Život je takový, jaký jsme si ho udělali, říká Jaroslav Šulc z Meziměstí

Kateřina Ostradecká, Hana Valentová Sobota, 1. listopadu 2025

Sdílet na:

Dříve miloval turistiku, dálkové pochody, cyklistiku, plesy i zábavy. Nedávno však oslavil 75. narozeniny, a proto už dnes dává přednost spíš odpočinku, posezení s přáteli nebo poslechu country hudby. „Kamarádů mám hromadu, ale teď v pečovatelském domě jsme spíš uzavření tak nějak sami pro sebe. Máme rádi svůj klid, svoje pohodlí,“ říká bývalý policista Jaroslav Šulc z Meziměstí.  

Jsem spokojený, až na to zdraví. Důchodový věk jsem si představoval jinak. Jaroslav Šulc.

Jak dlouho žijete v Meziměstí?

Narodil jsem se tamhle v tom vysokém baráku, nahoře ve druhém patře, v padesátém roce. S bráchou jsme se oba narodili doma a prožili jsme tady prakticky celé dětství až do vojny. Pak se maminka odstěhovala do paneláku, já jsem se oženil a dostali jsme se ženou byt v Meziměstí. Maminka šla později do pečovatelského domu. Táta mi umřel hodně brzo, v šedesátém osmém roce.

Já jsem se vyučil elektrikářem, na základní školu jsem chodil tady v Meziměstí. Po vojně jsem šel do státní služby a tam jsem byl až do důchodu. Jsem ženatý, máme dvě děti, jedno jsem vyženil. Máme šest vnoučat, pět pravnoučat.

Bavila vás práce? 

Práce mě bavila hlavně ze začátku, v prvních letech, kdy jsme si dělali svou práci a nemíchali jsme se do veřejných věcí. Potom, když přišla revoluce, tak jsme se začali zabývat i věcmi veřejnými, a to už mě moc nebavilo, protože hrabat se v té lidské špíně není žádná sranda. A zvlášť když jsem tady vyrostl a žil celou dobu. A když pak prostě člověka, kterého perfektně znáte, máte jít umravňovat třeba u dopravní nehody, při dopravním přestupku nebo v rodinných záležitostech, tak to není žádná příjemná věc. Je to pecka na psychiku, a to mi nedělalo dobře. Když jsem mohl odejít, tak jsem prostě odešel – měl jsem možnost jít v pětapadesáti do důchodu, tak jsem šel. Letos už beru dvacátý první rok důchod a jsem spokojený člověk. Svým způsobem… Až na to zdraví – v tom jsem si důchodový věk představoval trochu jinak. Odešly mi kolena a na to, že jsem tady chodil celý život na čerstvém povětří, tak mám zničené průdušky. Prostě zdravotní stav – jak já říkám – přiměřeně věku.

Kvůli věku už nemůžu jezdit na žádné dlouhé výlety, tak jezdím spíš jen tak po Meziměstí.

Jak trávíte svůj volný čas?

Dřív když jsem mohl, tak jsem svůj volný čas trávil převážně s rodinou a při turistice. Byli jsme vychovaný chodit… Když jsem chodil služebně, tak jsem denně ušel deset patnáct, někdy i dvacet kilometrů. A když jsem měl volný víkend, tak jsem si třeba dal padesátikilometrový pochod, jako byla Broumovská padesátka nebo pochod Jakuba Haliny. To mě bavilo… Taky jsme měli partu – cyklistický spolek, bike Sudety. S nimi jsem jezdil a zažil hromadu krásných výjezdů a zážitků. A teď už jenom lenošení… Kvůli věku nemůžu jezdit na žádné dlouhé výlety, tak jezdím spíš jen tak po Meziměstí.

Jaké máte vztahy se sousedy, přáteli?

Když jsem bydlel v baráku, tak jsme udržovali kontakty – sousedské vztahy jsou vždycky dobré. Kamarádů mám hromadu, ale teď v pečovatelském domě jsme spíš uzavření tak nějak sami pro sebe. Máme rádi svůj klid, svoje pohodlí.

Nadávalo se na paneláky, ale zaplaťpánbůh, že se postavily. Aspoň mají lidi kde bydlet.

Proměnilo se to tady hodně?

Já nevím, je to těžké. Já dávám takový příklad. Rodiče, a hlavně tatínek, se věnovali ochotnickému divadlu. Když už pak nemohl hrát, dělal aspoň pokladníka. A když tatínek umřel, převzala to maminka, takže jsme měli s divadelním spolkem kontakt. V dětství jsme tam byli pečený, vařený. V tom spolku byla parta čtyř chlapů – jeden byl pravověrný komunista, druhý byl pravověrný komunista, třetího vyhodili z práce, protože mu emigroval brácha, a čtvrtý přišel v padesátém druhém o statek. Ale tihle čtyři, ať byli, jaký byli, tak drželi ten divadelní spolek svou činností a svými nápady nad vodou, byli to nerozluční kamarádi.

Pak přišla tahle doba, všechno se rozsypalo a každý je zalezlý… Což je i můj případ. Já jsem byl dřív taky dost společenský, protancoval jsem všechny zábavy a plesy a pak jsem si vzal za ženu holku, dvakrát jsem ji otočil a ona se mně sesypala – že má odmala porušenou stabilitu rovnováhy. Ale jak já říkám, život je takový, jaký je, jak jsme si ho udělali.

Nadávalo se na paneláky, ale zaplaťpánbůh, že se postavily. Aspoň mají lidi kde bydlet. I když dneska jsou zase jiné problémy, třeba že lidi nemají práci. Dřív tady byla dráha – stanice měla 250 zaměstnanců, depo dalších 250. Státní statky 300 zaměstnanců, do toho Veba, Strojtex, Kovo družstvo, kde ženské dělaly hračky. Nebo v obchodním domě, kolik bylo zaměstnáno lidí, teď tam je Vietnamec a obsluhuje celý barák.

Buďme rádi třeba za tu Walzlovku, která je za námi, že to dal někdo dokupy a že to nehyzdí město. Nedávno, jak byla otevřená Vyhlídka, tak jsem se tam byl mimořádně podívat. A když jsem viděl, jak je ten sál zrychtovaný – dřív se tam pořádaly zábavy. Chodil jsem tam dvakrát do tanečních. Pořádaly se tam estrády, jako kluk jsem tam chodil do loutkového divadla. Jak říkám, tady bylo všechno.

Vezměte si třeba radnici – dřív tady byl předseda Národního výboru, tajemnice, a to bylo skoro celé osazenstvo Národního výboru. A všechno fungovalo. A dneska jich tady je… Ale to bychom zase zabloudili do politiky, a to nechceme. Ale je to všechno v lidech – když se sejdou rozumní lidé, tak se rozumně domluví. Když si budou chtít dělat naschvály, tak si budou dělat naschvály. Moje krédo celý život bylo: ať budu dělat, co budu dělat, tak se můžu kdykoli komukoli podívat zpříma do očí. Vždycky jsem se radši domluvil, než abych dělal nějaké represivní záležitosti. V té státní službě jsem k tomu měl možnosti, ale nijak mě to nepřitahovalo.

A teď jste v Meziměstí spokojený?

Nejhorší je, že dneska máte všude daleko, když není auto. Základní potraviny, to není problém, ale když člověk potřebuje něco navíc, tak to je nejblíž Broumov, nebo ještě dál. Dřív to bylo lepší. Když to řeknu tak blbě, za minulého režimu tady byly všechny služby, obchody, průmyslové zboží, textil. Všechno, co bylo potřeba, tak tady bylo. Služby – čistírna, mandl, to všechno fungovalo. Dnes je všechno založené na soukromé bázi. Nehledě na to, že lidi šli do sebe. Je pravda, že se to teď hodně přikládá covidu, že lidi jsou ještě víc uzavření, než byli předtím.

Dříve se víc scházeli – v hospodách, restauracích, kulturních zařízeních. Když začala plesová sezóna, tak v Meziměstí bylo šest plesů, zábavy a další akce. Byly tady tři kapely, velký orchestr… Každý týden byly čaje, tělocvična byla narvaná. A dneska? Je tu jeden ples nebo dva, a když tam přijdete, sál je prázdný.

Dříve – v sobotu přišla maminka z práce, pralo se prádlo, dělal se větší úklid. V neděli po obědě buďto známí přišli k nám nebo jsme my šli ke známým, sedli jsme si, pokecali, život šel dál. Dnes když se jde na návštěvu, tak jenom v rodině – já to vidím sám na sobě – radši si pustím televizi… Ale je pravda, že jsem si vymínil, že každý den si jdu na ty tři a půl hodinky sednout do hospody – každý den mám vycházku, abych nezakrněl a byl s lidmi v kontaktu.

A o čem si povídáte?

No, jako v hospodě – o blbostech. (smích)

O politice taky?

Víte co? Kdo začne politiku, toho bychom nejradši vyhodili, protože pak se to začne dohadovat, hádat…

A vy sám sledujete politiku, nebo co se děje ve světě?

Sleduju, sleduju. Ale když pustím televizi a zprávy, tak to po pěti minutách přepínám, protože jsou určité typy politiků, které nemusím a když ještě lžou, tak čemu je to platné. Svůj názor mám, ten jsem měl celý život, ale… Nějak se neangažuju.

Mě třeba štve veřejnoprávní televize – já to ani neposlouchám. 

V televizi máte nějaký oblíbený pořad, hudbu?

Preferuju klasickou country hudbu. Co se týká pořadů, tak mám rád přírodopisné nebo historické. Jenže dneska pustíte televizi, máte tam padesát programů a těžko se vybírá.  A u televize pak můžete dát z jedné strany kýbl na krev, a z druhé strany krabici na kosti, protože když tam nejde kriminálka, nebo se nevaří, tak to není televize. Mě třeba štve veřejnoprávní televize – já to ani neposlouchám. Jsou furt poplatný vládnoucí garnituře, to jsou ty nejlepší. Platíte koncesionářské poplatky a nevyberete si program.

Na co se těšíte v nejbližší době?

Na zítra.

A prozradíte proč?

Před časem jsem oslavil 75. narozeniny a na zítra nám připravila dcera se synem posezení, kde se sejdou všechna vnoučata i pravnoučata. Tak se trochu potěšíme a uvidíme.

Je něco, co byste chtěl vzkázat lidem na Broumovsku?

Každý ať se stará svým způsobem sám o sebe, protože víte co? Máme každý svých starostí dost…