Je mi blízké otevřené vyučování, říká Jana Zedníčková
Z míst, kde děti běhají bosy po písku, se vrátila do krajiny plné luk, polí a lesů. Po 30 letech cestování a splnění si snů o životě v teple se rozhodla znovu zakotvit na Broumovsku. Dnes stojí v čele Základní a mateřské školy v Martínkovicích. Přináší s sebou nejen bohaté profesní a životní zkušenosti, ale také otevřený pedagogický přístup a silnou osobní motivaci dát místní škole plný život. „Samozřejmě je důležitá násobilka, vyjmenovaná slova a ostatní učivo, ale k tomu i ta přidaná hodnota, kdy se děti samy budou chtít učit. Vztah k učení je bude provázet celý život. My jsme tady od toho, abychom mohli děti provázet na jejich vzdělávací cestě,“ říká Jana Zedníčková.
.jpg)
Splnit si sny a vrátit se zpátky. Jana Zedníčková
Od kdy v Martínkovicích působíte a co vás sem přivedlo?
Do Martínkovic jsem nastoupila na začátku tohoto školního roku. Přivedla mě sem souhra různých okolností a situací, které jsem kolem sebe vnímala. Nerada tomu říkám náhoda. Návrat nebyl jednoduchý. Přestěhovala jsem se sem z řeckého ostrova Korfu, kde jsem několik let žila. Mám to tam velmi ráda. Návrat z tepla od moře do zdejší zimy byl výrazný, ale zároveň to byl návrat do mého rodného kraje. Po více než třiceti letech jsem se vrátila na Broumovsko, odkud jsem ve čtrnácti letech odešla studovat a už se sem vlastně nikdy nevrátila. Celkově jsem dost cestovala i v ČR.
Jaké byly vaše první dojmy po návratu?
Úžasné. Říkám, že každý den nevycházím z údivu, kde jsem. Pořád mě něco překvapuje. Když se procházím místními lesy, které jsou nádherné, mám pocit, že jsem se ocitla na místě neuvěřitelné krásy. Často si říkám, kde to vlastně jsem? Už jen moře tady chybí. Jak se někdy říká: ,,My si tady sedíme na těch svých rybníčkách, a to nám ke štěstí stačít.“ Jinak mi tu nic nechybí, ale jsem tu zatím krátce.
Co vás na Broumovsku nejvíc těší?
Moje rodina, se kterou tu mohu být. Oslovila mě krajina, historie, lidé i mystický nádech neotřelých míst. Poznávám tady velmi inspirativní osobnosti a komunity, což jsem vůbec nečekala. Broumovsko má obrovský potenciál kulturní i lidský. Zároveň je tady ta minulost Sudet, ale na mě to nepůsobí zase až tak tíživě. Myslím si, že tu energii mohou přeměňovat lidi, kteří sem přicházejí, a kteří tady jsou.
Proč jste odešla do zahraničí?
Splnila jsem si sen. Chtěla jsem žít tam, kde je teplo, moře a palma na zahradě. Díky tomu, že jsem učila češtinu online pro cizince, jsem si to mohla dovolit. Přestěhovala jsem se na Korfu. Pracovala jsem také pro cestovní kancelář a díky tomu jsem se dostala nejen do Řecka, ale i na Zanzibar do Afriky.
Co vám život ve světě dal?
Svobodu a perspektivu. Člověk pozná, že všude je chleba o dvou kůrkách. V Africe je nádherná příroda, oceán, ovoce na stromech, ale také obrovská chudoba. V Řecku lidé žijí hodně přítomností. Dnes je dnes, zítra se uvidí. V každém koutu jsou jiné zvyky. Lidé jinak mluví, jinak přemýšlí a jinak žijí. A pak se vrátíte do Čech a zjistíte, že i tady máme svoje výzvy. Tyto zkušenosti mi daly nadhled a vděčnost.
Máte za sebou velmi pestrou profesní cestu. Jak byste ji shrnula?
Po absolvování střední pedagogické školy v Litomyšli jsem nastoupila už v osmnácti letech jako vychovatelka na základní školu v Hradci Králové. Zpětně si říkám, jakou odvahu museli mít, když mi svěřili téměř třicet dětí. Byla to ale krásná zkušenost. Hodně jsme s dětmi zpívali, hráli na nástroje a věnovali se hudbě. S některými tehdejšími dětmi jsem dodnes v kontaktu, dnes už jsou z nich rodiče.
Postupně jsem prošla všemi stupni školství – mateřskou školou, družinou, prvním i druhým stupněm, učila jsem hudební výchovu, deset let byla ředitelkou vesnické školy u Jičína. Založila jsem rodinné a vzdělávací centrum u Litomyšle, které funguje dodnes, a lektorovala kurzy pro budoucí pedagogy. Přínosné mi byly zkušenosti ze stáží v zahraničí. Například na školách ve východním Slovensku. Dokonce jsem byla vybrána na stáž do Finska, a to na základě mé otevřenosti k různým pedagogickým směrům. Blízké je mi otevřené vyučování.
Zmínila jste otevřené vyučování. Co si pod tím mají rodiče představit?
Otevřené vyučování není jen otevřená mysl. Je to otevřenost vůči dětem, rodičům, obci i světu. V praxi to znamená otevřenou výuku, práci v souvislostech, podporu spolupráce a samostatného myšlení. Je to směr blízký například programu Začít spolu. Nejde jen o známky, ale o dovednosti, které si odnesou do života. Rádi bychom tuto koncepci ve škole systematicky zaváděli už od příštího školního roku. Především to přináší zodpovědnost za vlastní práci. Děti se učí samostatnosti. Buď pracují ve skupinách na projektech nebo mají týdenní plány, se kterými se naučí organizovat si čas tak, aby stihly splnit všechny úkoly.
Škola v Martínkovicích má nyní velmi malý počet žáků. Vnímáte to jako výhodu, nebo spíš výzvu?
Obojí. Malý počet dětí umožňuje individuální přístup, blízké vztahy a bezpečné prostředí. Zároveň je to výzva. Škola má kapacitu přibližně sto padesát žáků a mým cílem je postupně ji naplnit. Aktuálně zvažujeme také otevření druhého stupně podle zájmu rodičů. Rodiče nás již mohou kontaktovat a přihlásit své děti.
Co byste chtěla, aby si děti ze školy odnášely do budoucna?
Především to, aby chodily do školy rády a měly chuť učit se nové věci. Chceme vytvářet bezpečné prostředí, kde se děti cítí dobře mezi sebou navzájem, s učiteli a se všemi zaměstnanci. Pokud se dítě cítí dobře, může se učit, rozvíjet a růst. Důležitá je radost z poznávání a učení, dobré vztahy, otevřenost a rozvoj dovedností. Samozřejmě je důležitá násobilka, vyjmenovaná slova a ostatní učivo, ale k tomu i ta přidaná hodnota, kdy se pak děti samy budou chtít učit. Vztah k učení je bude provázet celý život. My jsme tady od toho, abychom mohli děti provázet na jejich vzdělávací cestě. Jsme jejich průvodci a podporujeme jejich talenty a jedinečnost. A když se nám to všem podaří, tak to je to, co dětem zůstane. Kladný vztah k učení.
Jakou roli by podle vás měla škola hrát v životě obce?
Škola by neměla být uzavřenou institucí. Měla by být přirozeným centrem obce. Místem setkávání, spolupráce a vztahů. Otevřená rodičům i širší komunitě.
Podívejte se na video, které jsme s Janou Zedníčkovou natočili ZDE.
Rozhovor vychází v rámci pokračování série Příběhy opomíjených lidí na česko-polské hranici, kterou v roce 2025 podpořil Journalismfund Europe.
