Přispívá k recyklaci nepotřebného textilu. „Kdybych neměl práci, tak se tady zblázním,“ říká Jiří Dyntar.

Text, foto, video: Jentl Hadašová, Michaela Mašková Úterý, 30. září 2025

Sdílet na:

Přinášíme příběhy lidí, kteří žijí a pracují v našem regionu, ale jejich hlas bývá málo slyšet. Pan Jiří Dyntar (61 let) je rodákem z Martínkovic a v současnosti žije v azylovém domě Sociálního družstva Diakonie Broumov, kde také pracuje. On sám by to tak asi neřekl, ale je nezbytným článkem při recyklaci nepotřebného textilu. Každý den vykládá na pás pytle s obnošeným oblečením a dvakrát týdně chodí ještě vykládat textil z železničních vagónů. „Pracuji na autě, vykládám auto a když zboží přijede do dvora, tak dám haldu na pás, aby měly ženský na place co dělat.“

„Jestli jsem na něco hrdý, tak je to moje vnučka a vnuk.“ Jiří Dyntar

„Pracoval jsem jako závozník. Jezdili jsme na Slovensko a do Maďarska a vykládali jsme vagóny,“ říká pan Jiří, který se zpátky do Broumova vrátil kvůli špatným kolenům. Ještě dříve měl prý příležitost pracovat v Praze, sliboval si, že by mohl získat práci u ochranky. „Chodil bych na obchůzky, hlídal bych třeba O2 Arénu nebo sklady a tak, přítelkyně mohla dělat u počítače,“ vysvětluje. Práce v Praze mu však nevyšla kvůli drahému bydlení. „Co se dá dělat, přišel jsem o pěknou práci a pěkné peníze. Tam bych si vydělal víc než tady,“ vysvětluje Jiří, který na bydlení v nájemním bytě nedosáhne ani na Broumovsku. Pracuje za minimální mzdu, která je 20 800 korun měsíčně. Zakotvil proto v azylovém domě Sociálního družstva Diakonie Broumov. „Ještě tady musím platit nájem, a to pak už moc nezbývá.“

Bez práce bych byl v kriminálu

V azylovém domě bydlí pan Jiří v pokoji se svou přítelkyní. V celém azylovém domě bydlí zhruba 17 dalších lidí. Mají společnou kuchyň i sociální zázemí, a jak pan Jiří říká, často to není jednoduché soužití. „Kdybych neměl práci, tak se tady zblázním. Lidi, co tady bydlí a nemají práci, tak dělají od rána do večera bordel,“ říká s tím, že se snaží nikoho si nevšímat a dělat si svoje.

Své práce si pan Jiří váží, je na ni hrdý, ví, že je pro něj kotvou. Před dvaceti lety strávil čtyři roky ve vězení za krádeže a podvody. Když na to vzpomíná, říká: „Měl jsem tam práci, tak to utíkalo. Teď taky – bez práce už bych byl zpátky v kriminálu. To ne, já mám radši tudle práci a mám klid.“

Na stará kolena už nikam nechci. Po šedesátce už těžko seženu práci.

Hrával jsem za Olivětín

Kvůli obavám o práci zůstává pan Jiří v Broumově, i když je tu poměrně osamělý. Jeho dcera a zeť bydleli v Olivětíně, ale odstěhovali se kvůli práci do Tachova, sebou vzali i vnučku, které teď bude 18 a našla si práci v Tachově. „Jestli jsem na něco hrdý, tak je to moje vnučka a vnuk,“ říká. Rodina pana Jiřího zve, aby přijel žít za nimi, on ale nechce. „Tahaj mě tam, ale na stará kolena nikam nechci, nevzali by mně do práce. Po šedesátce už těžko seženu práci,“ říká muž, který má pocit, že se nemá moc na koho obrátit o případnou pomoc.

Dnes se podle něj nedá v Broumově nic moc pořádného dělat, nic tu není. Zůstává jen fotbal. „Já jsem tady v Broumově dříve hrál fotbal. Hrál jsem za Olivětín. No a pak mi v Martínkovicích nechtěli dát pivo, protože jsem to Olivětínu vyhrál 2:1,“ vzpomíná a upozorňuje, že v Praze jsou větší možnosti. „Hlavně musí být peníze na to někam jet.“

Zařiďte si život podle sebe

Jiří Dyntar patří k lidem, kteří na Broumovsku nemají svého zubaře. Když má akutní problém, musí jet na pohotovost třeba až do Hradce Králové. Na otázku, zda má pocit, že ve svém okolí může něco změnit třeba tím, že půjde k volbám, odpovídá: „Dlouho jsem nebyl, naposledy jsem byl ještě v Martínkovicích, když mi bylo 18 let. Já na to nemívám čas, když jsem v práci a když jsem byl v Praze, tak jsem byl furt na cestách. Byl jsem třeba dva měsíce na Slovensku.“

A co by chtěl pan Jiří vzkázat ostatním lidem? „Že si každý musí zařídit život podle sebe.“

Broumovský podíl na recyklaci nepotřebného textilu

Sociální družstvo Diakonie Broumov  sbírá  odložený textil z textilních kontejnerů a je klíčovým partnerem pro zhruba 2000 měst a obcí po celé republice. Sebraný textil se přiveze do Broumova, kde se přetřídí na různé sorty – jedná se asi o 200 druhů, které se postupně vytřídí. Část jde do prodejen Diakonie v Česku, kde je možné ho zakoupit. Z části se skládají pomocné balíčky pro lidi v nouzi, pokud o ně požádají. Část vytříděného textilu se posílá do zemí třetího světa. Jde většinou o textil kvalitní, nepotrhaný, ale s posunutou módou. Další část bavlněného poškozeného  materiálu jde na řezání, kde se rozřeže na čisticí hadry, které využívají různé provozy, například tiskárny, autoopravny a další. 

V roce 2023 přišla Diakonie Broumov s přelomovým patentem na zpracování textilního odpadu do izolačních a stavebních desek. V Česku je ročně 80 tisíc tun textilního odpadu ze sběrových kontejnerů, k tomu se přidává ještě asi 50 až 70 tisíc tun zbytků z výroby jako jsou ořezy. První linka, kterou Diakonie Broumov otevře v Broumově na začátku příštího roku, zpracuje okolo 10 tisíc tun textilního odpadu ročně. Druhou linku plánuje Diakonie otevřít v Ostravě. Jen v Česku by bylo potřeba aspoň 15 takových linek.

Na celém světě by bylo potřeba 3300 linek, aby zpracovaly všechen textilní odpad.

Diakonie zaměstnává okolo 100 zaměstnanců, část z nich zároveň bydlí jako Jiří Dyntar v azylovém domě. 

Podívejte se na video na našem YouTube kanálu ZDE.

Rozhovor vznikl v rámci projektu "Příběhy přehlížených lidí na česko-polské hranici" podpořeném Journalismfund Europe ve výzvě Pluralistic Media for Democracy.