Nová Mistryně České republiky v atletice Alena Ulrichová: Doma se cítím v Teplicích nad Metují

René Herzán

Neděle, 6. března 2016

Sdílet na:

Halovou Mistryní České republiky v běhu na 800 metrů se v neděli 28. února v Ostravě stala dvaadvacetiletá rodačka z Broumova Alena Ulrichová. Alena v současné době žije, trénuje a studuje v Praze, ale připouští, že doma se stále cítí v Teplicích nad Metují, kde vyrůstala. V krátké době tak na Broumovsko míří druhý republikový atletický titul, neboť týden předtím získal juniorský primát, shodou okolností také v běhu na 800 metrů, Štěpán Jirman.

Dětství jste strávila v Teplicích nad Metují. Jaké byly vaše sportovní začátky?

Už od útlého věku jsem byla členkou lyžařského oddílu v Teplicích nad Metují a věnovala se sjezdovému lyžování. Šla jsem ve šlépějích starších sourozenců, kteří na tréninky "lyžáku", jak se oddílu přezdívá, chodili také. Mimo lyžařskou sezónu byla příprava formou běhání, ježdění na kole, bruslích, gymnastiky a různých koordinačních cvičení. Právě komplexnost této přípravy mi dala velmi dobrý pohybový základ. Lyžování samo o sobě mi příliš nešlo, v závodech jsem byla dost opatrná, chyběla mi dravost a nikdy jsem ze sebe nevydala úplně vše. Jiná situace nastala, když roztál sníh a my začali běhat. Běhání pro mě bylo něco naprosto přirozeného, žádné brány, které by vytyčovaly směr, žádné lyže na nohou, hůlky v rukou.

Kdy jste se definitivně rozhodla, že se budete věnovat atletice? Podmínky pro trénink na Broumovsku nejsou přece ideální.

Máte pravdu, v regionu je velmi málo oválů s tartanovým povrchem, nejbližší čtyřstovkový je až v Náchodě, na druhou stranu jsou ale v okolí stovky kilometrů krásných běžeckých tras přírodou a na těch lze velmi obstojně podstatnou část tréninků absolvovat.

Zlomový moment, po kterém jsem se začala věnovat atletice, byl na jaře roku 2004, kdy mi bylo 10 let. Mamka tehdy v novinách narazila na inzerát, kde se psalo "Sportovní klub Nové Město nad Metují hledá nadějné atlety" spolu s informacemi o místě a termínu náborové akce. Na tu jsem přišla jediná. Byl to úsměvný start téměř desetileté tréninkové etapy pod novoměstským trenérem Alešem Žďárským.

V roce 2013 jste začala studovat v Praze a v následujícím roce jste přešla do jiného oddílu.

Ano, trenér Žďárský mi přechod do Prahy velmi usnadnil tím, že mi pomohl s výběrem trenéra, u kterého v Praze trénuji a také se dohodl s mým současným oddílem USK Praha, že budu ještě jednu sezónu závodit v novoměstských barvách, což celkově zmírnilo tuto výraznou změnu prostředí. Díky tomu jsem se totiž následující rok vcelku často potkávala na závodech s přáteli z SK Nové Město nad Metují i s trenérem Žďárským. USK Praha a SK Nové Město nad Metují byly totiž do letošní sezóny každý v jiné ligové soutěži a na závodech se nesetkaly. SK Nové Město nad Metují však v loňském podzimu postoupilo do nejvyšší ligové soutěže, kde je právě i můj současný oddíl USK Praha a budeme se tedy na závodech opět potkávat.

Věřím, že na to je ještě čas, ale už víte, čemu byste se chtěla věnovat po skončení sportovní kariéry?

Určitou vizi mám, ale nedokážu zaručit, že se ještě nezmění, protože v posledním půlroce se touto otázkou dost intenzivně zabývám a hodně věcí přehodnocuji. Už od mala jsem chtěla pracovat v laboratoři, ale vždycky se ve mně tloukla chemická podstata této práce s mým blízkým vztahem k přírodě. Tento svár podstatně ovlivnil výběr vysoké školy a já nakonec zvolila obor Ekologické zemědělství na České zemědělské univerzitě v Praze. Předmětem tohoto oboru je produkce živočišných a rostlinných produktů bez použití chemikálií, tedy skutečně velký odklon od mé záliby v chemii. K té mě to ale opět začíná táhnout a hodně si pohrávám s myšlenkou, že v budoucnu zahájím studium na Farmaceutické fakultě a možná přece jen skončím v té laboratoři.

Každopádně na tyto myšlenky je ještě čas. Jaké jsou vaše největší sportovní úspěchy?

Jelikož je to ještě hodně čerstvé, nemůžu nezmínit nedávnou výhru na halovém Mistrovství České republiky v Ostravě. Byl to závod s dobrým koncem umocněný atmosférou tvořenou diváky. Proto budu na závod dlouho a ráda vzpomínat. Cením si každého závodu, do kterého dám všechno a v cíli si můžu říct, že víc jsem udělat nemohla a toto mistrovství byl právě takový závod.  V letošní halové sezóně jsem také absolvovala kvalitně obsazený závod v rakouském Linci, kde jsem skončila sice na pátém místě, ale v novém osobním rekordu 2:04,53, což je čas, který by mi v létě mohl otevřít dveře na některé větší mítinky v Evropě. Dalším úspěchem je určitě výhra na Mistrovství České republiky v roce 2014, tehdy to bylo také v Ostravě, ale pod širým nebem.

Favoritkou finálového závodu v Ostravě byla česká reprezentantka Kristiina Mäki. S jakými ambicemi jste do závodu vstupovala?

S těmi nejvyššími. V Ostravě jsem chtěla zvítězit. Měla jsem ze startovního pole nejlepší osobní rekord, na jehož základě mě někteří tipovali na vítězku, ale já věděla, že snadné to nebude. S Kristiinou jsem musela počítat, protože letos zaběhla kvalitní čas na 1500 metrů, který jí dokonce zajistil nominaci na halové Mistrovství světa v americkém Portlandu, a to byl určitě silný argument, jenž pomyslné misky vah hodně vyrovnal. Byla jsem připravená na velký souboj a do závodu jsem šla s odhodláním, že nechám na dráze vše.

Většinu závodu jste se držela na čtvrtém místě, v závěru jste pak nasadila k drtivému finiši. Jak byste svůj vítězný závod popsala vy?

Vsadila jsem na to, že se Kristiina pokusí o takzvaný "dlouhý finiš". Čekala jsem, že nastoupí nějakých 400 až 300 metrů před cílem, proto bylo pro mě důležité, mít ji v průběhu závodu těsně před sebou, abych její nástup zachytila a pokusila se její rychlé tempo udržet a v případě zbývajících sil zkusit ještě zrychlit. Kdybych nebyla těsně za ní a byla mezi námi například jiná závodnice, výrazně by mi to tento úkol zkomplikovalo a mohlo vše dopadnout jinak. Naštěstí pro mě se mi podařilo vybudovat si takovou pozici, že Kristiina byla opravdu těsně přede mnou a já pak tu pozici jen bránila před ataky soupeřek. Závod byl rozběhlý takticky, pomalu a každá z nás chtěla mít co nejlepší výchozí pozici pro zrychlení, které zákonitě muselo přijít. Vyšel mi i druhý předpoklad, že Kristiina nastoupí 400 až 300 metrů před cílem. Zrychlila, když zbývalo do cíle přibližně 350 metrů a její nástup jsem zachytila já a ještě Vendula Hluchá, která do té doby byla na čele závodu. Já potom zrychlila, když zbývalo do cíle 150 metrů. Byla jsem připravená, že Kristiina i Vendula se mnou budou bojovat o první místo, jsou to skvělé závodnice, které nic nedají zadarmo, a tak jsem čekala útok do posledního metru. Když jsem proběhla cílem s vědomím, že jsem dokázala první místo uhájit, pocítila jsem ohromnou vlnu úlevy a štěstí.

Jaké závody jsou vaším letošním vrcholem?

Určitě bych chtěla, aby mým letošním vrcholem bylo Mistrovství Evropy, ale účast je podmíněna splněním limitu, jehož hodnota je 2:02,90, což znamená, že bych musela svůj osobní rekord vylepšit o 1,53 vteřiny. Člověk si řekne, že jeden a půl vteřiny je směšně málo, ale z loňské zkušenosti, kdy mi účast na Mistrovství Evropy do 23 let utekla o jednu vteřinu, vím, že i vteřina může být hrozně moc a byla jsem kvůli té vteřince chvíli hodně smutná. Snem každého sportovce je reprezentovat svou zemi, sport v tu chvíli představuje něco mnohem vyššího, než jen individuální úspěch, je to velká čest a určitá odpovědnost. Reprezentanti jsou s trochou nadsázky vyslanci dané země, a proto je motivace předvést co nejlepší výkon ještě větší. Doufám, že se mi poštěstí reprezentovat Českou republiku na Mezistátním utkání do 23 let, kde se Česká republika střetne s Polskem, Maďarskem a Slovinskem a je to takový mezistupeň mezi národním šampionátem a Mistrovstvím Evropy.

A co byste chtěla v atletice dokázat?

Jak bylo řečeno výše, mým snem je reprezentovat svou zemi. Předvést to nejlepší nejen po stránce fyzické, ale také v otázce lidství. Vždy závodit v duchu fair play, abych se, až se sportem skončím, mohla bez hanby ohlédnout zpátky za svou minulostí a být na sebe hrdá.

Aleno, děkuji za rozhovor. Přeji vám hodně zdraví, a ať se vám splní vaše sportovní i životní cíle.

Foto Jiří Kottas