Emil s Kazanem za sebou mají tisíc kilometrů. Momentálně si dávají pauzu

René Herzán

Pondělí, 12. července 2021

Sdílet na:

Více jak dva měsíce už jde Emil Kopecký se svým psem Kazanem po hraničních kamenech České republiky. V nohách mají oba „putovatelé“ něco přes tisíc kilometrů. V tuto chvíli si oba užívají zaslouženého odpočinku. „Mám něco s kolenem, s báglem na zádech moc chodit nejde a dost to bolí,“ uvedl zdravotní potíže na pravou míru Emil Kopecký.

Když na Moravě řádilo tornádo, tak jste byli nedaleko, že?

Byli jsme v nejmenším národním parku republiky Podyjí a mířili směr Vranov nad Dyjí. Z tornáda nic nebylo, jo, hromy teda duněly fakt hodně, blesky lítaly, pršelo relativně dost. Zatím se nám ale všechny ty apokalypsy vyhýbají.

Zdravotní problémy měl i tvůj psí přítel Kazan!

Jelikož je parťák ještě štěně, tak je mladej a blbej. Do všeho jde po hlavě a naplno a zase si zhmoždil packu, i když ho hlídám, co to jde. Je pravda, že v tom terénu prostě někde špatně šlápl, a to je pak hned.

Hodně často se s někým setkáváš. Kdo všechno už za tebou přijel a koho zajímavého jsi potkal?

Ano, facebook je opravdu mocný, a tudíž se setkávám s hodně lidmi, kteří za námi přijdou, přinesou proviant, jdou nějaký ten den s námi. Jsou to proste dobří lidé, čundráci, vandráci, turisti tělem i duší. Ostatně jsem jim už začal říkat kamarádi namísto fanoušci, protože jsou to prostě fajn lidi. Třeba Kenny (Milan Hryn) - super člověk. Zdenek Mareček - super člověk. Libor Gruza - super člověk. To jsou přesně ti lidi, které opravdu chcete potkat, pobavit se a jít. Potkal jsem třeba holčinu (Alenka), která šla také kolem republiky. Sice to nebrala jako my tvrdě po meznících, ale po cestách nejblíž hranice. Také super člověk. Zrovna jsme spolu seděli a kecali a najednou se tam objevil řezník tělem i duší Jaroslav Jakl z Broumova a přivezl snad 5 kilo uzenin. Holčina koukala jak puk. Tak jsem se s ní rozdělil a byla moc rada. Lidi, které jsem jmenoval, jsou lidi, které nezapomenete. Určitě se spolu budeme potkávat na nějakých vandrech, akcích atd. Jsou to už vlastně kamarádi.

Zase trochu praktická otázka, jaký je tvůj jídelníček?

Můj jídelníček je, dá se říci, stále stejný. Konzerva masa, těstoviny, rýže, ovesné vločky, rybičky, chleba, vajíčka, kafe, moc se to nemění. Ale kdykoli někdo za námi dorazí, tak hned je lépe. Masíčko na grilu, pivečko, panáček, něco ke kávě atd. Hned je zase lépe. Anebo když za námi dorazí přítelkyně Alenka Jenková, když má volno víc dní nebo dovolenou, jo, to se pak s jídlem rozšoupneme, a je i třeba jablko. Také jsem se potkal s dlouholetou kamarádkou Markétou Bartošovou (už je vdaná, takže se jmenuje jinak), se kterou se znám od dětství. Několik let, co se odstěhovala k Brnu, jsme se neviděli, až teď, když jsme šli poblíž. Také nám doplnila proviant. Stejně jako všichni, co jsem jmenoval, nám doplnili zásoby na další dny, a tím nám ušetřili cestu do obchodu a zpět. Za to jim patří naše velké: „Děkujeme a moc si toho ceníme.“

A moje oblíbená, jaký máš zatím nejsilnější zážitek?

Mezi nejsilnější zážitky patří výhledy, které jsme viděli, pak se Zdeňkem Marečkem, když jsme spali na trojmezí cz-sk-a, tak kolik komárů tam bylo, nikdo, kdo tam nebyl, tak v životě neviděl, a přesto jsme tam přespali a přežili. Pak je fakt, že jih Moravy je opravdu nádhernej. Kolem Valtic, Mikulova a dál, je to fakt nádhera. Jenže jsme vychytali největší vedra na nejsušším místě republiky, takže jsme měli celou cestu dost vážný problém s vodou, kdy třeba od 6 večera do 10 do rána jsme měli 3/4 litru vody pro oba. Jelikož zde byl skoro každý potůček úplně suchý, byli jsme nuceni sejít z mezníku a jít blíž k civilizaci, abychom se netahali s 10l vody, protože tolik za den vypijeme. Ta horka jsou fakt masakr. Také jsme byli nuceni kvůli slunci vycházet klidně i v 5 ráno, jít, co to šlo, tak do 10 či 11 hodin, pak se někde zašít do stínu do 17-18 hodin a do tmy pokračovat, protože přes poledne se jít opravdu nedalo. Pro mého černého parťáka by to také mohlo být to poslední. Jinak jih Moravy bych doporučil každému. Lidé fajn, koukat tu je taky na co, je tu krásně.

Když se vrátím o kus dál, do Bílých Karpat, tak tam nás fakt dostaly kopce. V Beskydech jsem si říkal, že je to nářez, ale pak jsme přišli do Karpat, a tam jsem si pak říkal, že Beskydy byly ještě celkem fajn. Ty prudké velké kopce tam jsou výživné.

Ale jinak je cesta fajn a doufáme, že se dáme zdravotně dohromady a zase vyrazíme na cesty. Momentálně jsem doma a prostě musím počkat, jestli ta bolest přejde. S bolavým kolenem to prostě nejde, strašně mě to mrzí.