Jakub Šuda: Věřím, že ještě dokážu, že se důvěra v moje schopnosti vyplatí!

Antonín Vavrda

Neděle, 7. února 2016

Sdílet na:

Je mu stále teprve šestnáct let, přesto patří mezi největší české boxerské naděje. Tak trochu v tichosti vyrostl v Broumově Jakub Šuda, toho času už trojnásobný tuzemský šampion a účastník evropského šampionátu. Talent v něm viděl i Stanislav Škoda z BoxEvents, do jehož týmu už nějaký ten pátek mladý obdivovatel Floyda Mayweathera patří.

Jak jsi prožil vánoční svátky?

Vánoční svátky jsem prožil v kruhu rodinném a s kamarády. Odložil jsem dle příkazu trenéra Filipa Miňovského rukavice na hřebík. Chodil jsem do posilovny, běhal, plaval, hrál jsem i bowling. (úsměv)

Taky tě zastihla vlna soustředění, která se v lednu rozjela?

Vzhledem k tomu, že nemohu zameškávat střední školu, na kterou chodím v Praze, nemám příležitost se soustředění zúčastňovat pokud není v době prázdnin. Musím volit pro mne těžší variantu a tréninky skloubit společně se školou.

Jak těžké je zvládat školu a tréninky? A chceš studovat i nadále?

Chodím do druhého ročníku, obor konstruktér, na střední průmyslovou školu Na Třebešíně. Není to zrovna lehké, jsem v Praze sám bez rodiny a musím se tak starat sám o sebe. Práce konstruktéra mne baví, dělám i na projektu mimo školu. Jinak učení není zrovna moje nejoblíbenější disciplína, nicméně bez něj to nejde. Můj program je jednoduchý, škola – box trénink – učení a spánek. O víkendu nějaké kondiční cvičení, plavání, posilování a odpočinek. Pokud to půjde, tak bych chtěl pokračovat ve studiu i dále po střední škole, ale na to je ještě brzy.

Ty jsi byl i hodně velký cestovatel co se tréninků a zápasů týče. Jak to máš nyní?

Pocházím z Broumova, což je město v pohraničí s Polskem. V Broumově v té době, kdy jsem s boxem začal, trénovali jen ve své volném čase nadšenci jako Kamil Grim a Jaroslav Rojkovič. Na tréninky do nově založeného klubu se mnou od prvního dne chodil i můj táta, který mne dodnes podporuje, za celou dobu vynechal jen jeden zápas a ten jsem prohrál.

Třikrát až čtyřikrát týdně jsem jezdil také na tréninky k Rafalovi Kaczorovi do polského oddílu ve Walbrzychu, třicet kilometrů od Broumova. Tam byli kvalitní sparing-partneři a Rafal mne učil techniku. V Broumově jsme pak pracovali především na fyzičce. Relativně dost zápasů jsem už prohrál, ale to je i tím, že jsem většinou boxoval se staršími kluky a hodně duelů mám odboxovaných v polské lize, kde rozhodně nejsou špatní soupeři. Pro mě to byly zkušenosti a nešlo ani o to, jestli vyhraju nebo prohraju.

Jaké máš cíle pro první polovinu roku 2016?

Brzy bude domácí juniorský šampionát, na kterém se představím vůbec poprvé od posunu z kadetů. Chtěl bych získat další titul mistra ČR, ale to by chtěli všichni, co se zúčastní, tak uvidíme, jak to dopadne. Myslím si, že v našem ročníku je dost dobrých boxerů a je jich dost i okolo mé váhovky. Udělám ale pro titul maximum.

Proč ses vlastně dal na dráhu boxera a kdy jsi začal trénovat?

Na dráhu boxera jsem se dal v jedenácti letech. Nejprve proto, abych sundal pár kilo, co jsem měl navíc. Ale jsem soutěživý a chtěl jsem si to vyzkoušet i v ringu. Po prvním duelu jsem věděl, že zápasení je to, co mne baví a co by mě mohlo hnát vpřed. Dnes to je už droga a bez boxu by to bylo moc těžké.

Kdo tě k boxu přivedl a kdo tě během let vedl?

K boxu mne přivedl bratr, který chtěl boxovat a začal v Broumově chodit do nově založeného oddílu. Jak jsem řekl, nejdříve jsem chtěl hlavně zhubnout, protože jsem byl hodně tlustý. Vsadili jsme se s tátou a začali jsme společně. Dalo by se říct, že táta mě vede od začátku do dnešního dne, prožívá se mnou všechny úspěchy a neúspěchy. Řešíme spolu všechny problémy a případné starosti. Bez něj by nic z toho co umím, nebylo.

Proč ses rozešel s polským koučem Rafalem Kaczorem, olympionikem z Pekingu?

Důvod byl jednoduchý. Rafal se začal připravovat na svou profesionální kariéru a už neměl tolik času na mne. Museli jsme s tátou vymyslet jiné řešení. Znali jsme se s trenérem z trutnovského box klubu Milanem Ondráškem, tak jsme ho oslovili. Domluvili jsme se a pod jeho vedením jsem získal jeden titul mistra ČR, stali jsme se kamarády, je to srdcař. Poté jsem odešel do Prahy, kde jsem začal trénovat u Filipa Miňovského.

Doma se ti daří, co chybí k úspěchu na mezinárodní scén, koukal jsem na výsledky olympijských nadějí i ME a vždy jsi skončil v prvním kole. Loni jsi na Slovensku prohrál s českým soupeřem, což se ti moc často nestává…

Ano. Ne, že by se mi vůbec nedařilo na mezinárodní scéně, vyhrál jsem dost turnajů v kadetech i přípravce. Ale je pravda, že na úspěch na velkých turnajích jako je ME nebo MS zatím čekám. Ale neberu to jako neúspěch, jsou to mládežnické soutěže a není to až tak důležité, je to stále jen o zkušenostech. Také můj styl není úplně ideální na tak krátká kola, jaká jsou v přípravce a v kadetech. Pro box ale dělám maximum, tak věřím, že jednou ten úspěch přijde.

To, že jsem prohrál loni s Čechem na Slovensku, je pravda. Co k tomu říct, asi byl lepší. Já se nevymlouvám nikdy na nic, ani na rozhodčí a ani na nic jiného. Vždy je možnost vyhrát tak, aby rozhodčí do výsledku nemohli mluvit. (úsměv) Nic si z té prohry nedělám, krom ponaučení. Musím soupeře i pochválit, není to špatný boxer. (úsměv)

Co ve tvé přípravě změnil kondiční trenér Martin Štěpánek, jak je pro tebe důležitý?

Martin Štěpánek je velký odborník na kondiční stránku sportovců a je to nadšenec, stejně jako většina lidí, kteří k němu chodí. Mám některé dny v týdnu dvoufázové tréninky. To znamená, že mám kondiční tréninky ráno před školou, kde pracujeme jak na stabilitě těla, tak – podle toho v jaké fázi přípravy jsme – také na kondici. Pokud je delší doba do zápasu, tak se jede fyzička a čím více se blížíme k zápasu, tak přecházíme do výbušnosti a rychlosti. Spolupracuji také se sportovním psychologem Jiřím Šlédrem, který chodí na mé soukromé tréninky s Filipem Miňovským. Podle mne to je velice plodná spolupráce. Myslím, že mnoho sportovců tuto stránku opomíjí a myslí si, že to je blbost, ale já jsem přesvědčen o opaku. Podle mne to je velice důležité. Hlava je potvora. (smích)

A jak zatím funguje spolupráce s Filipem Miňovským?

Filip je pro mne pan trenér. Je to boxerský odborník a má se mnou trpělivost. Myslím, že si rozumíme a máme stejné cíle, tedy být dobrý člověk, kamarád, milovat sport až do důchodu a když bude štěstí, tak vyhrát i něco velkého. Setkal jsem se v tomto sportu i s lidmi, kteří nejsou moc slušní a féroví, ale o těch se bavit nechci, protože tento sport nedělám kvůli nim. V oddíle jsem pomalu nejmladší, ale všichni jsou super a rozumím si s nimi.

Jak je pro tebe důležitá podpora BOXEVENTS.cz a Standy Škody?

Podpora Standy Škody je pochopitelně také hodně důležitá, je to člověk, který nezištně pomáhá sportovci, který zatím nic velkého zatím nedokázal, a věří mi. Kdo víc pro vás může být důležitý než člověk, který ve vás věří, i když jste na světové a evropské scéně nedokázal vyhrát titul ani medaili. Budu se snažit a myslím, že jednou to přijde. (úsměv)

Foto archiv BoxEvents, zdroj www.boxevents.cz