Lesní dělník Zdeněk Zítka: Starám se o syna a několik hektarů lesa

Text a foto Jentl Hadašová, Petra Kultová a archiv Z. Zítky Úterý, 23. září 2025

Sdílet na:

V létě, stejně jako v zimě. Lesní dělník Zdeněk Zítka (39 let) žádné sezónní pauzy nezná. V lese obstarává veškerou práci od výsadby přes stavbu oplocenek až po kácení a prodej palivového dřeva. Coby živnostník pečuje o lesní porosty asi deseti soukromníků na Policku. Během našeho setkání v Ticháčkově lese vyprávěl o svém životě s nadhledem a ochotou sdílet složitou cestu zpět ze závislosti a vězení k přijetí zodpovědnosti a péči za sebe a svého syna. 

Pocházíte z Police nad Metují? 

Narodil jsem se v Trutnově. Pak jsme se hodně stěhovali. Moje máma neměla moc šťastný život, moc jí to nevycházelo s partnery. Ale poslední místo, kde jsem strávil hodně času, byla právě Police. Bydlím tam od roku 2012. Předtím jsem žil sedm let ve Španělsku, kam jsem jako osmnáctiletý odcestoval a zkoušel tam žít. Odjel jsem jen s batohem a spacákem a pak jsem se nějak protloukal. 

Nejprve jsem se přidal k jedné skupince Čechů, kteří squatovali ve Valencii. Měli jsme barák na Malvarrose, asi 200 metrů od pláže, a tam jsem žil dva roky. Začínal jsem prodejem piva na ulici. Myslím, že naše banda začala s prvním pouličním prodejem piva ve Španělsku. Kupovali jsme ho v Lidlu a prodávali za euro. Když jste procházeli od Plaza de la Virgen až po Calle de la Sal, stálo tam asi pět skupinek Čechů, mezi nimi pouliční hráči na flétnu nebo věštkyně s kartami. My jsme prodávali pivo.

Tím jsem začínal, než jsme se naučil řeč a pochopil, jak vše funguje. Pak jsem se oddělil a žil dva roky v horách v komunitě. Naučil jsem se tam, jak být soběstačný. Do toho jsem squatoval ve Valencii, byl jsem v Granadě, v Kantábrii. Zamiloval jsem se a chodil dva roky se Španělkou. Bylo to úžasné, a tak jsem strávil sedm let.

Co Vás přivedlo zpět do Čech?

Já jsem se tenkrát zamiloval, když jsem se vrátil po nějaké době na Vánoce do Čech. Pak jsem odjel do Španělska, rozloučil jsem se se všemi lidmi v horách a vrátil jsem se do Čech. 

Bral jsem drogy a dělal jsem různé věci, které nebyly v pohodě. Můj návrat byl docela složitý. 

Jste spokojenější tady, nebo ve Španělsku?

Tady, protože už jsem na tom dobře, ale ten začátek nebyl nejlepší. Bral jsem drogy a dělal jsem různé věci, které nebyly v pohodě. Můj návrat byl docela složitý. Když jsem přijel, všichni moji dřívější přátelé žili život, který nebyl nejlepší. Brali pervitin a byli na tom špatně. Láska nedopadla a přišla jiná, která nebyla úplně ta pravá. S ní mám ale syna, takže všechno je k něčemu dobré. Semlelo mě to na první tři roky a pak už to bylo dobrý.

Co Vám pomohlo se z toho dostat?

Vězení. Začal jsem na drogách páchat trestnou činnost, kradl jsem a tak. Zkoušel jsem i pracovat, ale vrátil jsem se z hor dredatý. Vypadal jsem jako Johnny Depp z Pirátů z Karibiku. Ptal jsem se tenkrát na práci i tady u Ticháčků, ale nedostal jsem ji. V kravíně mi řekli, že mě ke kravám v žádným případě nepustí. Zkusil jsem masnu, SaarGummi, různá další místa, ale vždycky jsem všechny práce ztratil. Já jsem byl zvyklý z hor na jinačí, nosil jsem Palestinu (šátek) a horské boty, kácel stromy v lese a byl svobodný. Pak jsem přišel sem, jenže Čechy nejsou tak jednoduché, abys tady mohl začít jen tak fungovat, a obzvlášť s myšlením, jaké jsem měl já.

A do toho drogy. Nechodil jsem do práce, ale musel jsem platit nájem. Pronajal jsem si byt v Suchém Dole. Neplatil jsem zálohy na zdravotním pojištění. Nakonec jsem zjistil, že tam mám dluh 200 tisíc. Dostal jsem šanci mít práci, jen jsem si ji nedokázal udržet. Někde jsem se zmastil, a pak jsem nešel do práce. Styděl jsem se za sebe, necítil jsem se dobře mezi normálními lidmi.

Cítil jsem, že jsem dobrý člověk, ale nedělal jsme dobré věci. Dostal jsem se do toxické psychózy, a nakonec jsem se šel sám udat. Když jsem odjížděl na vazbu do Hradce Králové, mému synovi Matyášovi bylo půl roku. Později mě převezli do Ostrova a tam už mi začalo docházet, co se děje, co jsem provedl. Teď jsem byl tam a venku jsem měl dítě.

Když mě poprvé pustili na vycházku, nasadil jsem si tenisky a doběhl z Odolova až do Suchého Dolu.

Jednoho dne jsem šel na vycházkový dvůr. Pršelo, měl jsem na sobě bagančata, modrý mundůr. Nikdo tam nebyl a já se najednou rozběhl. Udělal jsem jedno kolečko, druhý, třetí, čtvrtý a pak jsem se rozbrečel. Začalo mi docházet, co se všechno stalo. Tenkrát jsem tam zaběhl asi třicet koleček, v těch bagančatech. Dva dny jsem pak nemohl chodit. Začal jsem běhat skoro každý den, cvičit, zkrátka fungovat. Vytvořil jsem si tam vlastní bublinu. Z Ostrova jsem se dostal do Odolova, kde jsem začal pracovat v Tamadexu. Pracoval jsem tam za čtyři lidi a ostatní si ze mě dělali srandu, že jsem jako Fittipaldi. Otužoval jsem se v řece, to mi strašně pomáhalo, ale pořád to bylo vězení. Lidi jsou tam úplně někde jinde. Je to zajímavý svět, obrácená mince naší společnosti. 

Když mě pustili na prvních dvacet čtyři hodin ven, sebral jsem se, nazul si tenisky a běžel jsem z Odolova až do Suchého Dolu.

Do toho jsem zjišťoval, že Matyášova máma byla pořád v koncích. Bordel, odpadky, nebyla to žádná sláva.

Jak dlouho jste byl zavřený?

Dva a půl roku. Dva a půl roku stačilo, aby se ze mě stal fungující člověk. Když jsem se vrátil, vzal jsem si hned Matyáše k sobě a jeho máma se odstěhovala. Matyáš nemluvil, neuměl pomalu nic. První bydlení jsme měli na statku, který jsme dali dohromady s kamarády. Měl jsem pronajaté postupně dva baráky. To se stalo během sedmi let, Matyášovi je teď 11.

Pracoval jsem ve fabrice u Hašpla jako seřizovač na třísměnný provoz, později z toho byl jen dvousměnný, pak jednosměnný, až jsem začal dělat jen brigády, abych se stihl postarat o syna. První byla na Vysoké Srbské. O půl sedmé jsem dal kluka do školky, sedl jsem na kolo a vyšlapal jsem na Srbskou. Tam jsem šest hodin sbíjel sbíječkou. Sedl jsem na kolo a dojel zpět, abych ho vyzvedl. Pak přišla brigáda v lese pro Ticháčkovy, to bylo před pěti lety. Dnes už to mám pod svou správou. Dohromady se starám jako živnostník o les asi deseti soukromníkům. 

Něco jsem dokázal

Jaký život dnes žijete?

Žiju v městském bytě v Polici nad Metují za necelých 3300 korun měsíčně. Bydlíme tam s Matyášem, který má svůj samostatný pokoj, a se psem Pašou. Abych pravdu řekl, jsem tam spokojený, protože byt je malý a nemusím ho moc udržovat. I tak toho mám na udržování hodně.

A Matyáš je ve Vaší plné péči?

Jo, je v mé péči. Já jsem se s jeho maminkou soudil, když mu byly asi tři roky. Shodli jsme se, že ona není ve stavu, aby se starala o dítě. Dodnes leží péče hlavně na mě. 

V současnosti je to už dobré, když si dokáže sám dojet do Náchoda na fotbalový trénink, přijet zpátky, jít do školy, ale začátek bylo peklo. Teď jsem si poprvé po 6 letech žádal o příspěvek na bydlení a dítě. Doteď jsem byl tvrdý a říkal jsem si, že tu jsou matky samoživitelky, co to potřebují víc. 

Jakou máte vizi do budoucna, budete chtít pokračovat s prací v lese?

Říkám si, že jsem něco dokázal, začal jsem nepředstavitelné, ale dnes dokážu své hektary ukočírovat. Snažím se dělat svou práci opravdu poctivě. Dělám velké jamky, snažím se udržovat pravidelné rozestupy mezi stromy, stavím oplocenky, u kterých chci, aby něco vydržely. Moje představa je, že najdu lidi, kteří budou dělat stejně poctivě a svědomitě. Ty jsem zatím nenašel. Za šest let, co dělám v lese, jsem ještě nenašel nikoho opravdu cílevědomého, komu bych mohl dát úkol a spolehnout se na něj.

Brigádnici se najdou, ale to není úplně ono. Stalo se mi, že jsem vzal hodně zakázek a pak jsem nestíhal, protože najatí pracovníci nebyli zodpovědní. Vždycky jsem bral lidi spíš z té „horší“ sorty.  Protože já věřím tomu, že i z této skupiny lidí se dá vytáhnout někdo, kdo bude fungovat. Prostě takhle to mám a doufám, že jednou všude, kde mám zasazeno, porostou stromy. Pak budu moct kácet a věřím, že i prodávat. Že si postupně najdu klientelu na prodej dřeva. Začínal jsem na sázení stromků. Dnes vyžínám, stavím oplocení, už i kácím. Starám se o lesy.

Myslím si, že každý, když chce a opravdu zabere, tak vše dokáže. 

Co dál? Určitě se nemůžu pořád dřít. Říkám si, že do padesáti to třeba dám, letos mi bude čtyřicet. No a potom věřím, že se tu mezi lidmi vymyslí třeba nějaký komunitní projekt. Baví mě i práce s dětmi. Zkoušel jsem práci pro příměstský tábor nebo broumovský klášter, a také mě to baví. Teď nad tím přemýšlím takhle a uvidím, jak se posunu. V životě jsem měl různé vize: například dům pro matky samoživitelky. 

Znám ženy, co mají tři děti, chovají ovce a do toho pracují. Jsou to opravdové lvice. Myslím si, že každý, když chce a opravdu zabere, tak vše dokáže. 

Pozorujete i tady v lese dopady klimatické krize? 

Určitě, je větší sucho. Tam, kde se dřív sázely smrky, dnes vysazuju duby, protože jsou proti tomu odolnější a nemusím je tam často dosazovat. Dřív jsem si nechával na zimní práci v lese pálení klestí, ale dneska můžu klidně zatloukat kůly. Už tak nemrzne a půda je měkká. Zima navíc trvá jen měsíc. Takže když to porovnám s dobou před šesti lety, rozdíl tu je. V tom vidím klimatickou změnu. 

Jak se Vám žije tady na Broumovsku?

Kdysi jsem žil v komunitě ve Španělsku. Bylo to na severu země, kde je hodně obnovených vesnic, kam odešli lidé z města a opravili si domy. Třeba jedna z nejstarších takových vesnic je dnes schopna pojmout až 400 lidí, ubytovat je, dát jim najíst. Lidé tam jsou zároveň soběstační, mají solární panely, vodní turbíny, zvládají to. Byl bych rád, kdyby takové společenství žilo i tady. Postupem času přicházím na to, že tu žijí podobně smýšlející lidé, ale nejsou z jedné vesnice. Tam, kde jsem žil, to fungovalo jednoduše. Někdo řekl, že má projekt, chce třeba opravit střechu, jet do Katalánska sklízet mandle nebo olivy na olivový olej, a lidé se sešli, pomohli, pak poseděli. A mně by se do budoucna líbilo, kdyby to tady mohlo fungovat stejně. Jenže tady je to jiné. Je tu draho, není to tady tak alternativní, nefunguje tu taková síť sociálních vztahů. Každý má hodně práce a nezbývá moc času rozvíjet i to pěkné mezi lidmi. 

Ale život na Broumovsku se mi líbí. Líbí se mi aktivity Jana Školníka, zaměstnává spoustu lidí a díky tomu to tady ožilo. 

Bál jsem se jít do živnosti, že neutáhnu vše, co mám platit, ale teď vím, že i to zvládám. 

Máte nějaké obavy z budoucnosti?

Pořád musím shánět práci. Znám svůj měsíční rozpočet. Dřív jsem se bál si pronajmout byt. Teď se toho už nebojím, protože vím, že to zvládnu. Měl jsem obavy, že práce v lese nebude odvedená kvalitně a že si lidi budou najímat levnou pracovní sílu. Teď ale vím, že to tak není. Taky jsem se bál jít do živnosti, že neutáhnu vše, co mám platit, ale teď vím, že i to zvládám. Takže dnes jsou mé obavy menší.

Co byste přál Matyášovi do budoucna?

Aby zpracoval všechno z doby, kdy jsem tu pro něho nebyl. Aby si uskutečnil všechny své sny. Když si něco bude přát, aby si za tím šel a doopravdy bojoval. A aby měl hezký život, ale aby si prošel i tvrdou cestu a neměl vždy vše úplně jednoduché.

Podívejte se na video se Zdenkem Zítkou na našem YouTube kanálu ZDE.

Rozhovor vznikl v rámci projektu "Příběhy přehlížených lidí na česko-polské hranici" podpořeném Journalismfund Europe ve výzvě Pluralistic Media for Democracy.