Musím se pořád učit, ale třeba budu jednou dobrý, říká Milan Demeter
Milan Demeter (18 let) stojí na začátku dospělého života. Vyrůstal mezi muzikanty a zedníky a dnes se snaží skloubit obojí. Přes den se učí zednickému řemeslu, večer cvičí na housle a sní o tom, že jednou nastoupí na konzervatoř. „Hudba mě naplňuje emocemi a dává mi i naději, že se mohu jednou někam dostat,“ říká v rozhovoru a otevřeně vypráví o tom, co pro něj znamenají romské tradice, hudba i dospívání v Broumově.
.jpg)
V romské kultuře jsem vyrůstal a miluju to. Milan Demeter.
Pocházíš z Broumova?
V Broumově žiju posledních deset let. S rodinou jsme se sem přestěhovali z nedaleké Březové, kde jsem strávil své dětství.
Jaké to je bydlet přímo v centru města?
Má to svoje výhody. Mám blízko do krámu, všude se dostanu rychleji, než kdybych bydlel někde na kraji. Ale má to i své nevýhody. Občas je to tu trochu rušnější. Ale jenom trochu.
Jak se ti v Broumově žije?
Žije se mi tady dobře, je tady klid. Nejsou tady problémy. Akorát je tu méně práce a musí se za prací dojíždět. Jinak je to tady dobrý. Je tu příjemné prostředí.
Zednickou profesi jsem si vybral sám. Vždycky se mi líbilo sledovat, jak se nahazují omítky.
Jaké práci se aktuálně věnuješ?
Věnuju se kompletně zedničině. Ještě se to učím. Taťka je zkušený zedník, stejně jako strejdové. Jsou to fakt profesionálové. A oni mě učí všechno, co potřebuju, co děláme, jak se to dělá a na co si dát pozor. Učím se od nich postupně všechno, co se dá. Tuto profesi jsem si vybral sám. Strašně se mi líbilo sledovat, jak se nahazují omítky, jak se tahá perlinka, štuk… Je to ale těžké se to naučit. Teď, když už to trochu umím, tak mě to hrozně baví.
Jak dlouho trvá tvůj pracovní den?
Je to různé podle toho, kde zrovna děláme. Teď jsme třeba dělali zateplování stropů. Tam jsme chodili až na devátou, protože tam bydlí starší lidi, tak jsme je nechtěli budit. Bereme ohledy na to, kde pracujeme. Skončili jsme kolem páté, šesté večer. Ale měli jsme to hotové za dva dny. Šlo to dobře.
Práce na živnost je odvážný krok. Táta mi ale se vším pomáhá.
Říkal jsi, že pracuješ na živnost. Vnímáš to jako odvážný krok?
Odvážný krok to určitě je. Musíte platit různé poplatky, a když podnikáte, jedete prostě sám na sebe. Když nemáte zakázku, nemáte z čeho platit. A je to celé jenom na vás. Mám výhodu, že mi taťka se vším pomáhá. Bere mě s sebou, ukazuje mi věci, řemeslo. Nechal mi udělat plakáty, vizitky, razítko… prostě mě podporuje.
Jaké máš koníčky?
Věnuji se hraní na housle. Máme s bratranci skupinu. Hrajeme tam, kam si nás lidi pozvou. Narozeniny, svatby, křtiny, ale i pohřby. A taky různé oslavy nebo události jen tak. A hrajeme kdykoli. Když si nás pozvou na pohřeb a sněží, tak prostě musíme jít hrát. Když je zima, mráz, teplo, prší… vezmou se deštníky a jede se. Prostě cokoli, ale musí se jít hrát. Hrajeme tady v okolí, ale hráli jsme i na Slovensku.
Jak se ti při práci daří zvládat i hraní na housle?
Při té práci se to trochu komplikuje. Když třeba děláme těžší věci, tak je to náročnější. Jednou jsme za den vyházeli dvanáct kubíků betonu. To pak prostě přijdete domů a jdete rovnou spát. Je to někdy strašně těžké mít po práci sílu ještě hrát. Ale někdy se to dá zvládnout, když se člověk přemůže.
Co tě přivedlo k hudbě?
Pocházím z muzikantské rodiny, a to z obou stran. Z maminčiny i z tátovy strany jsou všichni muzikanti. Děda po tátovi byl primáš, táta hrál na cimbál. A teď jsem primáš i já. A z maminčiny strany, od babičky, to jsou Boldiovi. To je velká muzikantská rodina. Hrají všude, po restauracích i ve světě. Jsou to fakt velcí muzikanti. Jsou v Praze a tam hrají ve sklípcích.
Jako úplně první jsem začal hrát na heligonku. To mi bylo asi osm, devět let. Naučil jsem se na ni pár písniček od Moravanky. Pak jsem v jedenácti začal s kytarou. Chvilku mě učil děda, ale tehdy mě to moc nebavilo, tak jsem toho nechal. Později jsem však začal hrát sám od sebe a u kytary jsem vydržel až doteď. Na housle jsem se poprvé chytil ve čtrnácti, patnácti letech a hraju na ně dodnes. Mezitím jsem ještě zkoušel i akordeon. A to je asi všechno, na co jsem kdy hrál.
A když jsi začínal hrát, šlo ti to hned?
Když jsem začal, tak to nešlo vůbec. To bylo, jako kdybyste škrábali nehtama po tabuli (smích). Říkal jsem si ale, že když u toho vydržím, tak třeba jednou budu dobrý.
Hraju spíš podle sluchu, noty se teprve učím. Hlavně kvůli konzervatoři.
Máš nějaké sny a cíle, které by sis rád splnil?
Tak chtěl bych se dostat na konzervatoř, to určitě. Chodím do ZUŠ tady a jinak to je asi na osudu. Do ZUŠ chodím tři roky. Já jsem takový, že ty noty moc neřeším, hraju spíš podle sluchu. A noty se musím naučit kvůli konzervatoři. Furt se musím učit. Určitě mě to v ZUŠ posunulo hodně a posouvá furt. Mám skvělou paní učitelku. Je opravdu bezvadná.
Kdyby tvoje housle uměly mluvit a měly říct, jaký jsi, co by o tobě řekly?
Asi že jsem vytrvalý. Že to pořád zkouším a nebojím se toho. I když mi to někdy nejde, tak zkouším dál.
Kdybys mohl zahrát jednomu člověku písničku, komu by to bylo?
Tak určitě babičce zesnulé, jí bych chtěl zahrát. Moravskou písničku Prší, prší, len sa leje od Jožky Černého. Ona ji měla strašně ráda.
Hraje v tvém životě nějakou roli to, odkud pocházíš nebo z jaké rodiny pocházíš?
Jelikož jsem Rom, tak občas se stane, že lidi, kteří mě neznají a neznají naši rodinu, tak mě někdy odsuzují. Stalo se mi třeba, že jsem šel a začali mi nadávat a takové věci. Vlastně, nemám to rád. Já také nikoho neodsuzuji. Všichni jsme stejný, myslím si. I Češi se chovají někdy blbě i Romové. Je to oboustranné, každý je nějaký. Důležité je, neházet všechny do stejného pytle.
Jaký máš vztah k romské kultuře a co ti je na ní k srdci blízké?
Nedokázal bych si představit, že bych přesedlal na jinou kulturu. Prostě jsem v tom vyrůstal a miluju to. Blízký je mi například zvyk, kdy jdete s rodiči k rodině své přítelkyně a žádáte o ruku jejich dcery. Jsou to vlastně takové zásnuby, ale u nás mají úplně jiný průběh. O ruku nevěsty žádá i otec ženicha. To byste museli vidět na vlastní oči, abyste pochopili, jak to celé probíhá.
A pak je toho spousta dalšího. Třeba když se chodí na koledu. Hrajeme, chodíme dům od domu, lidé nám dávají sladkosti, někdy i alkohol… a my hrajeme až do večera. Tady v Broumově nás můžete slyšet každý rok. Projdeme ulice a vyrážíme i dál, třeba do Hynčic, Vernéřovic nebo přes Šonov. Chodíme prostě všude tady v okolí.
Líbí se mi ta klasická, tradiční romská muzika. Tradiční romská hudba jsou písničky, které se s námi táhnou odjakživa. Nejsou nové, nevznikly teď, jsou součástí naší kultury. Mezi ty nejznámější patří třeba Dželem, dželem, což je romská hymna. Pak písně jako Čauri Romani nebo různé pomalé halgáty. A samozřejmě i čardáše, třeba Šukarijaka a další. To je ta hudba, která je mi nejbližší.
Nedávno se ve městě objevila petice. Vnímal jsi tu situaci?
Jo, vnímal jsem to. Bylo to hlavně proti Romům, kteří se sem teď nově přistěhovali. A jako, nedivím se lidem, že měli obavy, protože někteří z těch nově příchozích se chovali tak, že to lidi vyděsilo. Třeba chodili s nožem a podobně. Ale zároveň si nemyslím, že by se kvůli tomu měli odsuzovat všichni Romové.
A cítíš se v Broumově bezpečně? Změnilo se to tu za poslední roky?
Přijde mi to pořád stejný. Někde se cítím bezpečně, někde míň, ale tak to je asi všude.
Máš v Broumově nějaké své oblíbené místo?
Tak určitě klášter se mi moc líbí. Je krásně postavený a má pěknou energii.
Můžeš přetvářet a ovlivňovat místo ve kterém žiješ?
Když pracujete na stavbě, tak určitě. Když děláte třeba fasády, tak potom vidíte tu změnu, jak je to pěkný, jak ta fasáda prokoukne. A člověk má pocit, že tam po něm něco zůstalo. Je to krásný pocit. Když vidíte, že je to nový a že jsme si na tom fakt dali záležet, tak z toho mám velkou radost. A taky můžete ovlivňovat věci třeba na debatách a podobných akcích.
Kdybys mohl lidem na Broumovsku něco popřát nebo vzkázat, co by to bylo?
Broumovákům bych vzkázal, aby se měli rádi, aby spolu vycházeli. To si přeju asi nejvíc.
HALGÁTY
Halgáty jsou pomalé, táhlé a emotivní romské písně, které mají často velmi silný výraz a citový náboj. Typické je pro ně kromě pomalého tempa a výrazné melodie také sólový zpět za doprovodu houslí či cimbálu. Halgáty vyjadřují vnitřní pocity, rodinnou historii či bolest.
Podívejte se na video, které jsme s Milanem Demeterem natočili ZDE.
Rozhovor vznikl v rámci projektu „Příběhy přehlížených lidí na česko-polské hranici“ podpořeném Journalismfund Europe ve výzvě Pluralistic Media for Democracy.
Editorka Michaela Mašková.
