Snažím se vždycky hledat to dobré, říká Jan Závodný z Ulity

Jentl Hadašová, Petra Kultová, foto archiv J. Závodného Úterý, 11. listopadu 2025

Sdílet na:

S broumovským Domem dětí a mládeže Ulita je spjatý od první třídy, dnes tu sám vede výtvarné a lezecké kroužky, víkendové programy nebo letní tábory. Práce s dětmi ho naplňuje natolik, že se rozhodl studovat učitelství pro první stupeň. Zajímá se však i o svět okolo. „Pro mě osobně jsou nejdůležitější dvě témata: žít v demokracii a vztah člověka k přírodě, abychom si ji dočista nezdevastovali,“ říká budoucí učitel Jan Závodný (23 let) v rozhovoru, který vznikal v jeho oblíbeném podkrovním ateliéru bývalé vily Josefa Dimtera, dnešním sídle Ulity.

Předávat dětem radost z výtvarna. Jan Závodný

Odkud pocházíš?

Narodil jsem se v Opočně, ale celý život jsem v Broumově. Naši chtěli, abych se narodil v Opočně a díky tomu, že v Dobrušce máme část rodiny, tak nějaký čas strávili tam. Pochází odtamtud babička z tátovy strany. Děda s babičkou z máminy strany jsou prapůvodně ze Slovenska a sem na Broumovsko se stěhovali za prací. Děda pracoval na stavbách a babička ve Vebě. Mamka se narodila už tady. Babička od táty pochází z Bělého pod Bezdězem, nejprve se přestěhovali do Dobrušky a potom sem do Broumova. Děda z taťkovi strany je rodilý Broumovák.

Chtěl bys zůstat tady na Broumovsku?

Směřuji to sem, minimálně pro začátek. Kvůli známému prostředí a lidem. Neříkám, že do budoucna tu zůstanu, ale líbí se mi tu a chtěl bych se tu alespoň na chvilku usadit.

Vždycky jsem věděl, že chci nějakou formou pracovat s lidmi.

Kde jsi studoval střední školu?

Po devítce na ZŠ Hradební jsem šel studovat sociální činnost do Hořic. Bylo to pro mě těžké rozhodnutí vybrat si na konci základní školy, kam budu směřovat svůj život, ale formovala mě Ulita a věděl jsem, že chci nějakou formou pracovat s lidmi. Bylo mi asi úplně jedno jakou. V průběhu střední školy jsem pracoval se seniory a s hendikepovanými lidmi. Říkal jsem si, že taková práce by mě také bavila. V Broumově jsem byl na praxi v Centru sociálních služeb Naděje. Pak jsem tam i brigádně pomáhal a postupně začal přicházet na to, že děti jsou pro mě lepší varianta. Rozhodl jsem se, že chci jít na vysokou školu zaměřenou na učitelství pro první stupeň.

Jak vznikl tvůj vztah s Ulitou?

Už od první třídy sem chodím na kroužky. Začalo to keramikou, angličtinou a orientačním během. To, co mě provází až do teď, je horolezectví a lezecký kroužek. Kdysi jsem ho navštěvoval a teď ho i sám částečně vedu.

Okolo osmé třídy jsem se sám nabídl, jestli v Ulitě nechtějí pomoct na akcích pro veřejnost a pak se naše spolupráce začala rozvíjet. V patnácti jsem začal vest kroužky a tábory s dospělým dohledem a od osmnácti začalo být vedení některých věcí jen na mě. Postupně jsem si k té práci získával vztah a lidé z Ulity ke mně, a teď už jsme všichni kolegové a plnohodnotní parťáci.

Jaké kroužky vedeš dnes?

Hlavně výtvarku, lezecké kroužky a převážně volnočasové víkendové akce a pobyty. Ať už pobyty pro táborové děti či například „tábor“ o Velikonocích nebo příměstské a pobytové tábory v průběhu léta. Toto léto jsem měl asi jen tři týdny volno, kdy jsem byl úplně bez táborů. Ale takové prázdniny mě neskutečně baví a naplňují.

Kde bereš inspiraci pro výtvarné kurzy?

Všude kolem sebe, snažím se zpracovávat každodenní témata, s nimiž se děti mohou setkat. Teď zrovna jsme se pouštěli do lineární kresby fixem. Pak taky krajiny nebo město, to jsou hlavní inspirace. Hodně hledám na internetu a zkoušíme nové techniky. Něco, s čím se často ani my nesetkáváme. Novinkou je pro nás Gelli Plate – tisk z gelové podložky. Na videích to vždy vypadá pěkně, ale když jsme to přinesli, tak jsme zjistili, že to není tak úplně jednoduché, jak to vypadá. Ale postupně tuto techniku objevujeme.

Děti dost často přijdou s něčím samy. A i když pro ně máme něco nachystaného, reagujeme na to, co by je zajímalo a společně se tomu pak věnujeme.

Co je pro tebe osobně nejdůležitější při práci s dětmi ve výtvarném oboru?

Předávat dětem, a obecně lidem, radost z výtvarna. Přijde mi, že sem chodí dost dětí, které jsou uzavřené nebo mají nějaké osobní problémy doma. Často se dokážou mnohem lépe vyjádřit a uvolnit na papíře prostřednictvím tvorby, než aby to někde říkaly.

Je tady v Ulitě něco nového, co jsi tu zavedl nebo máš nějaký takový sen do budoucna?

Už si ho realizuji. Před dvěma lety jsem přišel s nápadem udělat venkovní únikovou hru. Dnes už máme za sebou dva ročníky. Postupně se nám to rozrůstá i počtem účastníků. Letos ji plánujeme znovu a chci se pustit do tematiky Karla Čapka a jeho dramatu R.U.R. Opět bude nachystaná trasa po podvečerním Broumově se spoustou úkolů.

Teď studuješ vysokou školu?

Ano, teď jsem v pátém ročníků učitelství pro první stupeň v Liberci. Liberec jsem si vybral hlavně kvůli hudebnímu nástroji a přijímačkám. Do osmnácti let jsem v podstatě na nic nehrál a v Hradci chtěli k přijímačkám absolvovaný třetí ročník ZUŠ klavíru nebo houslí. V Liberci nabízeli, že nás to naučí od začátku.

Chceš po škole jít učit?

Směřuji to k tomu. Teď jsem po praxích v první třídě. „Moji“ prvňáčci z toho byli nadšení a já z nich taky. Byla to krásná práce.

Dnes je velkou překážkou snížená schopnost dětí se soustředit.

Co pro tebe bylo na praxích nejtěžší?

Nejtěžší bylo zvyknout si na to, že malé děti nevydrží dlouho sedět a něco soustavně dělat. I to, že nejsou zvyklé někoho poslouchat. Přijde mi to jako trend dnešní doby. Je mezi nimi dost jedináčků, pozornost rodičů je směřovaná tak, že jsou středobod vesmíru a najednou mají 26 spolužáků. Bylo pro mě těžké říct jim „ne“, že jsou tady i ostatní děti a já se nemohu věnovat jen jednomu, musím se věnovat všem přiměřeně. Na druhou stranu se mi však líbilo, že děti jsou nadšené úplně ze všeho, co pro ně přichystám a nadšeně se do toho vrhnou. Podle mě je základ předávat to dětem tak, aby je to bavilo, a nelpět na zarytých způsobech: tak a teď otevřeme slabikáře či učebnice a čteme cvičení...

Dnes je velkou překážkou ve vzdělávání neuvěřitelně zkrácená pozornost dětí a jejich schopnost soustředit se. Já jsem zastáncem toho, že žáka je potřeba naučit, že nemůže mít vše hned, teď a tady. Za svým cílem je potřeba si jít a věnovat tomu pozornost.

Máš už za sebou mnohé praxe, pozoruješ proměnu či zlepšení ve způsobu výuky na školách?

Za mě je to hodně o učiteli. Ministerstvo školství nám předkládá nějakou svou vizi a prezentuje představu o proměně, ale pokud na to sám učitel aktivně nepřistoupí, nic se nezmění. Zažil jsem paní učitelky, které mají dvacet, třicet let své zažité osnovy a nic úplně měnit nechtějí, ale i takové, které jsou tomu otevřené. Záleží i na podpoře vedení školy.

Řekl bys, že máš už během studia na vysoké škole možnost seznámit se s moderními výukovými metodami?

Ano, myslím, že se nás na to snaží připravit. Klade se třeba důraz na digitální kompetence a jejich rozvíjení. V jejich neznalosti vidím do budoucna velký problém. Seznamujeme se s různými alternativními výukovými metodami jako například Hejného matematika, Montessori či badatelská výuka a učíme se zařazovat některé jejich metody. Ze svého pohledu bych zkrátil teoretické studium na čtyři roky a poslední rok strávil na praxích.

Jak se díváš na návrhy ohledně proměny hodnocení?

Za mě mají známky stále svůj význam. Chci působit tady na Broumovsku, kde bude vždy část rodičů i dětí, kteří budou jasně chápat slovní hodnocení a co z něj plyne, ale druhá část rodičů mu sama rozumět nebude. Známka je jasnou informací, že dítě učivu buď rozumí, nebo s ním má problém. Přiznávám ale, že takové zkušenosti se psaním slovního hodnocení zatím nemám. Během své praxe většinou kombinuju známky a slovní hodnocení.

Myslím, že problémem dnešní doby je, že si lidé neumějí naslouchat.

Jak se ti na Broumovsku žije?

Mně se tady žije hezky. Líbí se mi místní klid a pohoda. Díky tomu, že jsme menší město, lidé se tu znají, dovedeme si pomoct, a i si naslouchat. Myslím, že to je právě problém dnešní doby – lidé ztrácejí schopnost si naslouchat. Líbí se mi i duch místa – okolní příroda, historie, krajina. To vše ve mě vyvolává pocit kořenů. Poznal jsem už řadu míst, ale na Broumovsko se vždycky rád vracím, ať už za přírodou nebo komunitou lidí.

Tvou komunitu tvoří lidé kolem Ulity nebo ještě někdo jiný?

Jsou to někteří spolužáci ze základní školy, s nimiž se stále občas setkávám. Pak je tu pracovní komunita, kam patří lidé nejen z Broumovska, ale dnes už i z Náchodska. Jsou to většinou moji vrstevníci.

V Liberci bydlíš zatím na koleji. Už ses zabýval otázkou bydlení na Broumovsku až dostuduješ?

Zatím ještě ne, ale vnímám, že je problém tu sehnat kvalitní bydlení za normální peníze, co si mladý člověk může dovolit. Mám kolem sebe hodně pedagogů a obavy ohledně bydlení a financí jsou témata, která nás pálí.

Jak vnímáš finanční ohodnocení učitelů?

Zatím si nechci stěžovat. Vnímám, že práce učitele je náročná, ale stále jde o státní sektor, kde se budou platy neustále upravovat a navyšovat a v tom vidím jistotu pro budoucnost. Nejsem člověk, který by si odteď už jen pořád stěžoval, že učitelé mají dostat přidáno. Takhle nastavený nejsem. Stejně tak vnímám, že jako začínající učitel nemůžu hned po škole očekávat vysoký plat. Musí tam být kariérní růst. Obecně však peníze nejsou důvod, proč jsem si vybral profesi učitele.

Na Broumovsku si cením klidu. Je tu méně lidí a za ničím se nehoní.

Zkusil bys porovnat život v Broumově a v Liberci? Neláká tě přece jen zůstat ve větším městě?

Obě města jsou už moje srdcovky. Líbí se mi, že ač je Liberec krajské město, vůbec tak nepůsobí. Každý zná krásné historické centrum, ale mě přijde skvělé, že stačí sednout na autobus, který vás do půl hodiny doveze nahoru na Bedřichov do Jizerských hor a můžete se procházet po lese. Stejně tak naše koleje jsou na okraji města blízko přírodě, takže to mám deset minut do lesa i do centra města. Na druhou stranu je to velké město plné lidí, kteří někam spěchají. Ten shon už mi vyhovuje méně. Naopak na Broumovsku si cením klidu, není tu přelidněno, lidé se za ničím nehoní.

A nechybí ti tu naopak něco?

Kulturní akce pro mladé ve věku 20 až 35 let. Přijde mi, že se tu nemáme moc kde scházet a odreagovat se. Chybí tu třeba diskotéky, koncerty či open air akce pro lidi mého věku.

Zajímáš se o politické dění, ať už na komunální nebo celostátní úrovni?

Ano, když mi zbyde čas, snažím se sledovat, co se řeší. K volbám chodím pokaždé, protože si myslím, že každý hlas dokáže něco změnit. I ze svého okolí mám zprávy, že vrstevníci byli volit. O to víc mě celkové výsledky překvapily. Pro mě osobně jsou nejdůležitější dvě témata: žít v demokracii a vztah člověka k přírodě, abychom si ji dočista nezdevastovali.

Co myslíš, že je tvá silná stránka, v čem jsi dobrý?

Všichni říkají, že je to má pozitivní energie. Snažím se vždycky hledat to dobré. A taky rád promýšlím, jak řešit věci jinak a posouvat se vpřed.

Co bys přál Broumovsku?

Aby si věřilo a neztrácelo naději! Je tu spousta inspirativních lidí, kteří se tohle místo snaží posouvat dál, je tu krásná příroda, má to tady svého ducha a bohatou historii. Neměli bychom být jen tím zapomenutým koutem republiky, ale posouvat se vpřed.

Podívejte se na video, které jsme s Janem Závodným natočili ZDE.

Rozhovor vznikl v rámci projektu „Příběhy přehlížených lidí na česko-polské hranici“ podpořeném Journalismfund Europe ve výzvě Pluralistic Media for Democracy.