Gloria
Sváteční zamyšlení děkana broumovské farnosti Martina P. Lanžiho.
.jpg)
Jeden z vícero silných momentů každé katolické mše sv. je hned zkraje jejího začátku.
Chvíle ticha, během které zpytujeme svědomí. Moment, kdy dáváme čas a prostor Bohu, aby naznačil, zdali jdeme životem dobře, zdali nikoli. Skrze svědomí, jež má každý tvor oplývající druhou signální soustavou. To ticho ukončí zvolání „Má vina“, latinsky „Mea culpa“. Protože, pokud jsme upřímní, svědomí pokaždé něco napoví. Jenom tak a právě tak, je možné se disponovat k dalšímu pokračování bohoslužby: naslouchání Božímu slovu a dle habitu jednotlivce i k přijímání Eucharistie.
A taky ke chvalozpěvu „Sláva Bohu na výsostech“. Toto „Gloria in excelsis Deo“ následuje právě hned po „Mea culpa“. Jedno bez druhého nedává smysl.
Gloria zaznělo v Betlémě během oné neopakovatelné chvíle, kdy se narodil Mesiáš. Textaři, jenž zkomponovali i nápěv, byl doposud druhý (vlastně první) druh v řádu stvoření, andělé. Oni zůstali bez viny. Proto jejich radost z narození Spasitele mohla explodovat do onoho zpěvu, jenž nenechal chladnými tolik veleduchů hudebního světa.
Andělé, kteří zůstali na rozdíl od démonů na straně Vítěze, naznačují, kudy se má ubírat jejich mladší druhový příbuzný, jenž byl narozením Spasitele dokonce zbožštěn. Co démon nebyl sto přijmout a tak vyhlásil nenávistnou rebelii. Proto jej mezi figurkami v našich betlémech nehledáme.
Kým se však necháváme inspirovat, jsou postavy Jezulátka, Boží Matky, sv. Josefa, pastýřů a andělů. To, co mají společné, je ochota naslouchat svému svědomí a podle toho jednat.
