Šití talárů je jako hlavolam, který musím rozluštit, říká Alena Foglová z Meziměstí
Historické taláry pro univerzity, žakety pro kočí národního hřebčínu, kostýmy na karneval, ale i vlastní značka oděvů. To vše je schopná ušít Alena Foglová z Meziměstí (35). „Nejvíc mě baví vymýšlet různé technologie šití i to, že se můžu podílet na tvorbě oděvů, které mají ceremoniální a symbolickou váhu.“
.jpeg)
Bavilo vás šití už od dětství?
Ano, naučila mě to moje nejmilovanější babička, která byla z dřívějších časů zvyklá na sebe šít. Šila oblečení i pro mě, když jsem byla ještě malá. Tak jsem seděla vedle ní a šily jsme spolu, třeba podle Burdy. Mám fotky už někde v šesti letech, kde mám na sobě kreace vlastní výroby (smích). S rozvojem internetu už jsem pak všechny postupy dohledávala tam.
Šití jste i vystudovala?
Jako svou alma mater vnímám Karlovu univerzitu, kde jsem vystudovala historickou antropologii. U toho jsem se zaměřovala na dějiny odívání a oděv v socio-kulturním kontextu. K tomu jsem dálkově vystudovala ještě střední průmyslovou školu oděvní. Tam jsem se naučila řemeslo a základy. A abych toho neměla málo, tak jsem vystudovala ještě výrobu oděvů a oděvní technologie na Technické univerzitě v Liberci. A k tomu základka v Meziměstí a gympl v Broumově.
Oslovili mě z univerzity, zda bych jim neušila repliky pedelských talárů. Klasické krejčové to prý nechtějí dělat.
Jak jste se dostala k šití talárů?
Poměrně vtipným způsobem. Při bakalářské promoci v Karolinu jsem jako typický šprt byla vybraná jako řečník za absolventy. Připravovala jsem se v zákulisí auly v profesorské šatně. Byla jsem nervózní, všude tam visely taláry, tak jsem zkoumala, co je to za materiály a jak to mají ušité. U toho jsem se dala do řeči s proděkanem, že taky šiju, a asi za dva měsíce se mi ozvali z organizačního oddělení Karlovy univerzity, že poptávají někoho, kdo by jim ušil repliky pedelských talárů. Klasické krejčové že prý to nechtějí dělat.
V čem je to tak specifické?
Nejsou to typické oděvy, které se učí šít na učilištích. Technologii šití si musím sama vymyslet a taky si musím sama poradit. Je to velice individuální a chce to hodně technický vhled. Není to žádné tabulkové řešení.
Jak takový talár vzniká?
Většinou je to tak, že mě osloví nějaká univerzita a pak jsou různé scénáře. Buď mají vlastní taláry a chtějí doplnit další kusy pro nové členy. Často se taky stává, a to mě moc baví, že do nových funkcí přicházejí ženy, pro které se taláry musejí upravit, aby více lichotily postavě. Potom je další scénář, kdy místo starých talárů chtějí úplně nové. Často se tlačí na vizuální identitu institucí, takže chtějí nové taláry, které s tím budou v souladu. Takže pak společně navrhujeme úplně nové taláry. Snažíme se inovovat střihy, materiály. Já navrhnu, jak by to mohlo vypadat, udělám vizualizace a potom o tom diskutujeme.
A pak jsou zakázky, kdy vyloženě chtějí repliku historického taláru. To byla právě moje první velká zakázka pro Karlovu univerzitu, kdy jim dosluhovaly pedelské taláry – tedy historické, zdobené taláry, u kterých se dodržuje tradice už od poloviny 19. století. A je to už pátá generace talárů. Při jejich tvorbě jsem musela spolupracovat třeba s prýmkařem, aby prýmky vypadaly úplně stejně. Vyšívala jsem knoflíky, aby měly autentický vzhled. Spolupracovala jsem s kožešnicí, která k tomu dělá hranostajové kožešiny.
A po technické stránce talár vzniká jak?
Potom, co si nadefinujeme, jak má talár vypadat, tak dochází ke konstrukční přípravě. To je taková dlouhá náročná část, při které rýsuju střihy. Řeší se výběr materiálu. Objednávají se vzorky látek. Ve chvíli, kdy jsou materiály připravené, tak se řeší spolupráce s kožešnicí, prýmkařem… Pak se materiály nastříhají a pak se šije.
Jak dlouho trvá ušít takový talár?
Tento jednoduchý, na kterém právě teď pracuju, třeba tři týdny. Takové taláry už mám najeté, protože je nosí čestní doktoři, když Karlova univerzita uděluje čestný doktorát. To je takový můj evergreen. U zdobených historických talárů už se ale pohybujeme v řádu měsíců, třeba dva tři měsíce. Záleží na velikosti zakázky a počtu kusů.
Jaké „zapeklitosti“ musíte při takovém šití řešit?
Zapeklitá může být třeba konkrétní barva, kterou má univerzita ve vizuálu a přesně takovou látku je pak velmi složité sehnat. Další problém je úbytek řemeslníků. Prýmkaři byli v republice dva, teď vím o jednom. Člověk, který barvil kožešiny, šel už do důchodu, takže se to taky těžko shání. Na zakázku vyráběné knoflíky – třeba pokovené, je taky problém sehnat. V Žirovnici je knoflíkárna, kde mi dělali krásné knoflíky na zakázku, ale teď už se uchylujeme spíš k plastovým knoflíkům. Kovový knoflík s raznicí už nikdo moc neudělá. Kromě materiálů pak balancuju i s objemy zakázek. Protože třeba šít 21 talárů v této malé dílničce je velmi náročné.
Co vás na tom nejvíc baví?
Já jsem technik, takže nejvíc mě asi baví vymýšlet technologie a počítat s tím, že každý materiál má různé fyzikální vlastnosti. Je potřeba řešit, jak vlákno funguje, jak se nese, jak splývá, jak se to šije. Tahle technická stránka individuální výroby mě baví. Přistupuju k tomu jako k hlavolamu, který musím vyluštit, aby všechno klaplo.
Baví mě i historická hodnota a to, že se můžu podílet na tvorbě oděvů, které mají nějakou ceremoniální a symbolickou váhu. To je moc krásná práce.
Jak dlouho už se tomu věnujete?
Myslím, že to bude už tak dvanáct, třináct let od první zakázky.
Kolik takových zakázek ročně zvládnete? Dá se tím uživit?
Taláry jsem začala šít těsně před tím, než jsme měli děti. Pořád ještě jedu spíš v módu „maminka na mateřské – přivýdělek“. Zakázky přicházejí různě, tři až deset ročně. Když přijde velká zakázka, tak jsem vyblokovaná třeba na půl roku. Jsem na to sama, mám jen jednu pomocnici. Takže mi to zabere poměrně hodně času. Na druhou stranu, když se vyskytne volné okno, kdy zakázky na taláry nejsou, tak se už od loňského roku snažím rozjet vlastní značku oděvů Madainn, ve skotské gaelštině to znamená ráno. Mou filosofií je, aby to bylo kvalitní, racionální, udržitelné, nadčasové, založené na přírodních materiálech.
Jaké zakázky vás teď čekají?
Teď mám před sebou poměrně velkou výzvu – budu šít žakety pro kočí národního hřebčínu v Kladrubech, což je úplně jiná oblast, než které jsem se věnovala doteď. Jde o pánskou krejčovinu, šitou na míru tradičními krejčovskými postupy. Je tam spousta ruční práce, různých výztužných materiálů, které ani nejsou vidět, ale tvoří vnitřní strukturu oděvu. Žaket je historický oděv, takže tam jsou střihové a konstrukční věci, které jsou pro dnešní dobu poměrně atypické.
Když si chcete odpočinout od šití, jak si vyčistíte hlavu?
S dětmi jezdíme na výlety. Poměrně hodně cestujeme. Máme zahradu. Od té doby, co jsme se přistěhovali zpátky na Broumovsko, tak se hodně realizujeme tím, že opravujeme dům a dáváme ho dokupy. Tak teď řeším vyvýšené záhony, skleník a tak podobně.
Kdy jste se vrátili na Broumovsko?
Myslím, že na začátku roku 2018. Já jsem se tady narodila, vyrostla jsem tady, potom jsem žila v Praze, Brně. A zjistila jsem, že města nejsou úplně pro mě. Manžel sice nepochází odtud, ale z kraje, který má podobně sudetský ráz. Tak jsme se rozhodli vrátit sem. Ten klid a příroda a to, že jsem tu nablízko babičce a dědovi, když ještě žil, tak to je super. Je to i díky tomu, že si oba s manželem můžeme dovolit pracovat na dálku. Já mám zákazníky z celé republiky a dojíždím, manžel dojíždí dvakrát týdně do Hradce.
Jak se vám tu žije?
Dobře. Milujeme zdejší přírodu, je to tady klidnější než ve městě. Lidé se tu znají aspoň od vidění. Jsme rádi, že jsme se vrátili.
Podívejte se na video, které jsme s Alenou Foglovou natočili ZDE.
