Jsem hrdý na své rodiče a přátele. To je to nejdůležitější v životě

Bára Fialová, Kateřina Ostradecká Úterý, 7. října 2025

Sdílet na:

Kromě seniorů a manuálně pracujících se série Hlasy Broumovska zaměřuje i na mladé lidi. Na základní škole toužil Tomáš Peroutka (18 let) stát se automechanikem. Nakonec se ale zapojil do rodinného podnikání a pomáhá rodičům s provozem Potravin Míša, obchodu, který je přirozeným centrem komunitního života v dolním Broumově. „I když jsem mladá generace, tak mnohem víc než být na mobilu nebo na počítači si užiju venku procházku s kamarády nebo s pejskem,“ říká Tomáš, který se po čtyřech letech léčení z těžkého úrazu na kole zase pomalu vrací k cyklistice.

Když jsme se před pěti lety potkávali ve škole, kde jsem tě učila, toužil jsi pracovat s auty. Co se změnilo?

Nastal takový přelomový bod, kdy jsem zjistil, že ta práce není úplně pro mě. Jako malí chceme být třeba astronauty nebo policisty a pak se naše vize změní třeba tím, že nás ovlivní lidi kolem nás. To hodně přispělo.

Kdo tě ovlivnil?

Většinou člověka ovlivňují lidé, mezi kterými vyrůstá. Není to pravidlem, ale u mě to tak bylo. Když jsou rodiče například hasiči, tak je dítě vedeno k hasičům. U mě to byli rodiče, kteří mají vlastní podnikání. 

Tvoji rodiče mají obchod Potraviny Míša. Co tam děláš ty? Jaká je náplň tvé práce?

Prodávat, ale taky přebírat zboží a kontrolovat, zda všechno sedí, zda je všechno v pořádku podle papírů, aby si někdo něco nepřihrával do kapsy.

Co shledáváš ve své práci jako největší výzvu?

Každý den se překonávat a poznávat nové lidi. Práce s lidmi je zajímavá, občas těžká a občas srandovní. Záleží, jak se to pojme. Někdy to jde lépe, někdy hůř.

Co děláš, když je špatný den?

Snažím se usmívat a zabavit se zase s jinými lidmi. Snažím se od toho jít co nejdál.

Kam jsi chodil do školy?

Chodil jsem na Základní školu Masarykovu v Broumově, na „Komendu“. Pak jsem šel do Hronova na tříletý obor automechanik na střední školu Otty Wichterleho. Ten jsem bohužel nedokončil.

Jak se ti žije v Broumově?

Broumov je podle mě nádhernej, ale myslím, že jeho popularita upadá. Zdá se mi, že odsud lidi spíš odcházejí. Většina odejde za lepší prací do většího města a do Broumova už se nevrátí. 

A ty? Chceš v Broumově zůstat? Plánuješ se tady usadit?

Plánuju se tady usadit, žije se mi tady poměrně skvěle na Česko. Jinak je to tady takový všelijaký. V památkách máme pořád co nabídnout, a na druhou stranu mi přijde, že kriminalita se pořád zvyšuje. Určitě bych chtěl pokračovat ve své profesi, každý den mě naplňuje a snažím se posouvat výš a výš.

Co tě na tom baví nejvíc?

Lidi. S některými je složitější se domluvit, s některými méně. Ale člověk postupem času zjistí, že komunikace je v životě to hlavní. Ať už pro páry nebo pro lidi nebo celkově pro společnost nebo občany kterékoli země.

Znáš vlastně příběh Potravin Míša? Kdy obchod vzniknul?

Myslím, že ten příběh je docela dlouhý a úplně celý ho neznám. Před námi měla obchod paní Linhartová, ta už nežije, ale někde tady poblíž na Broumovsku žije její dcera. Myslím, že krámek založila ona, ale nejsem si tím stoprocentně jistý, takže může mít třeba 60, 70, 80 let, úplně v pohodě. Je několikrát rekonstruovaný a snažíme se ho co nejlépe udržovat.

Jaké chystáte změny nebo vylepšení do budoucna?

Teď chceme malovat, takže se aktuálně snažíme vyprodat co nejvíce zboží, abychom toho museli co nejméně stěhovat. A budeme se dál snažit přinášet lidem co nejlepší kvalitu za co nejmenší cenu. 

Je podle tebe něco, z čeho má generace mladých obavy?

Možná v čem budou žít naši potomci, jestli nebude nedostatek jídla nebo elektřiny. I když si myslíme, že je všeho dostatek, tak to nemusí být tak, jak to na první pohled vypadá.

Člověk nikdy neví, co ho může překvapit. Jako třeba pandemie, ta nás taky překvapila.

Máš z toho strach? Nebo jsi spíš optimista?

Já si myslím, že to bude v pohodě, ale člověk nikdy neví, co ho může překvapit. Jako třeba pandemie, ta nás taky hodně překvapila. A nejen nás tady, ale celkově lidstvo na Zemi.

Jak jsi to období prožíval?

Já byl většinou zavřený doma a měli jsme online výuku. Sem tam jsme šli do školy ukázat sešity nebo na nějaký testy, když nás chtěla učitelka vysloveně prozkoušet z očí do očí. Takže položila třeba čtyři otázky a šli jsme domů se známkou. Celkově si myslím, že to byla zajímavá zkušenost pro všechny.

Je něco, co by sis z toho třeba rád zopakoval? Nebo jsi radši, že pandemie skončila?

Určitě jsem radši, že skončila. Za mě je lepší s člověkem mluvit z očí do očí než přes internet. I když jsem mladá generace, tak mnohem radši než být na mobilu nebo na počítači, radši si užiju venku procházku s kamarády nebo s pejskem.

Jaké jsou tvé další zájmy kromě procházek, čím rád trávíš volný čas?

Aktuálně jsem se vrátil k cyklistice, při které jsem měl těžkou nehodu.

Jak se to stalo?

Jezdíval jsem třeba dva roky s kamarádem až sto kilometrů denně, fakt jsme se snažili za jakéhokoli počasí – když teda nebyl velkej sníh nebo něco podobného, to jsme šli třeba jenom na procházku – ale fakt jsme se snažili jezdit. Připravovali jsme se na závody v Česku, to se nám nakonec nepovedlo. Měl jsem nehodu a léčil jsem se dohromady i s rehabilitacemi čtyři roky.

Co jsi měl za úraz?

Měl jsem přetrhané vazy na levý noze a hodně pochroumané koleno. Skončil jsem nejdřív v nemocnici v Broumově, pak mě poslali do Náchoda a pak do Hradce. Furt si mě takhle přehazovali a nevěděli co se mnou. Protože když člověk ještě roste, nevědí, jestli mají nasadit to nebo ono, protože sami doktoři nevědí, jak to sroste. Teď mě čeká ještě kontrola, kde se právě uvidí, jak to srostlo. Na kolo se ale teď pomalu vracím.

Máš větší strach?

Určitě, jde to hodně těžko. Člověk si víc uvědomuje chyby, které mohou nastat a jaké by to mohlo mít následky.

Máš tady kamarády nebo lidi, na které se můžeš obrátit, když máš nějaký problém?

Určitě. Mám tady kamarády nebo třeba i starší učitele, kteří mohou předávat nejen učivo, ale i životní zkušenosti.

Broumovu bych přál co nejvíc hodných lidí a méně kriminality.

Sleduješ zprávy? A z jakých zdrojů?

Zprávy zkouknu sem tam, záleží, jak stíhám. Rád si taky přečtu noviny, byť to je takový starší styl, ale furt noviny frčej. Furt mají co nabídnout. Sleduju zprávy i na internetu, na sociálních sítích. Občas si koupím Broumovské noviny, teď jsem si tam přečetl článek o Jaroslavu Grusmannovi na kole. To mě právě nakoplo, abych zase začal jezdit.

Na co jsi ve svém životě hrdý?

Jsem hrdý na své rodiče, přátele a lidi kolem sebe. Protože to je v životě to nejdůležitější, co člověk může mít.

Je něco, co bys Broumovu popřál do budoucna?

Hodně štěstí, co nejvíc hodných lidí a menší kriminalitu.

Podívejte se na video na našem YouTube kanálu ZDE.

Rozhovor vznikl v rámci projektu „Příběhy přehlížených lidí na česko-polské hranici“ podpořeném Journalismfund Europe ve výzvě Pluralistic Media for Democracy.