Spoléhám sám na sebe a svého koně, říká Jan Vlach
Přestože se jedná o šetrný přístup k lesnímu prostředí, je v dnešní době těžba dřeva s koněm vymírajícím řemeslem. I tak je možné v místních lesích potkat lesníky, kteří tuto fyzicky náročnou práci stále dělají. „První rok jsem dost bojoval s fyzickou náročností práce v lese, musel jsem se nejdřív trochu poprat sám se sebou. Dneska jsem ale rozhodnutý tuhle práci dělat, dokud to půjde,“ říká koňák Jan Vlach (26 let) z Jetřichova.
.jpg)
Odkud pocházíte?
Jsem z Jetřichova, celý život žiju u nás na statku. Ke vztahu k zemědělství a k práci s koňmi jsem vedený od malička. Proto jsem také vystudoval Střední zemědělskou a veterinární školu v Lanškrouně.
Co vás přivedlo k práci s koněm v lese?
Vždycky jsme doma chovali koně. Mám k nim vztah. K téhle práci mě také tak trochu přivedla finanční situace. Šel jsem si do lesa pro výdělek. Postupně jsem však přišel na to, že je to práce, která mě naplňuje. Mám rád klid v lese, v přírodě. Spoléhám sám na sebe a svého koně, a to je fajn. Kůň je můj parťák.
Představoval jste si někdy, že budete dělat takovou práci?
Původně ne. Můj děda zasvětil svůj život chovu Českomoravského belgika. I tenhle kůň je náš odchovanec, tříletý hřebec Bakyr, práci v lese se teprve učí. My jsme tedy vždycky dělali polní práce s koňmi, ale v lese dělal děda naposledy, když byly ještě státní lesy. Potom už jen v zemědělství.
Jak dlouho trvá vychovat si koně k práci v lese?
Bakyr se u nás narodil, manželka ho vypiplala od hříběte a na mně je udělat z něj kvalitního pracovního koně. Pracuje teď v lese čtvrtý měsíc a než je z něj použitelný, stoprocentní kůň pro lesní práci, trvá to zhruba rok. Už mu to jde ale docela dobře, baví ho to, jsem s ním spokojený a neměnil bych. Musíme se na sebe moci spolehnout. Mám ještě jednoho stejně starého polského chladnokrevníka. Obě tato plemena jsou šlechtěna k práci. Kůň je rád, když může jít a něco dělat. Pravda ale je, že kdyby nechtěl, nedělá nic a nepřemluvíte ho.
A je to rozdíl, s kterým z nich taháte?
Práce v lesním terénu je různorodá. Záleží na síle kmenů, které taháme a také z jaké vzdálenosti. Podle toho si volím technologii práce. Když mám dlouhé tahání a silné dřevo, beru si koně dva. Chodí v porostu v páru. Když tahám jen kousek, beru si jen jednoho.
Na koně se člověk musí moct spolehnout. Když třeba děláme vršky kopců, člověk někdy trne. Dochází i k úrazům, i když mně – ani koni – se naštěstí ještě nic vážného nestalo.
Musí to být fyzicky náročná práce jak pro vás, tak pro koně. Kolik hodin vydržíte v lese dělat?
Je to hodně náročné. Vydržíme tak čtyři až pět hodin. Pracujeme každý den. Záleží také na počasí, někdy vydržíme déle. Je to obecně různorodé. Pracujeme ale celoročně, a hlavně v zimě je hodně práce. Je to doba vegetačního klidu, těží se zelená hmota. Teď tady děláme předmýtní probírku. Za nějaký čas přijde jiná parta a vytěží to tu naholo a pak se do toho zasadí nové stromy. To už se s koňmi nedělá. I my tu pracujeme v kombinaci s menším traktorem, který vytahané dřevo odváží.
Jak jsou na tom koně versus těžká technika? Obstojíte v té konkurenci?
Harvestory v kopcích neuspějí, ale samozřejmě se nás snaží z lesa vytlačit. Těžba koněm není příliš ekonomická, přitom je to ale nejekologičtější přístup. Harvestory narušují kořenový systém stromů, ničí půdu… V naší zrychlené době jde však každý pro rychlém zisku a těžba s koněm je pomalá, a ne každý je chce zaplatit. Nejsme mašiny, abychom dělali za třetinovou cenu. Bohužel je to soutěž, v které koně nemohou vyhrát. Mašinám se nemůžeme rovnat, ani v objemu dřeva. Já udělám denně 10 až 20 kubíků dřeva za den, harvestor třeba sto. Bohužel tak to je, ale na druhou stranu je fajn, že koně jsou i v současné době nenahraditelnou jednotkou a mají své zastoupení.
Je tedy těžké se prosadit? Máte dost práce?
Těžba s koněm je vymírající řemeslo, je nás jen hrstka. Neznám mladšího kočího, než jsem já. Všichni ostatní už jsou pardálové. Pracuju v lese asi tři roky a po celou dobu jsem dělal se staršími kolegy, teď poprvé tu mám mladší lesníky., kteří jsou čerstvě po škole. Jinak mladý lidi v lese moc nenajdete.
Já mám práce dost. Třeba tady u státních lesů máme zajištěnou práci na celý rok. Už jsem se dobře zapsal, hajní o nás vědí, práci máme. Jsem rozhodnutý tuhle práci dělat, dokud to půjde.
Nahrává Vám to, že se pohybujeme na území CHKO a mělo by se tady těžit šetrněji?
Řekl bych, že ani ne. Na všechno je třeba povolení a často mě udivuje, kde všude mohou jezdit korporátní firmy s harvestory. Vymýšlejí technologie, jak se do kopců dostat, přitom tu přírodu tím ničí. Překvapuje mě, že to Správa CHKO povolí. Přece když jsme v rezervaci, neměly by tady mašiny jezdit.
Jak se Vám tady jinak žije, jste spokojený?
Jsem! Neřeším politiku, ani se nestarám o problémy jiných lidí, takže jsem v pohodě. A práce mě uklidňuje. V lese si člověk vyčistí hlavu, jsem rád, že nemusím dělat s lidma. Jsem rád sám. Neumím si představit, že bych dělal třeba někde ve skladu. Tady občas sněží, občas prší, opečeme si buřty… Myslím si, že by tohle řemeslo mělo být více podporované, ať už firmami či Správou CHKO.
Vnímáte v čase vliv lidí na les? Mění se nějak jejich chování?
Čím dál hůř. Támhle o kousek dál jsou třeba zapíchnuté ve stromě nějaké plastové kelímky, nepořádku je hodně. Přijde mi, že část lidí se vůbec neumí v přírodě chovat a neváží si jí. Zajímavé také je, že dost z nich neumí ani pozdravit, když jde okolo. Podle mě je to tedy hlavně moje generace, která je zkažená dobou. Starší lidé se mnou často pohovoří, vyfotí si mě, pochválí koně…
Co Vám tato práce dala?
Naučila mě jistému klidu. Když pracujete s koňmi, musíte být v klidu, víc o tom přemýšlet… Naučil jsem se také nevzdávat se při různých problémech, ale vyřešit je. Protože když něco neudělám, tak si nevydělám. Člověk se musí srovnat a dělat. Výsledek se vždycky dostaví. První rok jsem dost bojoval s fyzickou náročností práce v lese, musel jsem se nejdřív trochu poprat sám se sebou.
Podívejte se na video, které jsme s Janem Vlachem natočili ZDE.
Děkujeme Ritě Tučkové z Adršpachu za laskavé poskytnutí fotografií.
Rozhovor vychází v rámci pokračování série Příběhy opomíjených lidí na česko-polské hranici, kterou v roce 2025 podpořil Journalismfund Europe.
