Práce mi chodí bez jakékoli reklamy, říká hodinový manžel Vojtěch Ságner
Podniká teprve tři roky, o práci však nemá nouzi. Dělá všechno od drobných oprav a montáží uvnitř i zvenčí domů, udržuje zahrady, stříká střechy, v podstatě zastane práci za několik profesí. „Tahle práce je hodně o zručnosti a pečlivosti a určitě je potřeba se neustále vzdělávat v různých oborech. Je složité dělat takovou všehochuť prací, protože člověk musí mít všechno potřebné nářadí a hodně věcí umět. Já však neříkám, že umím všechno. Dělám jen to, co vím, že umím, nebo na co už mám zkušenosti,“ říká Vojtěch Ságner (30) z Jetřichova, který si kromě práce nejvíce cení svého volného času a nejraději ho tráví venku v přírodě.
Mám blízko k ochraně přírody, protože cítím, že je potřeba to posouvat dál. Vojtěch Ságner.
Co přesně za práci děláte? Hodinového manžela?
Pravda je, že název ,hodinový manžel‘ se mi moc nelíbí, proto jsem svoji činnost pojmenoval jako Rekonstrukce, opravy, údržby. Ale jinak v podstatě ano, z 80 procent se moje práce točí kolem malování bytů, zednických prací, údržby domů, montování nábytku, nátěrů střech a údržby zahrad. To je to, co dělám nejvíc.
Jaká je vaše původní profese?
Jsem vyučený nástrojář. Pracoval jsem jako nástrojář ve fabrice a u toho jsem jako druhý džob zpočátku opravoval auta a motorky. Vždycky jsem to chtěl dělat, jenže časem jsem zjistil, že je to taková nevděčná práce a postupně jsem se těm opravám aut přestal věnovat. Je to hrozně nevděčné s ohledem na koncovou cenu. Zákazník přijde, já mu řeknu, že na autě je špatný tohle, tohle a tohle, a když to všechno opravím, cenovka je o 10–20 tisíc jinde, než jsme se domluvili a on vlastně ani nepozná, co já jsem tam dělal. Když to srovnám s prací hodinového manžela, tak když za vámi přijedu, oštukuju místnost, sestavím kuchyň, vidíte okamžitý výsledek a ráda mi zaplatíte.
Jak dlouho už vlastně tuto práci děláte? Bylo těžké rozhodnutí začít podnikat?
Teď už to dělám asi třetím rokem. Zatím jsem neudělal žádnou reklamu, prostě jsem jednou dal status na Facebook, že půjdu dělat toto a najednou jsem měl práce na tři měsíce, možná i na pět. Úplná mela to byla. Myslel jsem, že se trochu rozkoukám, dodělám dílnu, ale práce najednou bylo hodně.
Začít podnikat je těžké. Úplně nejtěžší je udělat to rozhodnutí. Když už se člověk rozhodne, chce a má vizi, pak už to jde. Je těžké opustit stabilní práci a pravidelný příjem a rozhodnout se. Já se v práci nehýbal a uvědomil jsem si, že takhle nechci žít, proto jsem se rozhodl pro podnikání. Musel jsem sebrat odvahu a hodně se učit.
Jeden pán mi navrhl, že když jsem ten hodinový manžel, mohl bych mu uvařit. Tak jsem souhlasil.
Jak byste popsal práci hodinového manžela?
Jde o hodně různorodou škálu prací. V podstatě člověk pomáhá lidem, kteří doma nemají manžela nebo někoho šikovného, kdo by dokázal udělat různé drobné opravy a práce uvnitř i kolem domu. Týká se to všeho od údržby zahrady až po údržbu domů uvnitř i zvenku. Nejde jenom o přivrtání poliček. Například jsem dělal u paní, která se stěhovala do bytu. Tak jsem jí vymaloval, připojil pračku a myčku, udělal všechny instalatérské práce, přivrtal poličky, sestavil nábytek a ona se mohla okamžitě nastěhovat. Kdyby si mě nepozvala, musela by si zavolat například instalatéra, elektrikáře, malíře... Celkem třeba až pět firem. Kdežto já zvládnu vše, co je potřeba. Vymalovat, položit koberce, přemístit nábytek a další práce.
Měl jste od zákazníka nějaký kuriózní požadavek?
V Hronově mi jeden pán navrhl, že bych mu mohl uvařit, když jsem ten hodinový manžel a věnuji se různorodým činnostem. Tak jsem souhlasil. Klient tam měl stroj na bramborovou kaši, pustil jsem se tedy do vaření. Jenže jsem tu kaši neosolil... (smích)
Vy jste takhle šikovný od přírody, nebo kde jste se to všechno naučil?
Já jsem vlastně samouk, od malička jsem byl technický typ. Už jako malý jsem rozebíral všechna autíčka, potřeboval jsem vidět, jak fungují, a takové ty věci. Pak přišly motorky, tak od nějakých třinácti let jsem se hrabal v motorkách. Jsem motorkář, takže jsme hodně opravovali motorky a tímhle způsobem jsem se učil. Když mi bylo asi 22, koupil jsem si v Jetřichově svůj první byt, který jsem celý předělal. Tam jsem se učil zednické práce, a protože táta je instalatér, naučil mě i instalatérské práce. Postupně jsem se učil všechno. Chvilku jsem taky pomáhal kamarádovi zahradníkovi, takže jsem pochytil i práci se zahradou. Později jsem koupil druhý byt, teď ho pronajímám, a i tam jsem všechno předělal a naučil se další věci.
Dělám jen to, co vím, že umím, nebo na co už mám zkušenosti.
Ještě se nějak dál vzděláváte?
Tahle práce je hodně o zručnosti a pečlivosti a určitě je potřeba se neustále vzdělávat v různých oborech. Vždycky přicházejí nové věci, takže je to opravdu nutné. Je složité dělat takovou „všehochuť“ prací, protože člověk musí mít všechno potřebné nářadí a hodně věcí umět. Já však neříkám, že umím všechno. Lidé mi někdy řeknou: „Neudělal byste mi tohle?“ A já odpovím, že na to nemám zkušenosti, nebo jsem to nikdy nedělal. Dělám jen to, co vím, že umím, nebo na co už mám zkušenosti.
Vzdělávám se prostřednictvím videí a čtu i různé knížky o řemeslech a opravách. Dneska je skvělé, že když třeba chce člověk dělat sádrokarton a nikdy to nedělal, tak si prostě koupí knížku Sádrokarton od A do Z a má tam všechno hezky popsané. K tomu se podívá na pár videí, a když má člověk určitou manuální zručnost, dá se naučit spousta věcí. Nemusí se nutně specializovat jen na jednu oblast.
Přijdete si užitečný? Jaký to je pocit?
Je to fajn. Hlavně mám super pocit z toho, když jedu kolem a vidím spoustu míst, kde jsem něco dělal. Zahrady, které jsem upravoval, střechy, které jsem opravoval, ploty, které jsem natíral. Je příjemné vidět, že za ty roky už je moje práce v regionu opravdu vidět. A to mě dost naplňuje.
Zajímalo by mě, kolik hodin pracujete?
Každý den vstávám kolem páté, v šest už pracuju. Mám to tak nastavené odjakživa, i o víkendech vstávám brzo. Snažím se končit kolem třetí, abych měl za sebou osm hodin práce, ale ve skutečnosti je to spíš devět až deset hodin denně. Když přijedu domů, ještě se jedu podívat na nějaké zakázky, pak dělám papíry, připravuju věci na další den. Je toho prostě víc.
Víkendy se snažím mít volné bez kompromisů. Moje nejvzácnější věc na světě je můj volný čas a toho samozřejmě v podnikání tolika není. Mám rád přírodu a rád se v ní toulám. Nejsem ten typ člověka, který by makal 24 hodin denně, sedm dní v týdnu.
Umíte si představit, že třeba jednou vybudujete firmu, že nebudete pracovat sám?
Kdybych vybudoval firmu, abych třeba nemusel tolik pracovat rukama, ale pracoval bych více hlavou, tak to by mě nebavilo. Nebaví mě pracovat hlavou. Já chci, aby za mnou bylo každý den něco vidět, jinak usínám se špatným pocitem. Kdyby mě někdo posadil za počítač a já jsem prostě jen klikal do klávesnice a neviděl jsem takový ten hmotný výsledek, tak by mě to nenaplňovalo.
Narodil jste se na Broumovsku? Jak se vám tady žije?
Ano. Tady v Jetřichově bydlí rodiče a já kousek opodál. Jsem tady velice spokojený, hlavně kvůli té přírodě. Jak už jsem říkal, miluji přírodu a turistiku. Než jsem procestoval Česko, ani jsem si neuvědomoval, že to tady máme opravdu krásné! Není prostě hezčího místa po Čechách, než máme my tady.
Když mi bylo okolo dvaceti, odstěhoval jsem se do Hradce. Byl jsem mladý a myslel jsem si, že tam najdu nějakou lépe placenou práci a že tam bude ten „lepší život“. Jenže vždycky mě to po čase tak nějak zase srazilo na zem. A pokaždé, když jsem se na víkend vracel domů, přejel jsem Pasa, viděl ty naše kopečky, a zaplavilo mě takové blaho. Říkal jsem si: „Já jsem prostě doma tady. A zatím si vůbec nedokážu představit, že bych se odstěhoval. Jsem tady spokojený.“
Navíc pracuju v rozmezí zhruba 350 až 450 korun na hodinu. Lidi mi občas říkají: „Proč nejdeš pracovat do Prahy?“ nebo „Proč se tam nepřestěhuješ?“ A já na to odpovídám: „Dobře, tam bych měl třeba sedm set na hodinu.“ Jenže když si vezmete ceny nájmů, náklady na pronájem haly nebo vůbec to, že jsem si tady postupně vybudoval vlastní dílnu, tak by to všechno vyšlo úplně jinak. To, že bych tam měl dvojnásobek na hodině, by mi vlastně moc nepomohlo. Protože všechno ostatní by bylo taky dvakrát dražší.
Nakonec je to o tom, jestli člověk chce. Protože máme dvě možnosti – buď výmluvy, nebo výsledky.
Rozumíte tomu, proč jsou někteří lidé tady nespokojení? Proč říkají, že „tady nic není“ nebo že se tu „nic neděje“? Setkáváte se s tím?
Určitě se s tím setkávám. Ale je to těžké. Lidé často říkají, že se tu nic neděje, že tady, s prominutím, „chcípl pes“, že je tady nuda. Jenže já mám každý víkend plný akcí. Teď tu bylo vinobraní, burčákobraní v klášteře, v Meziměstí další akce, tady zase něco jiného, pořád se něco děje. Nakonec je to o tom, jestli člověk chce. Protože máme dvě možnosti – buď výmluvy, nebo výsledky. A když člověk chce, tak si tu opravdu může najít spoustu kulturních a dalších akcí.
Vidím to i u kamarádů – dělali jsme tu třeba drum’n’bassové akce, které máme rádi, a stejně tam lidi nepřišli. Takže ono je to pak těžké. Spousta lidí říká, že se tu nic neděje, ale když se něco děje, tak nikam nejdou. Takže je to spíš takové to prázdné stěžování. A já si myslím, že tady si opravdu nemáme na co stěžovat.
Samozřejmě, druhá stránka věci je práce. Možnosti jsou tu hlavně pro ženy mnohem horší. A i když má člověk vzdělání nebo odborné zaměření, často tu pro něj není uplatnění nebo finanční docenění. To je přesně ten moment, kde náš kraj naráží. Někdo opravdu má vysokou školu a chce něčeho docílit, ale tady toho nedocílí.
Já si na práci tedy v kraji nestěžuji. Pracoval jsem už v několika fabrikách. Čtyři roky jsem byl v Cedimě v Meziměstí a potom pět let v Continentalu v Adršpachu. Všude jsem dělal svoji profesi v nástrojárnách a byl jsem spokojený i s platem. Myslím, že to bylo takové průměrné, ale mně ty peníze stačily. Vždycky jsem si k tomu ale ještě něco přivydělal měsíčně navíc. A to už je potom znát. Díky přivýdělku a podpůrnému programu pro začínající podnikání z pracovního úřadu jsem mohl postupně vybudovat i tuhle dílnu.
Cítíte se být součástí nějaké komunity?
Jsem součástí přátelského kolektivu. S kamarády si navzájem pomáháme. A také kolektivu lidí, kteří se duchovně rozvíjejí.
Sledujete dění v obci nebo celkově na Broumovsku?
Sleduji dění u nás v obci, ale nikdy jsem se nezapojoval, protože jsem měl vždy hodně koníčků a vlastních cílů. Ale sledoval jsem pracovní skupinu Voda na Broumovsku, která řeší zádrž vody v krajině. Co se týče dění tady kolem, hodně jsme s kamarády pozorovali vodu, jak se pohybuje, kde pramení a kudy mizí. Chodili jsme po okolí, mapovali místa, kde dřív byly meliorace a hledali vyústění potoků. Chtěli jsme pochopit, jak krajina funguje a kde by se dalo vodu zadržet, aby to bylo jako dřív. Mě by bavilo se na takových věcech podílet víc. Mám blízko k ochraně přírody, protože cítím, že je potřeba to posouvat dál. Sucho a dopady klimatických změn jsou čím dál výraznější. I zemědělci už začínají chápat, že nemůžou hospodařit na každém metru pole a že je potřeba něco z toho prostoru věnovat přírodě, aby to mělo smysl i do budoucna.
Máte pocit, že můžete své okolí ovlivňovat?
Mám pocit, že určitě člověk ovlivnit dění kolem sebe může. Už jenom tím, že přispěje nějakou prací, nebo péčí o krajinu.
Máte oblíbené místo ve svém okolí?
Ruprechtický Špičák. Trávím tam spoustu času, nejraději při východu a západu slunce. Vrchol vidím i z okna doma. Často se ráno podívám ven, vidím, že krajina je zahalená mlhou a v tu chvíli vím, že musím vyrazit. Sednu na motorku a za chvíli jsem nahoře. Když mám chuť jít pěšky, nechám auto dole a cesta mi trvá zhruba čtyřicet minut. A další mé oblíbené místo je jezírko v Adršpachu. Tam se bohužel dnes už nedá ani zaparkovat.
Naše generace měla poslední dětství venku, hráli jsme si tam pořád.
Narážíte od starší generace například na nějaké předsudky na mladé lidi?
Určitě ano. I já to tak mám vůči mladším. Vidím, jak se šikovnost snižuje, a to především kvůli moderním technologiím. Už v mé generaci polovina lidí neumí přivrtat poličku. Naše generace měla poslední dětství venku, hráli jsme si tam pořád. Hodně jsme si hráli v lesích. Ale ve 13 letech přišly počítače a byl konec. Už nikdo ven nešel, a když se šlo ven, tak se bavilo o hrách. Základní šikovnost například v garáži s tátou, že se člověk k něčemu přiučí, tak to už dnes není běžné. Ale musím také říct, že dnešní řemeslníci odvádějí precizní práci. To není jako dřív, že si dali u práce pivko a zeď byla křivá a na zdi kocouři.
Odkud čerpáte informace o okolí a ze světa?
Často získávám informace od kamarádů. Nekoukám na zprávy ani na televizi... Já si tady žiju svůj život v Jetřichově. Abych věděl, že na druhém konci světa je tsunami, tak tato informace pro mě potřebná není. Jsou to negativní informace, nad kterými bych pak přemýšlel a nevidím důvod, proč bych měl. Velký přísun informací nám dnes dávají sociální sítě.
Chodíte k volbám?
Ke komunálním skoro vůbec. Na prezidentských volbách jsem byl, ale celkově ke všem volbám chodím málo.
Co vám dělá v životě radost?
Naplňuje mě, že jsem si splnil svůj obrovský sen, a tím je tato dílna. Také mé koníčky, příroda, turistika, když si vyrábím něco pro sebe. Rád jezdím do Tater na výšlapy. V přírodě si rád urovnám myšlenky a vyčistím si hlavu.
Podívejte se na video, které jsme s Vojtěchem Ságnerem natočili ZDE
Rozhovor vznikl v rámci projektu „Příběhy přehlížených lidí na česko-polské hranici“ podpořeném Journalismfund Europe ve výzvě Pluralistic Media for Democracy
