dcery hrál za Spartu, úspěšný sportovec. A vnučka hrála volejbal v Broumově, ale teď má dvě děti, tak nemá čas. Ale už začala trénovat, chce se vrátit.

Tak to jsem hrdá, že jsme byli bez problémů a neměli jsme nikdy ostudu. Manžela jsem měla hodného, nepil, nekouřil, dělal ve Strojtexu.   

A jak jste dříve trávili volný čas?

Hodně jsme jezdili na dovolenou. Vnoučata se ptala, tak kam se pojede? Všude s námi. Auto jsme neměli. S autobusem od Veby byly krásné zájezdy, do Maďarska, východní Slovensko, užívali jsme si to. Za pár korun, ROH to zaplatilo. Já jsem byla osmnáct roků vedoucí brigády socialistické práce, to se musím pochlubit a můj syn se vždycky válí smíchy. A říká: Mami, dělám strom života, tak řekni mi něco o vás. A já: Tak tam hlavně napiš, že jsem dělala osmnáct let vedoucí brigády a on na to, prosím tě, už s tím dej pokoj. (smích)

Jinak jsem spokojená – scházíme se se sourozenci, tady mám bratra, druhý je v Lounech. Chmelíková je sestra, a Bartošová z Otovic, to je moje nejmladší sestra. Osm nás žilo, tři zemřeli ve válce. A dva v padesátém třetím roce na záškrt, na Moravě, do čtrnácti dnů byli pryč. To byla taková epidemie, v té vesnici jich umřelo čtrnáct. Tenkrát nebyly léky, jako jsou teď.

Inu, musí se to nějak brát ten život, tak i tak.

Která místa v regionu máte ráda?

Do kláštera chodím hodně a když přijede návštěva, tak ji beru tam. To je takový unikát, pěkná věc, kterou se můžu pochlubit. V Polici jsem byla čtyři roky, pracovala jsem tam, pak jsem šla sem. Vzpomínám na Zděřinu a to všechno okolo, Havlatka… Do Zděřiny jsme hodně chodili, tam se tancovalo. Nebo na Ostaš, Hvězdu, se synem a vnoučaty pěšky.

Tak takhle jsem to tady prožila – chvilku bylo dobře, chvilku hůř, jak kdy. Ale já mám takovou povahu, že jsem všude hned doma. Já jedu na zájezd, na dovolenou, jdu na nákup a hned jsem tam doma. (smích)

Podívejte se na video, které jsme s Helenou Pohlovou natočili: ZDE

Rozhovor vznikl v rámci projektu „Příběhy přehlížených lidí na česko-polské hranici“ podpořeném Journalismfund Europe ve výzvě Pluralistic Media for Democracy.