Na své začátky a vznik horolezeckého oddílu v Broumově vzpomíná František Jaroš

René Herzán

Středa, 7. října 2015

Sdílet na:

František Jaroš. Inženýr, lezec, bohém, kominík, člověk s názorem. Těmito slovy lze stručně charakterizovat jeho osobu. S Frantou, jak mu všichni kamarádi a parťáci ze skal říkali, si povídal jeho přítel, také horolezec, Milan Lukašák, který dva týdny po tomto posezení zemřel pod lavinou ve francouzských Alpách.

"František Jaroš byl do svých 27 let celkem "normální člověk". Vystudoval vysokou školu, a jednou ho kamarádi přemluvili na lezecký zájezd. Franta propadl kouzlu skal a hor a horolezectví se stalo jeho životní filozofií. Je autorem nebo spoluautorem více než stovky prvovýstupů na písku," popisuje Frantu ve své knize Pískaři nedávno zesnulý Bohumil Sýkora.

Jak vlastně Franto dlouho lezeš?

Jo, to ti spočítám, 48 let, teď mi je 75 let.

Jak ses k lezení dostal? Byl jsi k tomu doma vedený nebo sám?

V Pardubicích ve škole jsem chodil s takovou partou kluků na pivo a oni tam furt blábolili něco o nějakých chytech a spárách. No a jednou mne přesvědčili, že v Sedmihorkách je také hospoda a abych jel s nimi. Oni už byli lezci, už lezli. Já jsem hned, když jsem s nimi byl po druhý, tak jsem "ulít", a protože to bylo v traverzu, tak jsem šel na zem, i když jsem byl jako druhý. Tak jsem se naštval, ale už se mi to začalo líbit. Tak jsem přemluvil jednoho kluka od nás z "járu", který nelezl, ale začali jsme spolu chodit sami dva a nenechali jsme si do toho kecat.

Takže jsi s lezením začal, když jsi byl v Pardubicích na vysoké škole se svým spolužákem. A jak tě napadlo se přestěhovat do Broumova?

Já jsem se do Broumova přiženil. Začalo to tak, že s tím Julkem, s tím parťákem, jsme si řekli, že nebudeme…prostě Pardubáci furt jezdili Hrubice, Prachov, Hrubice, Prachov v jednom kuse. A my jsme se domluvili, že né, že budem jezdit kde co. Tak jsme jezdili do Labáku, do Saska, a tady v Meziměstí, tam byl ve škole nějaký Ludva Martinec, a ten nás přitáhl do Ádru. Ádr byl tenkrát fantastický terén. Druhá půlka šedesátých let v Ádru, hele, tam byla vylezena sotva desetina toho, co je dnes. Tady se dalo o možnosti prvovýstupu zakopávat kdekoli jsi šel, a navíc tady byla fantastická parta. Vždycky se to v sobotu večer sešlo u Tošováka, v té zadní místnosti. Většinou jsme potom chrápali na Náchodský. A pak, když Jójo s trpaslíkama koupili Kašpárkárnu, tak pak byla naše základní stanice Kašpárkárna. Párkrát jsem spal i na "Špekhausu", ale tam jsem nějak nezapadl, tam byla jiná parta.

Až později jsem se potom, a to už "Špekhaus" vyhořel, to už nebyl, a to už jsem skončil v těchto končinách, tak jsem se tady seznámil s Dandou Sádlem, který patřil k základnímu kmenu na "Špekhausu". Tenkrát nebyl problém, teda trochu byl problém v Adršpachu, tam už se o chalupy boxovalo, a já jsem tam zaváhal, protože někdo mi řekl, že se prodává ta první chalupa v té řadě, jak se jí říká Vraní město, tam pod obrama, ta řada. Joska Landu byl Adršpašák, tak jsem mu řekl: "Josko, prosím tě, zjisti mi, jak se věci mají." On pak přišel a říká: "Jo, je to na prodej, ale je tady podmínka. Musel bys jít dělat do státního statku." To jsem říkal: "Tak to ne. Na to prdím." A byla to chyba. Podmínka byla dát si tam trvalé bydliště a to by pro mne nebyl problém. Takže tam jsem zaváhal.

Pak jsem to oťukával kolem a nakonec jsem sehnal tuhle chalupu v Jetřichově. Bylo to teda od Ádru trochu z ruky, ale ne zas tak moc, takže vzhledem k tomu, že vlakem se tenkrát z Jetřichova do Ádru jelo asi za tři koruny, tak to nebyl takový problém.

No a začala se dělat taková parta. Hodně ke mně jezdili kluci Sasíci, jeden kluk z Drážďan. Když už jsem byl v tom Jetřichově, tak jsem se začal seznamovat s lidma z Broumova. Jeden z prvních byl Boban Kozderků, a vlastně můj první lezecký parťák z Broumova byl Péťa Obršálu, bylo to takové svým způsobem logické, protože on dělal číšníka v Hotelu Praha. Takže jsme se asi poznali a domluvili tam. A přesně už jsem potom poznal tuhle partu Ivoše Vernera, Bohouše Stillerovýho, Jirku Kuneše. A pak už jsem pomalu začal inklinovat k této broumovské partě. Pak jsem poznal Danu a stal se ze mne Broumovák.

Tvojí hlavní motivací byly prvovýstupy? To tě bavilo nejvíc?

Až tak moc ne, ale když tady člověk viděl ty možnosti… Poměrně brzy, někdy na začátku 70. let, mě Jarda Houseru, Piskoř, zapřáhl do té své party, co připravovala toho šedivýho Průvodčíka. Ten pak vyšel v roce 1975. A tak jsem mu pro Průvodčíka zpracovával Smaragdovou rokli v Adršpachu a teplickou část Vlčí rokle. Tam bylo možností, hele. Ona v tom je taková ješitnost, když vidíš svoje jméno napsané v Průvodčíku. Ne všechno bylo zrovna hezký, někdy je to cesta pro cestu, ale toho je tady víc.

Jak jsem koukal do databáze, tak ty máš asi sto prvovýstupů.

To snad néééé.

Ale ano. Máš nějakou svoji nejoblíbenější cestu, kterou si udělal? Nebo nejtěžší, nejkrkolomnější?

Hmmm, no, já už naprostou většinu z nich dneska nepřelezu. Když jsem na nich začal věšet pytle, tak jsem už nějak zrezignoval. Když to bylo hezký, tak to bylo většinou těžký. To už dneska nepřelezu. Něco bylo hezký, jo, ten "Jongsong", v Teplicích na Ostrově ten Hrdinný pudl. Něco byly spíš takový srandičky. Ani nevím, jestli mě tam už dali původní název. To muselo být, počkej, Petr utekl v 69, tak to muselo být v 69 roce. Zrovna se tady ujal vlády Husák, tak jsme tam někde v Teplicích, v té stráni za Sfingou, objevili takovou věžičku, tak jsme ji nazvali Posvátná husa a cesta se jmenovala Cesta jednoho odporného druhu drůbeže. A to teda pan doktor Šmíd na to nepřistoupil. Nevím, jak nám to přejmenoval, ale přejmenoval to. On nám vůbec kde co přejmenovával.

No, a když jsi tady v tom období, tak Bohouš Sýkora v Pískařích o tom tvém činu psal. To se vážně stalo v tom roce 1968, že jsi vylezl na Milence a držel tam protestní hladovku?

To bylo naivní, pošetilé. O tom bych raději nic nepsal.

Změnilo to tvůj život na dlouhé roky!

To nemělo vliv, to nemělo.

To, že ses stal tím sběračem šišek, to jsi chtěl sám nebo to bylo něco jiného? Ty máš přece titul, ty jsi inženýr.

Hele, ze školy bych vypadl v každém případě. I kdybych nedělal vůbec nic. Tenkrát se dělaly, říkalo se tomu Lomikar, pohovory, a kdo se znelíbil, tak dostal výpověď do roka a do dne. No, a já jsem to zkrátil, protože jsem dostal předvolání k té komisi, tak před člověkem, o kterém jsem věděl, že jim to určitě vyřídí, jsem prohlásil, že se nějakým zasraným juris doktorem a bábou z domácnosti nenechám zpovídat, a že jim na to seru. Tak mě vzápětí přišla výpověď po vzájemné dohodě. Takže ze školy bych vypadl tak, jako tak.

Pak ses tady po Broumově protloukal nějak různě, co se týká zaměstnání.

Já jsem tady nedělal. Já jsem tady začal dělat, až když jsme měli rodinu, a když už se nehodilo, abych jezdil po světě. Dělal jsem u vrtů. Ty šišky, to je potom. To je skvělá epizoda. K tomu jsem se dostal náhodou. To byl tenkrát za soudruhů fantastickej kšeft. A ještě s tím jedním hajným jsme si z toho chtěli udělat trvalé zaměstnání. V té luštírně šišek v Týništi šéfoval nějakej pan Forejtek, to byl taky vyhozenej, bejvalej ředitel chrudimských státních lesů, a ten nám šel na ruku. Udělal nám takovou smlouvu, že za soudruhů pomalu nikdo nechtěl věřit, že je to možný. Jenže když jsme měli začít, tak já jsem se pomlátil na Daliborce na Hrubici, a byl jsem zhruba rok mimo provoz. Petr, ten hajnej, dopadl ještě hůř. Toho schlamstla nějaká děvucha a oženil se. Takže bylo po šiškách. Navíc se změnilo klima a od toho 73., to byly ještě dozvuky 68., takové brigády a tak. To si mne zavolali na pracák a řekli, že ne, že musím mít trvalý poměr. A protože asi čtvrtina z adršpašských lesů dělala u vrtů, tak jsem tam šel taky. Tam byly turnusy, týden jsi dělal a týden jsi měl volno. Tam jsem vydržel do roku 1981, pak jsme čekali Markétu, a tak už jsem říkal, že ne, že půjdu sem.

No a tady zas Pepík Habrů, to se nějak pařilo na Kašpárkárně, a já říkám: "Člověče, co se dá tady v Broumově dělat, tady je to zabitý." A on povídá: "Já tě nechci hecovat, ale nemaj tam kominíka." Já říkám: "Ty vole, jsem to nikdy nedělal." A on prý, že to není problém, že budu s ním jezdit do Náchoda, a že mne zacvičí. Tak jsem řekl: "Tak jo." Tak jsem se do toho dostával všelijak, ale nakonec jsem se do toho dostal.

Ty jsi zmínil nějaký ten úraz na Daliborce. Copak to bylo? Měl jsi i jiné nepříjemnosti?

To bylo stejné, jako moje ostatní úrazy. To byla totální blbost. Já jsem na tu Kouřovku koukal vždy s respektem a furt jsem nevěděl, jo, ne, jo, ne. A pak, když jsem jednou cítil, že jsem na tom dobře, tak jsem do ní vlezl a bez nějakých problémů jsem ji přelezl. Nějak krátce na to jsme tam šli s Honzou Adamcem, na tu Kuchařovu spáru, co je vlevo od Kouřovky, Honza kouká furt do tý Kouřovky. a že ji ještě nelezl. Tak povídám, pojď, tu si dáme, to bude taková rozcvička, to je pohoda. Ta smyčka pod kruhem, ta už chytila stovky lidí, no, jenže já jsem ji tam dal jen tak nějak takhle, vyškubl jsem ji a byla z toho "podlaha" a série zlomenin.

A to tě na rok vyřadilo z provozu?

No asi 8, 9 měsíců jsem byl na neschopence.

Od těch 70. let jsi tedy lezl na Broumovsku nebo v Adršpachu?

V Adršpachu. Kdy jsem byl poprvé v Broumovských stěnách, nevím. Nevím, ty mě nikdy nějak moc nepřirostly k srdci, protože tady je ten šutr trochu jiný. Kdybych to nějak přirovnal v přívětivosti šutru vůči lezcům, tak asi nejpřívětivější je Křížák, potom Teplice, Adršpach, jo, a ještě Ostaš. Ostaš. Ten je taky velmi sympatický. A tam ani nevím, s kým jsem se tam dostal. Fakt nevím. V Pardubicích na škole to taky zkoušel Ivan Kobrů, sice tam dlouho nevydržel, ale stačilo to na to, abychom se seznámili. Ten patřil do té polické party kolem Jácy Matějky. Ti mě asi poprvé přitáhli na Ostaš. A pak jsem tam začal chodit dost s Mírou Vackovým, protože on tam byl domácí. Ten tam znal nejen všechny cesty, ale všechny chyty a stupy. Ten tam byl domácí pán.

To už jsi byl v broumovském oddíle. Dokonce jsi byl jednu dobu i předsedou, ne?

No, to byla jednou taková dost bouřlivá schůze v Hotelu Praha. Ty se vždycky dělaly tam, protože tam byl Péťa Obršálu. Ale tenkrát to neměl na svědomí Péťa. Ten večer zrovna číšníkoval Páka, Pepik Joudalu, a oni byli nějak kamarádi s Jirkou Kunešovým, a jestli to rozjel Jirka nebo Páka, já nevím. Najednou se tam objevila runda, no, a tak jsme se cítili povinováni to roztáčet. A vím, že nikdo nechtěl dělat předsedu, a někdo řekl, že kdo bude první zbouranej, tak ho bude dělat. No a druhý den mi sdělili, že jsem předseda.

Vzpomínal jsi jednou na Horsta Bauera. S ním jsi někdy lezl?

S Horstem jsem nelezl. Tomu jsem se vyhýbal, protože on sháněl nikoliv spolulezce, ale figuranty. A lézt pro fotografa je největší utrpení, protože si nezalezeš. Já jsem měl kliku, že jsem chodil lézt v roztrhaných montérkách a na fotografiích jsem nevynikal. Kdežto Jirka Kunešu to vždycky odskákal. On měl, jestli víš, jak nádražáci nosí takové ty oranžové hadry, když chodí a ťukají do pražců, a to se Horstovi líbilo, když to na té skále zářilo. Já jsem podle toho, jak se to domluvilo, vylezl nahoru a Jirku dobíral, nebo obráceně, a Horst fotil Jirku. A ten byl nešťastnej, protože to bylo: "Ještě ne, počkej, ještě ne, až bude slunce támhle, vrať se, kousek se vrať, tam to bude teď lepší." To se nedá lézt, to je neštěstí. No, ale zase se nám revanšoval fotkama. To bylo bezvadný.

Jeden čas, když jsem dělal na vrtech, tak jsem hodně lezl s Jirkou Kunešovým, protože jsme oba měli volno ve všední dny. Já jsem měl turnusy a on, coby mašinfíra, je měl vlastně taky. Neměl je stejné jako já, měl je ukrutně nepravidelné, měl v tom holubník, no, ale vždycky jsme se domluvili a byli jsme schopný chodit ty všední dny. Jinak tady byla taková stabilní parta, to byl právě Bohouš Stilleru, Ivoš Verneru, Péťa Obršál, Zdeněk Machku, pak se mezi námi objevovali i mladší. Tu první zakládající generaci oddílu z Meopty, tak v té jsem vlastně poznal jenom Láďu Brunclíka, Péťu Kováře a Horsta. Ještě tam byl tenkrát Láďa Hašku, ale ten už potom nelezl, zrovna tak už nelezl Štefan Pavel.

Potom, když přišla další generace, hlavně Marek Volhejnů si přivedl své vrstevníky, to byl ten Pavel Cholevu, Jirka Krtičku, ono jich bylo víc, to byla docela taková samostatná parta. V Broumově už z nich asi není nikdo, anebo jestli je, tak neleze. Marek hodně chodil na Hvězdu a on mě tam spíš tahal. Já jsem na tu Hvězdu, jak už jsem říkal, nějaký pořádný vztah nenašel.

Když se podíváš zpětně. Co ti to lezení dalo nebo naopak vzalo?

To je těžký. Když by člověk nedělal tohle, tak by dělal něco jiného. Něco by dělal určitě. Na lezení je fajn, že to je hodně individualistická činnost, a přitom to parťáctví je v tom také. Naštěstí, aspoň zatím, i když potom už to také přicházelo, ale to už bylo mimo nás, to jsme nebrali, se začali objevovat jakési prvky závodění a soutěživosti. Takhle! Jistá soutěživost byla i dřív, právě o to, kdo třeba urve tu nebo onu možnost prvovýstupu, to si tady lidi vyžírali ty cesty. Ale to byla ta špička. V 60. letech tu byla pražská parta – Krecbaši, dvorácká parta, to byli "špitálníci" – Rusák, Souček, s nima jel i Milan Fenyku a Petr Radu, no, a tak trošku solitérní Adršpašák byl Tonda Rousku, z Hronova tady měl svoji partičku Kopša, Náchoďáci, tam byla parta atletů, Vláďa Arnošt, Havlíček. Jo, bylo tady živo.

A ani dnes si nenecháš ujít příležitost něco si vylézt, viď!

No, takhle, takový dva poslední mohykáni jsme s Vaškem Hornychovým, ale už jsme se domluvili, že ani jeden, ani druhej nejsme schopni nic vytáhnout na prvním. No, a mě teď zachraňujou kluci Oubrechtovi, to jsou synové mého bývalého parťáka, který už hodně let nežije. Poprvé nás Zbynďa vytáhl asi před třemi lety, oni se nějak znali s Vaškem, no a letos začátkem léta se mi najednou ozval, a že by si chtěli přelézt ty cesty, co jsme tady kdysi s Frantou dělali. No, tak jo, tak mě teďka párkrát vytáhli.

Naposledy jsi byl kde? Co máš naposledy slezeno?

Naposledy jsme byli na Ostaši, takový ty normální trojky jsme tam potahali.

Můžeš něco poradit té nastupující mladý generaci? Vidíš tam nějaký rozdíl v tom přístupu?

Hele, já s nima už toho nemám moc společného. Ať si lezou, jak se jim to líbí. Tak, jako my jsme si lezli.

On to byl takový životní styl v tom režimu, ne? Bylo to to, co tě na tom lákalo, že jsi třeba utekl do skal a tam jsi byl svým pánem a nikdo na tebe nemohl?

Přesně, jak říkáš, bylo to strašně fajn, a hlavně ta parta, ta u toho byla fantastická.