Čas na čtení

Text a foto Michaela Plchová

Čtvrtek, 12. května 2022

Sdílet na:

ZŠ Police nad Metují zavedla zkušební čtenářské dílny.

„Co umí moje postava?“ táže se pedagožka Naděžda Dvořáková a píše tuto větu na tabuli. Stojíme ve 4. třídě Základní školy v Polici nad Metují, kde právě začíná hodina s názvem Dílna čtení. Ve třídě je malá skupinka čtvrťáků, neboť na tuto hodinu se třída rozděluje na polovinu. „Nejlepší by bylo, kdybyste v knize dokázali najít úryvek a přečíst ho ostatním, jako důkaz toho, co postava v knize umí,“ pokračuje Naděžda Dvořáková. „A co když to bude v celé knížce?“ táže se Gusta.  

Dílny čtení začaly v září 2021 zkušebně ve dvou třídách polické školy. „Zatím sbíráme zkušenosti v hodinách čtení a literatury ve 4. a 7. třídě,“ vysvětluje zástupkyně ředitele a iniciátorka čtecích dílen Naděžda Dvořáková. Ve 4. třídě se pracuje na dvě poloviny, aby děti měly dostatek prostoru, v 7. třídě už pracují dva učitelé zároveň s 26 dětmi. Jak říká Naděžda Dvořáková, je to inovace. „Ráda bych získala kolegy pro postupné zavedení dílen čtení do všech tříd. Optimální je věnovat dílně čtení jednu hodinu týdně. Nyní spolupracuji s mými kolegyněmi Lenkou Meierovou a Hanou Novákovou,“ dodává.

Tiché čtení

Na rozdíl od běžného čtení společné knihy ve třídě, jsou dílny čtení postaveny na tom, že děti si přinášejí vlastní knihu. Pro ty, kdo si ji zapomenou, jsou připraveny další knihy k zapůjčení. „Nikdo neřeší, že si dítě knihu zapomnělo, prostě si vezme jinou. Hlavně, že čtou,“ říká Naděžda Dvořáková. „Dílna čtení stojí na tom, že si dítě čte, co chce a svým tempem. Zpočátku děti vydrží u čtení zhruba 15 – 20 minut, tak je taky hodina přizpůsobena,“ vysvětluje dále. V rámci čtenářské dílny dostanou děti také vždy čtenářský úkol, jehož řešení si děti v závěru hodiny společně sdílí.

Skupinka jedenácti dětí se rozsazuje různě po třídě i po zemi a všichni si vyndávají knihy. Neopomenou se však také podívat, co jim přinesla paní učitelka na zapůjčení. „Já jsem si přinesl knihu Jak si postavit motorku,“ představuje Gusta knihu, které se dnes hodlá věnovat. Mezi ostatními zahlédnu tituly jako Vystrašený zajíček, Zvířátka z kouzelného lesa, Popelčin tajný deníček, Deník malého Minecrafťáka i Hochy od Bobří řeky. Po zadání společného úkolu začíná patnáctiminutovka tichého čtení. I já si proto sedám dozadu do lavice a otevírám si zapůjčenou knihu Eleny Lackové Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Chvilku čelím zvědavým pohledům dětí, ale když vidí, že jsem se začetla, vrací se k vlastnímu čtení. Ve třídě je ticho, až na občasné vrtění se na židlích, šustění otáčených stránek a hlasů, které do třídy pronikají zvenku.

„Určitě je důležité se věnovat technice čtení, tady má místo čtení nahlas a čtení jednoho textu. Je ale otázka, co dělat se vztahem ke knihám a k chuti k tištěnému textu vůbec. To si myslím, že zvládne jedině dílna čtení,“ zamýšlí se Naďa Dvořáková a dodává: „V průběhu čtenářské dílny se totiž odehrávají věci mimoděk, které nijak nestimuluji. Tím je třeba doporučování knih jeden druhému, nebo půjčování knih ode mě. Samozřejmě, že si chodí některé děti půjčovat knihy do knihovny, ale toto vrstevnické doporučení má podle mého názoru obrovskou sílu. Děti sami svoje čtenářství podporují,“ vysvětluje Naděžda Dvořáková, proč jsou čtenářské dílny pro děti důležité.

V každé škole je to jinak

Čtenářské dílny jsou inovativně zaváděny do výuky, k rozšíření do všech škol bohužel zatím nedošlo. Jsou tedy velké rozdíly. V některých školách jsou dílny běžnou součástí výuky, v polické škole začaly díky podpoře ředitele.

Se čtenářstvím v Česku pracuje například organizace Kritické myšlení, nebo Nová škola o. p. s. „Měla jsem to štěstí být zde po určitou dobu externím speciálním pedagogem v dlouhodobých projektech jako jsou Čtenářské kluby pro 2. stupeň, v nichž byly děti se speciálními vzdělávacími potřebami či ze znevýhodněného prostředí. Za ty dva roky jsem viděla obrovský osobnostní pokrok, čtení rozvíjí po všech stránkách, nejen myšlení, ale i komunikaci,“ říká Naděžda Dvořáková a dodává: „Čtení také umožňuje dětem uvědomit si, že jsme každý jiný, každý máme jiný životní příběh. Přes respekt k výběru, co kdo čte, se můžeme spolu spojit a mluvit spolu. Z mého pohledu to děti obrovsky rozvíjí po stránce komunikace a sociálních kompetencí jako jsou respekt a tolerance k druhému člověku. Zároveň se buduje samostatné uvažování nejen o knihách.“

Projekt Nové školy probíhal v ZŠ v Meziměstí, kde byl projektem na propojení formálního a neformálního vzdělávání. Čtenářský klub tam i po skončení projektu vede učitel a knihovník, tato dvě prostředí jsou pro děti propojená. „V Meziměstí je to taková vzácná dvojice Monika a Martin Slavíkovi, kteří takto pracují. Byli jsme společně nejen v projektu čtenářských klubů, ale i v projektu Učíme se příběhem, kde jsme pilotovali lekce, jak učit teorii literatury trochu jinak na soudobých textech pro děti a mládež,“ říká Naděžda Dvořáková. Podle ní se však ukazuje se, že aby inovace ve školách přestaly být inovacemi a staly se realitou, potřebují dlouhodobou podporu, metodickou i finanční. Na tom se podílí například skupina čtenářské gramotnosti v MAS Broumovsko a v MAS Stolové hory. 

Zajíček a zelená příšera

Patnáct minut tichého čtení rychle uteklo a Naděžda Dvořáková vrací pozornost dětí k zadanému úkolu. Rozdá jim sešity a dělí třídu do čtyřech skupin. Ocitám se v jedné z nich spolu s dvěma dívkami a jedním hochem. „Já jsem četla knihu Vystrašený zajíček a moje postava je zajíček a umí zachraňovat lidi a hrát si,“ říká jedna z dívek jménem Adriana. „Moje knížka se jmenuje Štěňátko Štefi, stejně jako postava, a umí počítat do tří a představovat si věci,“ vysvětluje naší skupince další dívka Nela. „A já jsem přečetl Hochy od Bobří řeky a vybral jsem si Rikitana, který je silný a chytrý a zelenou příšeru, která je zelená a mazaná,“ sděluje nám chlapec Honza. Dětskou pozornost přitahuje také moje kniha a zvědavě si ji prohlížejí. Když jim říkám, že mojí hlavní postavou je kromě rodiny Eleny Lackové podle mého názoru „romipen“ tedy romství, pokyvují chápavě hlavami. Na otázku, jak je čtení baví, shodně odpovídají, že je baví a že už přečetly hodně knížek. Dokonce přiznávají, jak přemlouvají maminky, aby nemusely jít brzy spát a mohly si před spaním déle číst. „Já už jsem si několikrát, asi pětkrát, četla pod peřinou. Ale šlo mi to těžko, pod tou peřinou,“ říká na Nela. „A bude zvonit,“ říká na závěr s pohledem na hodiny Honza a školní zvonek jeho slova během několika sekund potvrdí.