Práce v komunitní škole mě obrovsky nadchla, říká Monika Cejnarová

Kateřina Ostradecká, Michaela Mašková Úterý, 4. listopadu 2025

Sdílet na:

I když si původně myslela, že jako většina mladých z Broumovska odejde, nakonec tu zůstala. Vystudovala cestovní ruch v Náchodě a pracovala jako průvodkyně v broumovském klášteře, poté si přibrala ještě práci v komunitní škole Tilia v Jetřichově. Aby se uživila a mohla dělat to, co ji naplňuje, měla celkem tři zaměstnání. „Vzdělávání dětí a práce s dětmi má za mě úplně největší smysl,“ říká Monika Cejnarová (24 let) z Broumova, která se aktuálně ze všeho nejvíc těší na miminko.

Když se nad tím teď zamyslím, jsem tady vlastně spokojená. Monika Cejnarová

Odkud pocházíš, kde žiješ?

Vlastně celý život jsem v Broumově. Odjakživa je tu rodina z taťkovy strany a mamka mojí mamky je původně ze Slovenska.

Jak se ti tady žije?

To je docela obsáhlá otázka. Žije se mi tu dobře, i když jsou věci, které mi tu chybí. Asi to ale není nic, kvůli čemu bych byla nucena odsud v současnosti odejít. Je pravda, že když jsem skončila se školou, můj původní plán byl, že stoprocentně pojedu pryč! Chtěla jsem minimálně do Náchoda, Hradce, do něčeho většího. Ale když se nad tím zamyslím teď, jsem tady vlastně spokojená. Tak nějak jsem si zvykla, že tu je to, co tu je, a že spoustu věcí, které potřebuji a nehodlám se o ně ochudit, řeším přes internet nebo dojezdem jinam.   

Co jsi vystudovala?

Cestovní ruch v Náchodě.

Proč sis vybrala zrovna tenhle obor?

Asi čistě z racionálních důvodů. Byla to škola, o které jsem věděla, že když vystuduji pouze střední, tak si můžu najít poměrně dobré zaměstnání. A hodně důležité pro ně tehdy taky bylo to, že tam nebyla matematika, nebo jen velice málo. Matematika, fyzika, chemie, to vůbec není nic pro mě. Výhodou také bylo, že škola byla v Náchodě, takže jsem nemusela na internát. Zkrátka samé praktické a racionální důvody. Pravda ale je, že moc citových, opravdových či hlubších důvodů tam nebylo, původně jsem to vůbec nechtěla dělat. Chtěla jsem dělat spíš něco sociálního, pracovat s postiženými lidmi, také jsem chtěla být fotografka nebo masérka, vlastně třeba i kadeřnice by mě asi bavila. Ale všechno mi to bylo rozmluveno – buď že na to potřebuju vysokou školu, nebo že se tím neuživím, nebo že je to náročné… Ale teď zjišťuju, že kdybych šla do něčeho takového, jsem asi šťastnější a práce mě naplňuje daleko více.

Jaké byly tvé další kroky po škole?

Když jsem vystudovala, myslela jsem si, že se tomu budu věnovat, protože mě to tehdy docela bavilo. Věřila jsem, že je to moje cesta. Jako první jsem se šla zeptat na práci tady v Broumově do informačního centra a do kláštera, ale byla doba covidová, takže nic. Skončila jsem na dva roky v gastru, obsluhovala jsem v restauraci. A až poté jsem se dostala do broumovského kláštera a za tuto šanci jsem byla nesmírně ráda a vděčná. Byla to konečně práce v oboru, taková prestižní, v super kolektivu, za docela dobré peníze v té době, no prostě super!  

Člověk by řekl, že práce průvodce není stereotypní, vždyť každý den potkáváš nové lidi...

Co bylo obsahem tvojí práce v klášteře?

Dělala jsem průvodkyni po prohlídkovém okruhu a prodávala vstupenky na prohlídku. Už na střední škole jsme měli praxe, při nichž jsem prováděla na Moravě na hradě Bouzov, a to mě fakt bavilo. Takže jsem tak nějak věděla, do čeho jdu a myslela jsem si, že mě to bude maximálně bavit. Jenže jsem zjistila, že je něco jiného průvodcovat měsíc brigádně a po práci jít pařit s kolegy a něco jiného je průvodcovat rok na hlavní pracovní poměr, od pondělí do pátku, každý den v podstatě od rána do večera a po práci jít domů uvařit a uklidit. Po roce, co jsem v klášteře strávila, jsem začala cítit, že to úplně není moje cesta. Jednak docela stereotyp, i když by si asi člověk řekl, že práce průvodce není stereotypní, vždyť každý den potkáváš nové lidi… To sice jo, ale ve výsledku pořád chodíš ty samé prohlídky a říkáš to samé. Mnohdy jsem se v tom necítila vůbec komfortně, přestože práce s lidmi jako taková mi nevadí.

Co se pak změnilo?

Po dlouhém rozmýšlení jsem zkusila napsat Ester Korandové, s kterou jsem se trochu znala z různých besed o domškoláctví apod. Zastihla jsem ji v době, kdy zakládala v Jetřichově komunitní školu Tilia pro děti, které jsou na domácím vzdělávání. Ačkoli se to nezdá, ta komunita lidí, kteří chtějí jít touto cestou, je tu poměrně velká. Ester tehdy hledala někoho k sobě. Já nemám žádné pedagogické vzdělání, ale obrovsky mě nadchlo, když mi nabídla, že bych mohla pracovat s ní, přestože to pro mě znamenalo najít si ještě další práci, jelikož tohle bylo na dohodu za maličko peněz a taky to pro mě byla fakt velká neznámá, odejít z relativní pohodičky v klášteře a celého úvazku. Doteď si pamatuju, jak jsem se bála oznámit to partnerovi. Říct mu, že po prázdninách chci mít tři práce a vůbec nevím, jestli to zvládnu… Nadšený z toho nebyl, ale podporu jsem cítila. Nakonec jsem měla půl úvazku v klášteře, dohodu ve škole, a abych se uživila, musela jsem mít ještě třetí práci – učila jsem street dance v Ulitě. Poskládala jsem z toho plat, který jsem původně měla za celý úvazek. Bylo to náročné, ale super!

Čím tě práce v komunitní škole tolik nadchla?

Práce s dětmi má obrovský smysl, teprve se utvářejí a člověk jim toho může hodně předat. Od začátku jsem pořád musela myslet na děti, které jsou v klasickém vzdělávacím systému a na to, jak je to strašně nepřirozené. V naší škole probíhal proces učení přirozeně, děti byly spokojené, měly naplněné své potřeba a nemusely sedět tři čtvrtě hodiny v lavici a dávat pozornost něčemu, co je třeba vůbec nezajímá.

Brala jsem to jako velkou šanci, kterou jsem dostala od Ester, opravdu mi to dalo neskutečně moc ze všech různých stran! Důležité pro mě také bylo, že jsem mohla proniknout do komunity lidí, kteří jdou jinou cestou, a to nejen v oblasti vzdělávání a celkově způsobu života. Dostala jsem se mezi lidi, s nimiž si doopravdy rozumím, a hlavně od nichž můžu čerpat a zdravě se inspirovat. Za to jsem obrovsky vděčná.

Děti povětšinou položí záludnou otázku, která by dospělého ani nenapadla.

Je něco, co tě na té práci překvapilo, nějaké těžkosti, které jsi musela překonávat?

Vždycky jsem měla obrovský strach z toho, že se mě děti na něco zeptají a já to nebudu vědět a ony budou zklamané. Protože těch věcí je samozřejmě spousta. Ale asi se to ani nestalo, anebo se tak stalo, ale vždycky jsem se nad tím zamyslela, uznala, že to nevím, a nějak jsme se k tomu společně dobádali. Myslím, že i tyto okamžiky jsou strašně důležité. Děti povětšinou položí celkem záludnou otázku, která by dospělého člověka ani nenapadla, je tedy zajímavé se nad tím zamyslet a zjistit že i vás odpověď ve výsledku dost zajímala. Zároveň děti vidí, že dospělí ví hodně věcí, ale rozhodně neví všechno! Jinak asi žádné těžkosti nebyly. Byly tam možná nějaké krizové situace, ne skrz učení, ale spíše výlevy emocí, kdy jsem úplně přesně nevěděla, co dělat, nebo jestli to dělám správně, ale vždycky mi bylo řečeno, že jsem se zachovala správně.

Dala ti zkušenost z komunitní školy poznání, že člověk může být aktivní v rámci místní komunity a měnit věci?

Myslím si, že nejsem z podstaty tak aktivní člověk, který by měl za cíl tady toho co nejvíc změnit. Takhle iniciativní určitě nejsem. Ale zároveň jsem pociťovala, že jsem toho součástí a že můžu něco změnit a vlastně měním už tím, že v tom jsem a že to má smysl. Vzdělávání dětí a práce s dětmi má za mě úplně největší smysl.

Na začátku jsi říkala, že ti tady na Broumovsku některé věci chybí. Vybavíš si něco konkrétního?

Hlavně asi obchody, kavárny, služby, všechny ty možnosti, které má člověk ve velkém městě, kde je dvacet restaurací, deset kaváren a miliony obchodů s různým zbožím. Tady ty možnosti jsou opravdu minimální. Cokoli si chci koupit, hlavně třeba co se týče oblečení nebo zdravějšího jídla, tak tady prostě nemám šanci. Když chci někam jít, tak tady těch možností moc není.

A co tě tady baví? Jak trávíš svůj volný čas?

Rodina. To jsem chtěla dodat už dříve – kdybych měla šanci jít pryč, tak bych se asi stejně vrátila kvůli rodině. Hlavně kvůli ségře a dvěma neteřím, protože s nimi jsem velmi často. Neumím si představit, že bychom se měly vídat nějak přes video, nebo málo často. Hodně času trávím tedy trávím s nimi, ať už výlety po okolí nebo zkrátka doma jen pospolu.

Chodila jsem také tancovat moderní tanec s Barčou Hovorkovou, která si vzala pod křídlo místní maminky. Tančila jsem s nimi rok, a obrovsky mě to bavilo. Byly jsme i na taneční soutěži v Hronově, kde jsme byly první. Bylo to pro nás fakt veliký, protože jsme nevěřily, že v tomhle věku můžeme ještě něčeho takového dosáhnout.

Taky jsem chodila na keramiku do Ulity. To je asi tak všechno, co se týká volného času. Poslední rok jsem si dělala Montessori kurz kvůli škole, to mi bralo docela dost času. A co mě ještě baví? Můžu jít v neděli ven a nikoho nepotkám a nemusím se na nikoho falešně usmívat. Líbí se mi ten klid tady. I když občas mě Broumováci rozčilujou. Vadí mi, že to tu není jako ve velkoměstě, kde si tě nikdo nevšímá. A já ještě s mým oblečením a tak, jsem taková pěst na oko. Ale jinak mě to tady baví – že o víkendu můžeme vyrazit na Špičák, na Hvězdu a je to tady kousek a nemusím vymýšlet žádné velké věci.

Když říkáš, že jsi jako pěst na oko, tak ty jsi se někdy setkala s nějakými předsudky vůči sobě nebo své generaci?

Generaci? To nevím. A vůči sobě? Asi jsem nikdy přímo neslyšela, že by o mně někdo něco řekl, ale myslím si, že spoustu lidí může dráždit, že vypadám odlišně.

Bála jsem se, že když budu mít dredy, nedostanu třeba práci.

Myslíš, že tě soudí kvůli oblečení nebo dredům?

No… Minule jsme byli v Alce, stáli jsme tam na zahrádce v bandě a přišli tam policajti. Jediná, kdo musel vytáhnout doklady, jsem byla já. Podle mě jen proto, že jsem měla „harémky“, a to jsem ještě ani neměla dredy.

Je na tom krásně vidět, jak tady lidi přemýšlej. Třeba dlouho jsem si neudělala dredy, protože jsem se strašně bála těch reakcí. A přitom jsem je fakt dlouho chtěla. Ale bála jsem se právě těch předsudků – že třeba půjdu hledat práci a nevezmou mě tam, anebo že mě budou zkoušet víc než normálně. Chtěla jsem je, i když jsem pracovala v klášteře, ale říkala jsem si, že to asi bude problém – průvodce s dredama. Pak jsem to nadhodila u vedoucí, a řekli mi, že v pohodě. To mě dost uklidnilo, ale pak jsem se rozhodla, že si je nechám udělat až na mateřskou. Ale jinak si myslím, že ty předsudky tu pořád jsou.

I třeba co se týče jiného přístupu k dětem. Třeba když tady jdete do klubíku do Ulity s dětma, a chováte se k nim trochu jinak, tak si myslím, že okamžitě na vás ostatní maminky nahlížejí jako na nějakou ezo-matku a podobně. Což mi přijde strašně smutný.

Proč jsi nakonec z Broumovska neodešla?

Protože jsem potkala partnera, který úplně nemusí změny, je mu třicet dva let a z Broumova nechce. Takže ten mě tady udržel a pak ta škola. Poté už mi to tu začalo dávat smysl.

Odešlo odsud hodně tvých spolužáků a přátel?

Asi vlastně jo. Moje nejlepší kamarádka ze střední je v Praze, studuje na letušku. Je pravda, že já tady vlastně svých vrstevníků moc nemám. Většina mých současných kamarádek jsou spíš partnerovy vrstevnice. Jejich generace se tady, myslím, víc usadila, třicátníci… Když se nad tím zamyslím, tak se tu moc s nikým ze školy nepotkávám. Je tu jedna moje spolužačka, která pracuje na základce. Vím o pár lidech, kteří tu jsou, ale je hodně lidí, kteří ještě studují, a těžko říct, jestli se sem vrátí.

Jaký to je pocit, když takhle spousta lidí odejde a ty tu zůstaneš? Přemýšlela jsi nad tím?

Nepřemýšlela. Já nejsem ten typ, co potřebuje mít miliony přátel. Stačí mi pár lidí a volný čas trávím se ségrou. I přesto, že je starší o osm let, tak spolu všechno probereme, takže nemám potřebu se setkávat s někým, kdo je přímo stejně starý jako já. Těžko říct, jak bych na tom byla, kdybych neměla partnera, ale to už bych možná zase nezůstala tady na Broumovsku.

Za chvíli z vás bude mladá rodina. Máte vlastní bydlení?

Já jsem sama nikdy nebydlela, od rodičů jsem šla rovnou k partnerovi. Kdybych měla jít někam sama bydlet, tak jsem asi v háji. Naštěstí jsem to nemusela řešit. S partnerem jsme nejdřív bydleli v pronájmu na náměstí a teď bydlíme v bytovce. Myslím si, že je to docela fajn bydlení, poměr cena výkon. Ale topí se tam přímotopy a s tím strašně bojujeme. Máme fakt vysoké výdaje za elektřinu, a stejně tam je zima. Takže když jsem otěhotněla, začali jsme shánět něco jiného.

Nakonec půjdeme bydlet do Hejtmánkovic, kde má taťka barák. Dole bydlí babička a nahoru půjdeme my. Musíme si to částečně zrekonstruovat, ale i tak to pro nás bylo výhodnější. Navíc je to dům se zahradou…

Pokud něco nezdědíš, nebo nevyděláváš hodně, nemáš s vlastním bydlením šanci. Myslím, že bychom ani nedosáhli na hypotéku, a hlavně jsme oba takoví, že bychom do hypotéky nechtěli jít, protože je to strašný risk. Takže kdybychom neměli tuhle šanci jít k tátovi, jsme asi stále ještě v pronájmu. Situace s bydlením tu není moc dobrá, ale myslím, že to není jen problém Broumovska.

A prozradíš na závěr, na co se těšíš v nejbližší době?

Těším se na miminko. Na porod. I když mám veliký strach. Necítím se zatím být úplně matkou a člověkem, který by se měl starat o dalšího člověka. Ale myslím si, že je to dost přirozený, takže se tím nějak neužírám. Děti jsou mi blízké i skrz moje dvě neteře a že jsem to prožila už se ségrou. Obrovsky se těším a vím, že mám partnera, který se taky těší, a jsme zajedno, co se týče přístupu k dětem. Takže se těším a doufám, že bude všechno tak, jak má.

Podívejte se na video, které jsme s Monikou Cejnarovou natočili ZDE.

Rozhovor vznikl v rámci projektu „Příběhy přehlížených lidí na česko-polské hranici“ podpořeném Journalismfund Europe ve výzvě Pluralistic Media for Democracy