Náš jazyk vymře s mojí generací, říká Marianna Tomašovská
Patří mezi poslední německé pamětníky starých Sudet. Narodila se krátce po válce a její dětství zásadně poznamenaly poválečné poměry i události v rodině – až do roku 1957 vyrůstala jako obecní sirotek v Teplicích nad Metují. V 60. letech z Broumovska odešla, žila na různých místech v Čechách a v 80. letech se vrátila zpět. „Touha po domově ve mně někde dřímala. Vím, že to mnozí nechápou, někdo umí být doma všude, kde si pověsí klobouk. Ale doma je doma a já cítím, že moje kořeny jsou tady,“ říká Marianna Tomašovská (78) nad rozloženým albem starých pohlednic.
.jpg)
Vždy jsem měla radši svobodu. Marianna Tomašovská.
Chtěla byste trochu zavzpomínat na vaše dětství, které nebylo lehké?
Moje dětství shodou okolností nebylo lehké. Ale jak se říká, čas zahojí ledajaké rány. Když se dnes podívám zpět, vybavuji si, že jsem jako školačka občas stávala v Teplicích na hřbitově a maminka – i ta první i ta druhá – byly obě pohřebené v té horní třetině. Když jsem stála u jejich hrobu, měla jsem výhled směrem k Horním Teplicím a pamatuji si, jak jsem plakala, často i nahlas.
Na druhou stranu, takový žal nemůže trvat věčně, to by člověka zahubilo. Měla jsem nějakou schopnost, vybavit si i to dobré. Někteří lidé na mě byli hodní, konkrétně paní Hemelíková nebo paní Nováková, maminka Věrky Vítové (bývalé starostky, pozn. red.). To byly dvě takové ženy, které mě třeba i pohladily, nebo mi něco daly do ruky na zub. Paní Hemelíková mě často i nakrmila. Takže na druhou stranu mám na dětství i kladné vzpomínky.
Horší to bylo mezi dětmi, tam to někdy bolelo. Je stará známá věc, že děti na sebe umí být navzájem zlé. Jinak jsem to nějak překlepala a měla jsem jistě velkou oporu v mém milovaném bráškovi Gustim (Augustinovi), který byl o deset let starší. Náš vztah byl tedy trochu netypický, ani ne tak jako mezi sourozenci, spíš jako když se strýček stará o malou neteř. Gusti měl nade mnou jistý patronát. Byl zvláštní povaha, kromě jiného to byl také horal…
Odkud pocházela vaše rodina, kde máte kořeny?
Pokud se mi podařilo zjistit, tak tatínkovi předci přišli od Vambeřic. Byly to početné rodiny a nejméně jeden syn byl vždycky kovář. Můj děda i můj otec byli kováři. V Broumově bydleli v nájemním domě pod klášterem u Stěnavy naproti dnes už bývalému mlýnu. Tam měli kovárnu a tam podnikali. Když se tatínek oženil, vzal si dceru pana Jüptnera, což byli bratři z Dolního Adršpachu. Jejich předci postavili mlýn, dnes je z něj hotel Skalní mlýn. Z této rodiny pocházela moje maminka. Když se vzali, tak přes nějakou maminčinu příbuznou Umlaufovou, což byla vdova po řezníkovi s Adršpachu, koupili od vdovy Umlaufové domeček v Bučnici. Tam jsem se narodila, do rodiny Rathnerových.
S čím máte toto období nejvíc spojené?
S rodnou řečí. Mě hodně přitahuje stará broumovská němčina, které se říkalo „braunsch“. Často jsem se setkala s tím, že i staří Němci, když se občas sejdou a začnou něco vyprávět, nemohou se shodnout na tom, jak se co správně vyslovuje. Začala jsem to tedy zkoumat a zjistila jsem, že v tom jednota neexistuje. Došlo mi, že nikdo nebere v potaz, že Němci přišli na Broumovsko z nejrůznějších koutů a každý si přinesl svoji mateřštinu a tady se to tak nějak zvláštním způsobem promíchalo… Braunsch je tvárné a mnohotvárné, že to zní ledasjak.
Vy už jste zmiňovala, že se ke své mateřštině ráda vracíte. Můžete si ještě dnes s někým braunsch popovídat?
Přímo braunsch ne, ale mám třeba známou v Janovicích, kde už se mluví spíše trutnovskou němčinou, a to zní fakt jinak. Dám vám příklad, ale musím předeslat, že už si dnes nejsem sama jistá tím, jestli to, co říkám je braunsch nebo je to hodkovická němčina. Už v Adršpachu totiž zní němčina trochu jinak než v Broumově.
Že bych si ještě mohla dneska s někým pošprechtit, to ne. A příbuzní to zhusta mixují s „berliner“, berlínskou němčinou.
Broumovská němčina byla tedy na každém kousku jiná, přestože obce od sebe nebyly příliš vzdálené. Jsou její podoby zaznamenány, nebo úplně mizí, či už zmizely úplně?
Byly všelijaké pokusy zaznamenat něco písemně. Snažili se o to například pan Birke, pan Scholz – to jsou takoví staří broumovští písmáci. Ledacos jsem si přečetla, ale také v tom nacházím rozdíly. Třeba pan Scholz pochází z Otovic a já vím, že u nás doma jsme to říkali jinak. Mám to ještě v paměti. Ale že bych se dnes setkala ještě s někým, s kým bych si mohla pošprechtit, to ne. Dokonce když jsem se sešla s mými příbuznými, kteří byli odsunuti, tak oni si chtějí pošprechtit, ale já slyším, jak do toho zhusta mixují „berliner“, berlínskou němčinu. Takže popovídat si echt braunsch, to už jsem neměla příležitost dlouho.
Je na Broumovsku ještě komunita původních Němců?
Nevím o žádné. Když jste se ptala na moje dětství, tak vím, že ve škole – začala jsem chodit od třetí třídy do Velké vsi – byly děti, u nichž doma se mluvilo německy. Ale když jsme se sešli ve škole a vypadlo ze mě něco německy, vždycky jsem dostala českou odpověď. Německy nikdy nemluvily a měly k tomu jistě svoje důvody.
Slyšela jsem vyprávět příběhy, že třeba na Žacléřsku někdo promluvil německy a byl-li v blízkosti Čech, lítaly facky. Německy se mluvit nesmělo, nebylo to bezpečné. To je jako dnes s Romy. Když půjdou po Broumově – a já tu místní Romy znám – a budou potkávat Čechy, nebudou používat romštinu.
Myslím si, že s mojí generací zdejší typická němčina vymře, už to nemáme komu předat. Druhým velkým důvodem je, že to nářečí bylo tak variabilní a nedá se ani použít na poli literárním či jinak. Prostě to skončilo.
Vy jste takový svědek Broumovska. Hodně jste toho zažila a viděla, ale žila jste i jinde, později jste se sem vrátila. Je možné shrnout proměnu Broumovska?
Byla jsem dvacet let pryč, vrátila jsem se v roce 1982. Odešla jsem na začátku šedesátých let do Chrudimi, pak jsem se vdala do Kutné Hory, osm let jsem žila na Kladně… Od dětství jsem se hodně toulala, asi proto, že jsme neměla moc důvodů zůstávat doma. Byla jsem také dost zvědavá. Neměla jsem nikoho k sobě, kdo by se mnou chtěl takhle běhat, tak jsem to obcházela sama. Je-li člověk sám, všímá si všelijakých detailů. Když to projdete po dvaceti letech, vidíte rozdíly. Za něco může zub času a na něčem se podepíšou lidé. Byly tu tedy proměny. Také, když jsem odcházela, bylo tu spoustu mých vrstevníků a spolužáků ze školy. Když jsem se vrátila, už jsem je tu nepotkala, protože se rozprchli po republice či do světa.
Není to tedy jen trend dnešní doby, kdy se mluví o odchodu mladých lidí, ale dělo se to vždycky?
Určitě. Já jsem také takový příklad. Když jsem vyrůstala v Havlíčkově ulici a měla jsem ze svého podkrovního pokoje výhled směrem k Javořím horám, říkala jsem si, jak je to tady hrozné, měla jsem pocit, že jsme tu jako v kleci sevření těmi kopci a za těmi kopci je svět. A já jsem prostě chtěla a potřebovala do světa.
Přesto vás to přitáhlo zpět. Co pro vás mělo tu hodnotu, že jste se vrátila?
To se dá těžko popsat. Možná se na tom podepsaly obě moje děti, které se narodily v Kutné Hoře. Často jsme ale jezdili do Broumova k mým rodičům, žil tu můj tatínek s mojí třetí maminkou. Ta měla vždycky plné ruce práce a moc mě nepotřebovala. Táta zase seděl v křesle, vytáhl porcelánku-fajfku a dýmal, moc nemluvil. Zkrátka, když jsme sem přijeli, trávili jsme od rána dny venku, vraceli jsme se za soumraku. Děti jsem tedy tahala po zdejších kopcích a lesích a ony nebyly proti. Chodily rády.
Dcera studovala jazykovou školu v Turnově, syn se vyučil v Jihlavě u Aera Vodochody. Měl vážnou známost a jezdili sem, oběma se tu moc líbilo a došli k závěru, že chtějí žít tady. Já jsem samozřejmě byla všema deseti pro, ta touha po domově ve mně někde dřímala. Mám tady své kořeny. Vím, že to mnozí nechápou, někdo umí být doma všude, kde si pověsí klobouk. I já jsem byla ledaskde doma a nestýskala jsem si. Ale doma je doma a já cítím, že moje kořeny jsou tady.
Řekla bych, že lidi tady mají víc času na sebe. Ve městě je na každém rohu nějaká zábava.
V knize Sudetské osudy říkáte, že Broumovsko potřebuje lidi, kteří si to zde zamilují. Vnímáte, že sem takoví lidé v posledních třiceti letech přicházejí?
Nejvíc jsou z mého úhlu pohledu viditelní Holanďani. Když jedete nějakou broumovskou vesnicí a vidíte hezky upravený starý domek, vyšperkovaný ve starém stylu, tak to jsou Holanďani. A zachraňují také statky. I vy jste zřejmě takový příklad. Možná jste vyrostla na městské dlažbě, a přesto jste se tady usadila a máte tu děti… Musíte k tomu mít dost dobrých důvodů. Pár takových lidí tady potkávám.
Vnímáte v tom tedy nějakou naději?
Určitě. Myslím, že jde o zvláštní sortu lidí, kteří mají jiné duchovní a duševní potřeby. Jinak vnímají zdejší klima, půdu, rozhledy a čas zkrátka tráví jinak než v městských ulicích. Řekla bych, že mají více času na sebe. Ve městě je na každém rohu nějaká zábava, kdežto tady musíte umět být sám se sebou.
Tak jako některé staré ženy mají radost z toho, co naháčkovaly nebo napletly, já mám radost z toho, kolik mám v knihovně překladů Bible.
Co děláte ráda vy? Co vás těší?
Udělala jsem si staré fotoalbum plné pohledů a obrázků starého Broumova, Teplicko-adršpašských skal a okolí. Potom jsem se ponořila do studia Bible, protože jsem potkala spoustu lidí s protichůdnými názory. Nejsem přímo knihomol, ale když mě nějaké téma zajímá, ponořím se do něj. Spolupracuji se zaměstnanci městské knihovny. Třeba ještě za pana Meiera, který mi připravil plnou tašku literatury až z hradecké knihovny. To mi vydrželo možná deset, možná i dvacet let.
A už jste se dozvěděla, co jste potřebovala? Už musíte být na Bibli odbornice.
Za tu se rozhodně nepokládám, nejsem chodící encyklopedie. Ale tak jako některé staré ženy mají radost z toho, co naháčkovaly nebo napletly, já mám radost z toho, když jdu okolo naší knihovny a vidím dvacet pět překladů Bible. To také nemá každý.
Souvisí to i s mezilidskými vztahy. Když jsem to o sobě tak trochu „rozkecala“, našli se známí – třeba antikvariátník Jiří Faustus, kteří mě v tom podporovali. Každý mi něco sehnal.
Cítíte se být součástí nějaké místní komunity?
Já jsem Svědek Jehovův, už asi pětatřicet let. Ale je pravda, že než jsem se přidala, tak jsem víc jak tři roky odporovala. Tím, jak jsem vyrůstala sama, nepotřebovala jsem k životu žádnou takovou organizaci. Necpala jsem se do nacvičování Spartakiády, vždycky mi vadilo dělat něco na povel. Vždy jsem měla radši svobodu. Asi jsem byla naočkovaná mým tátou, ten se také vyhnul nejrůznějším organizacím, a to i těm německým. Nebyl členem žádné fašistické ani nacionalistické organizace. Díky tomu tady také mohl žít dál tak, jak žil. A když se mluvilo o náboženství, tak si táta zapálil fajfku a za clonou dýmu ho ani nebylo vidět. Zkrátka to měl neměl rád, měl špatné zkušenosti.
Obecně mám pocit, že se spoustu lidí nechá utáhnout na vařené nudli. Nemyslím tím jen náboženství, ale politiku a další věci. Lidé zkrátka hned všemu uvěří a nezkoumají, jak věci jsou.
Řekla byste, že kořeny hlubšího zamýšlení se nad věcmi, potřeba svobody a schopnosti postarat se sama o sebe leží v dětství, kdy jste se musela umět postarat sama o sebe?
Určitě. Jinak nevím, kde bych k tomu přišla.
Máte v životě nějaké přání?
Mám, ale v tomto systému věcí je nesplnitelné. Přeji si, aby si lidé svůj potenciál, myslím tím potenciál kultivovaného lidství, nenechávali sami pro sebe, ale aby tím naočkovali svoje děti, rodinu, své sousedy, své okolí… tak, aby se to mohlo šířit jako kruhy na vodě a aby nám všem bylo lépe. Nejsem si však jistá, zda se to v dnešní době může naplnit.
Více o osudech Marianny Tomašovské se lze dočíst v rozhovoru, který s ní pro knihu Sudetské osudy vedl historik Matěj Spurný, nebo na stránkách Paměti národa.
